ROCKBLOG - Rybičky 48: Světská zdravice z Ostrova Bohů

Rýžová pole nad Amlapurou

Práce na turné tří kapel a příprava festivalu dá celkem zabrat, a tak není divu, že se člověku rozblikají všechny kontrolky přetíženého systému. V polovině ledna jsem se rozhodl zastavit proces chátrání a vyrazit do Indonésie dobít baterky. Agenturu jsem svěřil do péče mých skvělých kolegyní, koupil letenku a vyrazil na Bali, kde se od Vánoc povalují Petr a Kuba z R48.

• VIDEO: Rybičky 48 jako hrdinové počítačové hry. S drogami i sexem

Dvacetihodinová letecká odysea proběhla vcelku bez problému, pominu-li vtípek Singapore Airlines. Když na letenku ze Singaporu do Denpasaru vytiskli o hodinu dřívější odlet, takže jsem v domnění, že mám na přestup 25 minut, přesprintoval zhruba tři kilometry s baťohem, abych zjistil, že mám hodinu času na vzpamatování se. Po příletu na Bali, mě čekali kluci z kapely a hotel Pop v Kutě s postelí, sprchou a WC bez turbulence, tedy největšími vynálezy lidstva. Po dvoudenní aklimatizaci jsme všichni tři vyrazili na východ Bali do Bugbugu, kde je škola pro místní chudé děti, kterou se snažíme podporovat a taky kamarád Komanga, který v této škole zdarma učí. Jelikož nebylo úplně optimální počasí, rozhodl jsem se druhý den pro výlet na skútru na severovýchod za Amlapuru. Hned kousek za městem ustává ruch civilizace a oko spočine na terasových rýžových polích, kde se jakoby zastavil čas. Na pouti proti proudu času jsem pokračoval i návštěvou Tirta Ganggy, komplexu nejkrásnějších vodních zahrad na Bali, které nechal vybudovat král Karangas. Je to pohoda procházet se zahradami, pozorovat koupající se místňáky a dumat o nesmrtelnosti ducha.

Návštěvní kniha v Pura LempuyangPura Lempuyang, 2. palác

Jelikož jsem se rozhodl ten den nakrmit dušičku spoustou hodnotné many, vyrazil jsem z Tirta Ganggy dále na sever k chrámovému komplexu Pura Lempuyang. Jak se brzy ukázalo, najít jeden u nejvýznamnějších balijských chrámových komplexů není úkol z nejjednodušších, neboť dopravní značení je jedna z věcí, se kterými si na Bali moc hlavu nelámou a na mapách je zakreslena zhruba polovina silnic. Po lehkém bloudění jsem se dotázal v jednom z krámků u cesty, kudy dál. Místňák mě s úsměvem na líci poslal tři kilometry zpět, když jsem se dotazoval po čtyřech kilometrech kudy dál, bylo mi řecěno, že musím tři kilometry na opačnou stranu. Jak jsem při dalším doptávání se pochopil, vzdálenost 3 km je konstanta pro trasu od jednoho do desíti kilometrů.

• Rybičky 48 interview: Čaj slazený kokainem je jako ranní probuzení orálem

Při svých toulkách jsem se dostal i na místa, kde zřejmě běloch nezavítá tak často, neboť se seběhla celá vesnice, přičemž každý z domorodců ukazoval, že nejbližší cesta k Pura Lempuyang vede zaručeně úplně jiným směrem. Při dotazu na vzdálenost mi bylo řečeno, že je to 5 km. Jak jsem později pochopil, je 5 km konstantou pro: "jste totálně v prdeli" :) Když jsem se po dvaceti kilometrech oklikou vrátil na hlavní silnici, zastavil jsem u krámku asi 1 km od místa, kde jsem se ptal poprvé. Jako už poněkolikáté při mém dotazu zakroutila prodavačka hlavou, že pokud nemluvím balijsky, dohodneme se jen stěží. Pak zavolala cosi dozadu. Po chvíli se objevila holčina, která mluvila anglicky lépe než já a namalovala mi plánek cesty. Na závěr se mě zeptala odkud jsem. Odvětil jsem: "Czech Republic, Central Europe" Nejen, že věděla, kde je Česká republika, ale navíc mi sdělila, že se jí líbila Praha a ještě více Český Krumlov, když byla s přítelem v ČR. Plánek který mi namalovala seděl do puntíku. Paradoxně odbočka na Pura Lempuyang byla jen půl kilometru v opačném směru než mne při prvním dotazování se poslal první mísťnák.

Po pár kilometrech jsem dorazil na parkoviště pod chrámovým komplexem. Nechyběla obligátní otázka: "From who, are you?" Odpověděl jsem: "Czech Republic", víc jsem nemusel dodávat "Á, Čeko... Jak se máss?" spustil na mě místňák. Když mne dovedl k pokladeně, kde se zapisují návštěvníci chrámu, došlo mi, odkud pramení znalost našeho jazyka. Takřka polovinu hostů chrámu za poslední týden tvořili turisté z Česka. Oblékl jsem se do sarongu, opásal šerpou a vyrazil k prvnímu z chrámů.  Pura Lempuyang je chrámový komplex složený ze sedmi templů. Při pouti musí člověk vystoupat do tisíce metrů nad mořem. Jak jsem brzy zjistil, nejen vzdálenosti, ale i čas se tu měří zcela jinak. K prohlídce prý potřebuju půl hodiny, což pro mne, co by dobře živeného liberijského hrošíka, znamenalo tři hodiny a dva nitráky.

Holka s deníčkem - Amed, východní BaliTřicetistupňové vedro, absolutní vlhkost a několik set metrů převýšení skvěle zafungovaly na mojí duchovní proměně a tak jsem všechny svaté viděl už u třetího chrámu. Abych alespoň na chvíli přišel na jiné myšlenky, přestal jsem počítat tepovou frekvenci a začal sčítat schody. Jejich přesný počet však neznám, neboť počty nad tisíc kusů mi dělají už od dětství problém. U čtvrtého chrámu se mě skupinka místních templ boys optala odkud jsem. Mezi nádechy jsem procedil: "Czech..", více nebylo třeba dodávat. Do svého supěni jsem zaslechl "Čeko" a "Petr Čech". Na schodišti mezi pátým a šestým templem během rozjímání (rozuměj vykašlávání krevních sraženin a pokusy o restart srdeční činnosti) mne předběhla balijka s půlmetrákem bambusu na hlavě. Pochopil jsem, že šeštý a sedmý templ si nechám na příště. Od čtvrtého chrámu dolů na parkoviště mne vezl místňák na skútru. Jeho slovům, že Petr Čech je skvělej, ale po odchodu Nedvěda nemáme dobrou zálohu a Rosický na vše nestačí nemělo cenu odporovat.  Nakonec jsem byl rád, že jsem nasedl na skútr a odjel ještě před tím, než by začal čmoud řešit naši vnitropolitickou situaci.

Chtěl jsem být sám a mít zase chvilku pocit, že jsem opravdu v daleké Asii, na druhé straně planety. Vydal jsem se až na východní pobřeží Bali do Amedu. Cestou jsem se dostal do parádního tropického lijáku, který zapůsobil jako rituální očista. Projel jsem pár desítek kilometrů, přes kopce, podél řek, pralesů i rýžových polí. Připadalo mi, jako bych se najednou ocitl v jiném světě. Dojel jsem až na břeh ostrova, kde se o pláže z černého písku tříští vlny Indického oceánu. Konečně klid. Když jsem přišel ke skútru čekaly tam na mě dvě holčičky, říkal jsem si, že asi ještě neviděly bělocha a chtějí se na toho tvora s divnou kůži podívat z blízka. Vcelku mne překvapila jejich angličtina, kterou se ptaly na obligátní otázku odkud jsem. Odvětil jsem Czech Repubic a dodal, že to je země v Evropě. Děvčátka neříkala nic. "Hurá," zaradoval jsem se. "Konečně místo, které turistický business ještě nezasáhl." Holčička zatím listovala v jakémsi bločku, říkal jsem si, že možná chce, abych jí namaloval, kde leží naše země, nebo jak vypadá sníh... Z rozjímání mne vytrhl podávaný lísteček, kde bylo brilantní češtinou napsáno, že mám děvčeti přispět peníze, aby mohla chodit do školy. V lehkých mdlobách jsem holkám dal 60.000 Rp., nastartoval skútr a celou cestu zpět do Bugbugu, si z neznámého důvodu, v hlavě přehrával písničku od kamaráda Pekaře: "Vítejte v Chorvatsku..." {vypnoutlink:Europe}

text: Martin Řehoř