Žlutý pes: Sen starce

Tak jak je ti zas v psím klobouku?
Dobrý, pořád dobrý. Jako víno. Čím starší, tím lepší.

Na nové desce se zhusta vracíte k dřevním jižanským začátkům, to byl záměr?
Spíš je to dáno velkým množstvím autorů. Zapojila se skoro celá kapela, kluci se nám osamostatňují. S Frantou Kotvou jsme jako producenti dali právo rozhodovat všem, když někdo chtěl dlouhé sólo, dal ho tam. Rošky dodal podle očekávání dvě jasné jižanské záležitosti, já tam mám takové ty folkovější retro-věci, dokonce přispěl i Jirka Hrubeš.

Ten z Pražského výběru?
Já ti dám z Pražského výběru, to je původně náš bubeník, kterého jsme jim půjčili.

Jak jde vůbec s léty psaní? Docela jsi mě potěšil Skeptickou, naopak Monika podniká mi přijde jako školní říkanka.
Jsme starci, senilita se blíží (smích). Monika podniká, to už je samozřejmě naprostá demence. Sen stárnoucího hudebníka o tom, že jeho manželka začne podnikat a bude ho do smrti živit. Ono je těžké hledat pořád nová témata, takže hodně bilancuju, nostalgicky vzpomínám...



Jak jsi na tom se schopností psát hity? Marná sláva, Sametová a Náruživá zůstávají nepřekonány.
To musíš vědět ty. Každopádně, zaplaťpánbůh za ně. Vždycky je to hop nebo trop, vzpomínám si třeba, že Sametové trvalo několik měsíců, než se chytla. A Náruživou dokonce spoluautor Jirka Veselý odmítl podepsat s tím, že je to úplně blbý a příšerně nahraný.

Žlutý pes je směsice různorodých muzikantů. Co mají společného?
To bych taky rád věděl. Asi toho Psa. To, že jsme vydrželi pomalu třicet let pohromadě, je zázrak. Bude to znít idylicky, ale já si vážím toho, že se mnou tihle lidi hrajou, přestože jim nenabízím živobytí. V poslední letech o vás nebylo moc slyšet, vystupovali jste sporadicky. Je fakt, že nejsme hojně koncertující skupina, hrajeme hlavně na letních scénách, protože je nás devět a do klubu se nevejdeme. Každý rok ale tak těch dvacet, třicet odehrajeme. Snažíme se pořád vylepšovat, teď například po letech vyjedeme s dvěma bubeníky.

Nebojíš se, že lidi půjdou víc na Milionáře a porotce Superstar než na Psa?
To už máme vyzkoušené. Je úplně jedno, proč tam přijdou, jde o to, jak se baví. A to je myslím silná stránka Žlutého psa. Ať hrajeme kdekoli pro kohokoli, ty lidi dostaneme.



Co rockeři?
Jestli mě zavrhli, tak už dávno. Rockeři - kádrováci nás odepsali už se Sametovou. V momentě, kdy tě začnou hrát komerční rádia, pro tuhle partu končíš. Ale upřímně řečeno, v noci se kvůli tomu neprobouzím.

Kde se vlastně cítíš doma? Na pódiu, v televizi nebo na tiskové konferenci?
Doma je tam, kde si pověsíš klobouk. Je pravda, že profesí se mi sešlo víc, není to nic, co bych doporučoval jako efektivní cestu kupředu. Nechci ale všechno vsadit na jednu kartu. Ať je to parta senzačních kamarádů a perfektních muzikantů, solidní novinářská práce nebo televizní příležitosti, všechno mě baví a jsem za to rád.

text Ondřej Fencl, foto SONY BMG, Ester Starman


VZNIK: 1978, Praha
SESTAVA: Ondřej Hejma (voc), František Kotva (g), Petr Roškaňuk (g), Zdeněk Juračka (g), Richard „Šmarda“ Dvořák (keyb), Jiří „Plech“ Novotný (bg), Jiří Zelenka (ds), Ája Suková (voc), Jana Feriová (voc)
DISKOGRAFIE: Ondřej Hejma Žlutý pes (1988), Hoši z východního bloku (1992), Yellow Dog (1994), Trsátko (1996), Poslední lžíce (1998), Himaláje (1999), Čínská otázka (2001), Rok psa (2006)
www.zlutypes.cz