Režisér videoklipů Marek Dobeš: Olympic mi zdevastoval byt

Marku, tvým posledním dílem je 3D videoklip k 50. výročí skupiny Olympic. Proč byl točen zrovna ve 3D? A jak bys přiblížil děj?
Na Olympiku jsem vyrostl a jsou moji srdeční záležitostí. Proto, když jsem se dohodl s Petrem Jandou na spolupráci, zahalil mě obrovský pocit štěstí. Uvědomil jsem si, že klip k 50. narozeninám musí být něco víc, Olympic byly a jsou vždy in, proto jsem zvolil 3D formu. Navíc v té době neexistoval žádný český klip ve 3D, tudíž jsme také věděli, že nás čeká průkopnická činnost. Petr Janda nám svěřil svou důvěru a šel do toho. Podstata děje spočívá ve zprostředkování uplynulého času v jakýchsi obrazech, které ukazují vývoj za těch 50 let. Odkazujeme na každou jednotlivou řadovou desku, ať už přímo nebo v situacích. Dvě holčičky dvojčátka (Dám si tě klonovat) s identickými kresbami velbloudů (Karavana) nebo modré autíčko Škoda (Laboratoř), až po digitální Želvu.

K natáčení jsi prý poskytl svůj byt, je to pravda? Po natáčení musel být trochu zdevastovaný - proč jsi si ho nechal dobrovolně zpustošit?
Ano, je to skutečně pravda. Jak jsem již zmínil, jsou moji srdcovou kapelou, přišlo mi to tedy symbolické a mimo jiné jsme tak ušetřili náklady. Je to už dva měsíce, co skončilo natáčení, a můj kvartýr stále vypadá, jako by v něm vybuchla atomová puma. Další výhodou bylo, že jsem mohl do klipu vložit ledacos z vlastního retro vybavení. Stalo se například, že za mnou přišel pomocný režisér s prosbou vypůjčení koberce, který přesně pasoval do období 80 let. Tak jsem mu řekl, aby si zašli do mé pracovny a odřízli si tolik, kolik si záběr žádá. Při natáčení scény s videomaniakem jsme se rozhodli vypolstrovat místo tapet zdi kazetami VHS. Použil jsem svoje.

Marek Dobeš (1971) je český režisér, producent a scenárista. Začínal jako filmový publicista, ale jeho životem je především natáčení filmů. Postupem času se tedy odklonil od publicistiky k režii a scénářům. Díky Chocking Hazardu se stal průkopníkem zombie komedií. Jeho asi nejznámější prací je drama Kajínek, jejímž byl scénáristou. Dále se věnuje režii videoklipů a na svém triku má i seriály. Marek je zároveň spolumajitelem umělecké agentury Alfedus.

Mimo jiné jsi režisérem filmu Choking Hazard. Co tě přivedlo k černé komedii?
Paradoxně mě k námětu točit zombie komedii o hledání smyslu života přivedl opět videoklip. Natáčel jsem ho v motorestu se skupinou Seven, tehdy to byla ještě progresivně instrumentální rocková skupina Honzy Kirka Běhunka. Motorest byl tehdy prázdný a myslím, že byl dokonce v konkurzu. Točili jsme v každém jeho prostoru od sklepa po půdu a dokonale jsme ho poznali a navíc jsme zjistili, že to jsou velké filmové ateliéry. Tak jsme učinili rozhodnutí, že je to ideální prostředí k natáčení celovečerního filmu. Úzce jsem spolupracoval se Štěpánem Kopřivou, který mě v tom rozhodnutí podporoval. Přemýšleli jsme, co by mohlo být tématem našeho budoucího filmu. Napadly nás pouze dvě varianty, buď že by to byla klasická vyvražďovačka, slasher, něco na způsob Vřískotu, a nebo že by to mohl být zombie film. A protože tehdy Vřískot znal každý a vyvražďovaček byla v kinech spousta, a také protože zombie film paradoxně nikdo neznal a neměl tradici, udělali jsme to takhle.

Takže jsi vlastně průkopníkem zombie komedií v Čechách?
Ano. Poté, co jsme film dokončili, jsme zjistili, že jsme byli průkopníci dokonce i v mezinárodním měřítku, protože v té době paralelně s námi na celém světě vznikala pouze jediná další zombie komedie, slavný Shaun of the Dead v Británii. V Česku a v Británii tedy vznikaly první dvě zombie komedie. Nikdo jiný na to tehdy neměl. Teprve rok a půl či za dva roky na to se začaly zombie komedie objevovat jedna za druhou. Díky tomu, že jsme byli první, tak jsme měli možnost zaujmout a také jsme měli možnost odstartovat na festivalu v New Yorku - Tribeca Film Festival, což je jeden z největších nezávislých festivalů v Americe.

Při tvém způsobu natáčení musíš zažívat spousty zajímavých situací...
Před natáčením klipu Geny se skupinou Doga, kde její členové hrají moderní neandrtálce, jsme si všichni nechávali půl roku růst vlasy a vousy, až jsme jako z pravěku vypadali. Abych držel basu, půl roku jsem zarůstal s nimi. O to víc jsem pak mohl chtít po skupině při natáčení - bubeník bubnoval místo paliček s kostmi, skupinu jsem zavěsil uprostřed podzimní krajiny na vysoký dub, kde se mají zmítat. Jak píše Steinbeck - opravdu dobrá práce se pozná podle vlastní krve na prstech. Když jsem točil jeden ze svých prvních klipů s Honzou Kirkem Běhunkem, který je stejný perfekcionista jako já, točili jsme tak intenzivně, že mu začaly krvácet bříška prstů tím, jak si je odřel o svou sólovou kytaru. Každý klip se skupinou Seven je pro mě výzva, protože od samého začátku víme, že půjdeme až na hranu svých možností a budeme točit tak intenzivně, jak jen to půjde.

Z Choking Hazardu je těch situací tolik, že už si je téměř nepamatuju. Tam to bylo hodně umocněné tím, že v něm hrají v hlavních rolích Jaroslav Dušek a Honza Dolanský, museli jsme se přizpůsobit jejich vytíženosti. A protože jak Jaroslav Dušek, tak Jan Dolanský byli v divadle hodně dlouho, tak jsme se rozhodli, že budeme natáčet v noci. Jedna z prvních zábavných situací nastala, když ti, kteří hráli zombies, měli make-upem změněné obličeje k nepoznání - ohnilé, olezlé, slizké. Hned první natáčecí den, kdy se hromadně vypravili na večeři na blízkou benzínovou pumpu, osádka benzíny ztuhla hrůzou a nevěděla, zda má začít křičet nebo na nás zavolat policii, nakonec to vyřešili druhou variantou. Následně přijela policejní hlídka s hlášením, že se v motorestu poprali chlapi.

Kde bereš nápady? Máš svou můzu?
Jedna z mých můz je realita, vypisuji si z novin poznámky, dívám se kolem sebe, čtu knížky, sleduju filmy, snažím se jimi inspirovat. Není to tak, že bych opisoval, vždy to co vidím nějak posunu, nebo na základě inspirace postavím něco úplně nového. Samozřejmě si ale myslím, že člověk musí mít v sobě takovou tu vrozenou touhu vyprávět příběhy, já jsem od dětství chtěl být spisovatel, což se mi podařilo tak napůl, jsem jen scenárista.

Na které natáčení vzpomínáš nejraději?
Velmi rád vzpomínám na natáčení všech videoklipů skupiny Seven, Honzy Kirka Běhunka. Tam, kde by jiná skupina prosila o to, abych natáčení ukončil, že už nemůžou, že už točíme 22 hodin v kuse, v takových chvílích Honza Kirk Běhunek ještě přichází s návrhy co dál. Pamatuji se, jak jsme točili videoklip na podporu filmu Kajínek pro změnu při DVD vydání, písničku No Surrender. Točili jsme v objektu, který jsme přeměnili na vězení, celý jsme ho obkroužili ostnatým drátem, ale trošku jsme podcenili rukavice, takže když jsem zjistil, že mi ostnatý drát trčí z palce, tak mě to moc nenadchlo, ale na druhou stranu jsem si říkal, já jsem režisér, který se živí pusou a ruce na rozdíl od muzikantů až tolik nepotřebuje (smích).

Otázka, jestli máš rád svoje povolání, je asi zbytečná.
Myslím, že jsem si vybral dobře, mé povolání je hodně pestré a zajímavé. Mám možnost spolupracovat s množstvím zajímavých lidí. Dáváme také prostor mladým lidem, kteří by chtěli něco podobného jednoho dne zažít, když budou mít trpělivost, u nás se jim to podaří. Vyzkoušíme si je na videoklipech, uvedeme je pod tlak, abychom zjistili, co v nich je a co v nich není, a co od nich můžeme očekávat. Můžou s námi růst, mám spolupracovníky, kteří se mnou pracují už roky. A někteří z nich, například můj spolurežisér videoklipu Olympic Jiří Janecký, vyrostli natolik, že už s nimi mohu spolupracovat na velkých projektech. A pokud tento rozhovor čte nějaký nezávislý filmař či student filmu, tak i jeho jméno může být jednou pod většími projekty naší společnosti Alfedus. {vypnoutlink:Lucie}



text: Šárka Chomoutová, foto: archiv Marka Dobeše