ROCKBLOG: Lenny Trčková - Malé podzimní requiem...

 


Kolikrát za život člověk zachytí tu chvíli, kdy ví, že právě v tento moment  něco končí a s naprostým vědomím toho taky jedná? Kolikrát si uvědomíte, že něčí ruku držíte ve své dlani naposled? Že se naposled díváte do očí, které vás právě opouštějí? Že ten obrázek, co máte už dlouhou dobu na ledničce od toho malého kluka, si necháte už jen na památku, protože už nikdy neuvidíte jeho usměvavou tvář?

Vím, že to může znít pateticky a... možná se jen vkrádá ta podzimní nálada do oken a dveří a zanechává za sebou nostalgii a šeď, ale mám pocit, že lidem chybí vděčnost. Za chvíle strávené s rodinou, za úsměv, který vás vyprovází, když někam jedete, za zájem vašeho okolí, když někdo napíše sms jen tak (a opravdu nic po vás nechce)...

Nebo za obyčejné věci, které potkáváte a zažíváte každý den – čaj po ránu, teplá postel, voda, světlo, dobré jídlo, práce...a lidi, jako jsou spolupracovníci, kteří se na vás usmějí, když ráno přicházíte, kamarádi, kteří zavolají tehdy, kdy je potřeba, rodiče, co vás i na dálku neustále podporují. Bez vděčnosti za prožité okamžiky totiž přichází procitnutí. Procitnutí do toho jednoho jediného okamžiku, o kterém píšu na samém začátku. Najednou si uvědomíte, že něco z toho bylo naposled. Schválně, kolikrát se vám stalo, že jste nevzali mámě telefon, protože jí přeci můžete zavolat někdy jindy? Kolikrát jste odložili setkání s kamarádem, který vás chtěl vidět a vy jste měli zrovna práci nebo „něco důležitého“ a kolikrát jste nedali svému milému či milé polibek, neřekli miluji tě, protože vám to přišlo zbytečné, když jste spolu každý den. Nebo jste vynechali slova chvály, uznání, či slova díků, protože jste si řekli, že vás přece taky nikdo nechválí. Kolikrát jste něco neřekli jen z toho důvodu, že vyjadřování citů je vám proti srsti nebo trapné?

Nechci a nemám právo poučovat, spíš se nad tím zamýšlím, jak jsou některé věci a zážitky pomíjivé a jak člověka zasáhnou v tu nejmíň vhodnou chvíli. Pro tyto okamžiky je nejmíň vhodná chvíle vlastně pořád. Ale na druhou stranu, i když je ten podzim a listí padá čím dál rychleji a pomalu se rozkládá na čím dál studenější zemi, přeci jen je tu ještě naděje. Naděje na to, že třeba teď každý z nás provede takovou malou modlitbičku a řekne slova díků a vděčnosti za vše, co máme. A třeba zavoláme svým rodičům a milým a kamarádům a řekneme jim, že jsme vděční za to, že jsou v našich životech. 

text a foto: Lenny Trčková
www.facebook.com