Lenka Dusilová: Lidem vadí, že nedělám to, co před 15 lety

Původně tě muzikanti kolem tebe jen doprovázeli, teď už tvoříte kapelu jako celek. Jak se členi Baromantiky vůbec potkali?
Pár let jsem přemýšlela, jak zrealizuju svoji čtvrtou sólovou desku. Myslela jsem, že bude akustičtější, solitéričtější, ale ještě jsem k tomu nedozrála. Zkoušela jsem s předešlou sestavou nějaké skladby, ale ta kapela nějakým způsobem umřela. Mezitím proběhla spolupráce s Eternal Seekers a když jsem si nevěděla rady, tak přišla Beáta (Beáta Hlavenková pozn.red.) a řekla: "Hele, ty tvoje sólový věci, pojďme je udělat." Byl to vlastně její nápad, dát do kupy tuhle partu.

Kývla si bez váhání?
Ano. Beáta věděla, že by to mohlo být hodně zajímavý, vzhledem k tomu, co jsem očekávala od svých nápadů. Pracovala jsem s nějakými akustickými náměty, chtěla jsem, aby v tom byly hodně zvýrazněné emoce a trocha elektroniky. Přizvali jsme ještě bubeníka Martina Nováka a už ve studiu při práci na Baromantice se tvorba i vztah dost upevnily. Bylo celkem jasné, že vzniká schopné těleso.

Kdy jsi poprvé pocítila, že by vám to mohlo fungovat i jako samostatnému kapelnímu celku?
V lednu jsme hráli na oslavách narozenin umění na Nové Syntéze, což se týkalo spíš radioakustického žánru. Tam jsme dostali výzvu od skladatele Michala Rataje, abychom udělali čtyřicetiminutové pásmo původní hudby, která nebude mít úplně písňovou formu. Z kapely jsme každý donesli deset minut hudby a zaranžovali jsme je. Zjistili jsme, že nám to hrozně dobře funguje i spolu autorsky dohromady. A navíc, veškerý ten život, který žijeme, je také dost kapelní. Hraní koncertů, řešení věcí... Tak nějak to přirozeně vyplynulo. Přestože Baromantika je moje sólová deska, všichni na ní nechali svůj otisk. Každý do ní vložil svoje autorství a aranže. To myšlení těch lidí je na ní cítit.

Jak vás napadlo natočit live CD?
Když jsme vydali desku Baromantika, tak se mi ozval režisér Tomáš Zilvar, který dělá produkci pro Vice. Psal mi, že je to na české poměry hodně dobrá deska, a že by velmi rád natočil videoklip k Baromantické. Nakonec jsme to zrealizovali a já jsem se mu během té doby svěřila, že nemám žádný živák, a že se mi líbí koncerty kapel, kdy člověk vidí muzikantům do kuchyně. Tomáš řekl, že by na tom moc rád pracoval. Přišel s konceptem, ve kterém bychom natočili tři koncerty v Café v lese dole ve sklepě.

Café v lese byla jasná volba nebo připadaly v úvahu i jiné prostory?
Nad jiným místem jsme ani neuvažovali. Tomáš přišel s jasnou myšlenkou a nám se líbila. Souznělo to s mojí představou intimnějšího koncertu, který není úplně studiový, ale je pro víc lidí. Tenhle prostor se zdál být dost vhodný. Je menší, má dobrou atmosféru a lidi jsou zvyklí tam chodit. Vyřešili jsme technické možnosti, přivezli veškerý světla a aparaturu a nakonec jsme to tam dokázali zrealizovat.

Natáčeli jste to tedy po tři večery, což je taky v celku neobvyklé...
Nechtěla jsem mít z natáčení live nějaký stres. To, že to bylo přes tři večery, bylo velkorysé a věděli jsme, že pokud se nám jeden večer něco nepovede, tak máme možnost, že ty dva další ano. Myslím, že první večer jsme si chviličku zvykali, že máme na podiu pět kluků s foťákama, kteří to natáčeli, ale nebyl to rušivý element. Mělo to hodně intimní atmosféru. Bylo to přirozený, nijak jsme se nestylizovali. Spíš jsme nechali důraz na tom, jak kapela hraje a na samotné atmosféře toho koncertu. Navíc kapacita Café v lese není moc veliká a v Praze jsme dlouho nehráli, bylo všechny tři večery plno.

Před časem jste koncertovali ve Vídni. Jaký je rozdíl hrát u nás a za hranicemi?
Tak s českým publikem si asi trošku víc pokecám (smích). Ale z mojí zkušenosti, když hraju někde venku, mám tak nějak čistší zpětnou vazbu. Nepředchází jí nějaká historie, kterou by znali, takže dostávám čistou reakci. Je to v podstatě upřímný. Nejsem postižená tím, že jsem něco nezahrála.

Myslíš si, že jsi svou historií u českých fanoušků poznamenaná?
Určitě je spousta lidí zklamaná, že nedělám to, co před patnácti lety. Pro mě je to nevyhnutelný proces. A je mi celkem u prdele, co si lidi myslí.

text: Martina Černá, foto: Lukáš Kadeřábek