Vydáno 19.06.2014 | autor: redakce
"Lidi mají představu, že kapela stojí tolik a tolik jako houska na krámě, kterou když zaplatíš, že kapela přijede. Ale tak to není," říká jeden ze zakladatelů Rock for People v druhé části rozhovoru, v níž přišla řeč na bookování kapel, nejlepší evropské festivaly i Stevena Seagala.
Michal Thomes : Usilovali jsme o Linkin Park i Arcade Fire (II.)
Rock for People se uskuteční v termínu 2.-5.7.
Inspirujete se i velkými zahraničními festivaly? Třeba to velké logo, u něhož se všichni fotili, jsem viděl v Maďarsku na Szigetu.
Pokud jde o to festivalové logo, máš pravdu. Musím říct, že nás hodně překvapilo, kolik lidí se u toho fotilo a sdílelo fotky dál. To je pro nás skvělá reklama. Jezdíme se hodně inspirovat, koukat se, jak to dělají venku a když se nám nějaký nápad líbí, nepovažujme za krádež si ten nápad vypůjčit. Můj oblíbený festival je třeba Lowlands v Holandsku. Celý se odehrává ve stanech, přičemž největší stan má kapacitu 25 tisíc lidí.
Jaké jsou podle tebe nejlepší evropské festivaly?
Pro mě jsou špičkou festivaly v Anglii a v Nizozemí. Loni se nám hodně líbil Paléo ve Švýcarsku nebo tebou zmíněný Sziget. Z těch nejbližších mám rád Pohodu. Naopak nás příliš neoslovují festivaly v Německu a Rakousku, které jsou postavené spíš na modelu několika skvělých kapel, k tomu párek, pivo a jdi domů.
Kolik festivalů za sezónu objedeš?
Zase tolik jich není. Hodně objíždím ty showcase festivaly, kde objevuju nové umělce, těch stihnu i pět. Pak jeden dva velké festivaly. Loni jsme byli např. na Pukkelpopu nebo Frequency.
Zpátky domů. Jaké jsou další ambice Rock for People? Jste v pozici, že "lidi stejně přijedou", což ale může být dost nebezpečné.
Já si tohle neříkám. Kdybych měl pocit, že lidi stejně přijdou, tak dopadneme špatně. K rutině nesmíš nikdy sklouznout. Naše ambice? Začali jsme jako jednodenní akce na stadionu v Brodě, kam přišlo jedenáct set lidí. O rok později už jsme byli dvoudenní. Další rok jsme přidali další stage. A každý rok jsme se snažili jít dál a dál.
Velkým zlomem pro vás byl rok 2012, který vám totálně zhatilo počasí.
To určitě. Ale taky nás to nakoplo směrem dopředu. Díky téhle zkušenosti jsme se rozhodli pro velkokapacitní stan, který sice stojí ohromné peníze, ale je to krok správným směrem. Loni bylo krásně, takže lidi nadávali, že je jim tam vedro, ale kdyby zapršelo, všichni to ocení.
Osobně mi na některých festivalech vadí přílišná komercionalizace. Jedu na festival, abych se odpoutal od města a potkávám stánky s rychlým občerstvením jako v centru Prahy, hostesky, které mi nutí SIMkarty nebo letáky... Ani Rock for People není výjimkou.
Téhle tématice naprosto rozumím. Na zahraničních festivalech, o kterých jsme mluvili, nic podobného nepotkáš. Jenže to je pořád otázka té ekonomiky. Na tyhle festivaly přijde za vstupné dvě stě euro sto tisíc lidí, takže jsou finančně relativně soběstačné. Taky bych to tak rád měl, ale doba tomu u nás nepřeje. U nás ze vstupného nepoplatíme ani line-up. Nemluvě o produkci, záchodech, stagích a všem ostatním, co spolkne další balík peněz. Takže chápu pocit lidí z lehkého zaprodání, že na festivalu máme určitě brandy, ale jinak to nejde, ty partnery zkrátka potřebujeme a jsme za ně vděční. To rozhodovaní je u nás ve smyslu - dobře, nebudeme mít tohohle partnera, ale nezaplatíme kvůli tomu tři velké kapely. Pořád doufám, že lidi ty souvislosti chápou. Zároveň to funguje tak, že brandy, které přináší festivalu nějakou přidanou hodnotu, lidem nevadí. Nepříjemné je, když se snaží divákovi něco prodat, něco natlačit do hlavy. Ale když třeba náš partner Staropramen zařídí víc výčepů, čímž ubudou fronty, a zaručí víc druhů piva, tak je to přece příjemné. My od partnerů vždycky chceme, aby přinášeli službu, kterou lidi ocení. Čistě prodejní věci odmítáme, to nám za těch pár korun nestojí.
Dramaturgickou perličkou po loňském setu Karla Gotta je Steven Seagal. Chystáte další podobnou rošťárnu?
Ano, říkáš to přesně, to je přímá linie, je to taková legrácka. Osobně mě hodně baví dělat věci, které nejsou očekávané, které jsou tou pomyslnou pěstí na oko. Steven Seagal je něco takového, přitom je ale hudebně zajímavý. Lidi se na něj půjdou podívat, protože ho znají jako bouchače z televize a najednou zjistí, že hraje s kytarou blues. A skvěle!
Nezkoušeli jste zabookovat Davida Hasselhoffa jako jeden z rakouských festivalů?
Hasselhoffa nám nabízeli, ale ten už byl u mě přes hranu. Seagal na Rock for People smí, Hasselhoff ne. (smích)
Na Slovensku by se měla v podobném termínu konat akce, kam dorazí třeba 2 Unlimited nebo Vengaboys.
Nic takového by nám nesmělo přes práh!
Michal Thomes
Bookování kapel na festival je nesmírně zajímavá disciplína. Jak vše probíhá od okamžiku, kdy ti někdo padne do oka, do chvíle, kdy začátkem července vyleze v Hradci na pódium?
První je samozřejmě konkrétní nápad, že bychom někoho chtěli přivézt a oslovíme agenta s požadavkem. V téhle fázi se ještě peníze neřeší. Někdy je poptávka vyřízená rychle, to když nám agent napíše, že v tom termínu umělec nejede Evropu nebo jede jinou část Evropy. Nebo nám odpoví, že v termínu kapela volná je a v tu chvíli začíná vyjednáváním známou větičkou "send me an offer".
Předpokládám, že vyjednávání není jen o penězích?
To samozřejmě není. Lidi mají představu, že kapela stojí tolik a tolik jako houska na krámě, kterou když zaplatíš, že kapela přijede. Ale tak to není. Pošleš kapele nabídku, kde a kdy by hrála, pro kolik lidí by hrála, jakou by měla na festivalu pozici a samozřejmě finanční nabídku. Oficiální ceníky neexistují. Buď se trefíš do rozmezí, kdy by to kapelu zajímalo, nebo se stane, že kapela odmítne s tím, že čeká na dvojnásobné nabídky. A přitom jsi jí nabídnul tolik peněz, že by sis tady za to koupil dvě vily.
Je tohle vyjednávání velký poker?
Je to poker. Hodně záleží i na typu agenta. Některý ti jen z principu řekne, že chce víc, aby on sám měl větší provizi. Je to zkrátka byznys. Manažeři samozřejmě vědí, jaké jsou tady ekonomické podmínky a někteří na to berou ohledy. Jiným je to jedno a jde jim čistě o peníze. Celé tohle bookování je velká alchymie.
Dobře, s agentem se dohodnete na termínu i penězích. Tím je ruka v rukávě?
Ne, i v téhle fázi, kdy máš pocit, že je vše domluvené, se může stát, že to neklapne. Třeba se zabejčí sama kapela. Nebo to vše jen trvá hrozně dlouho. Třeba u Biffy Clyro jsme na to finální "confirmation" čekali asi dva měsíce.
V emailové schránce se tedy objeví závazné potvrzení. Co se děje pak? Už ta poslední fáze, kdy řešíte, jakou značku minerálek bude mít kapela v šatně a jakou barvu ručníků na pódiu?
Stále ne. Pak přijde vyjednávání o platbě. Oznámení kapely je možné většinou až po složení zálohy, což je v dnešní době občas i plná cena. Jeden nejmenovaný kolega promotér u nás udělal celému tomuhle byznysu medvědí službu, kdy na poslední chvíli zrušil Prague City Festival. Cizí agenti jsou kvůli tomu hrozně opatrní a promotéři musí platit sto procent ceny kapely dopředu, zatímco v jiných zemích je standardem, že padesát procent zaplatíš předem a padesát na místě nebo převodem v následujících dnech po vystoupení. Toto je často dost velký problém, protože musíš vyplácet kapely už ve chvíli, kdy řešíš cash-flow, kdy ještě nemáš peníze od partnerů. Jeden z posledních kroků je tzv. billing - jakým písmem bude kapela napsaná na billboardu, v jakém řádku, kdo další na festivalu hraje. I s tím můžou být problémy.
A pak už přijde na řadu rider, tedy konkrétní požadavky kapely na jídlo, pití nebo třeba playstation v šatně. Co nejdivnějšího jste v poslední době v rideru našli?
Občas tam najdeme hodně zajímavé věci. Z poslední doby třeba květinová výzdoba na pódiu, kdy tento požadavek znamenal kompletní vykoupení jednoho květinářství v Hradci Králové, což nás ve výsledku stálo stejně jako celý první ročník festivalu. Květinová výzdoba za sto tisíc pro kapelu, která v tom roce kvůli počasí nakonec ani neodehrála. Lehko si asi domyslíte, která to byla. Ty kytky si nakonec rozebrali lidi, co jezdili po areálu s odpadem, ozdobily se prodejní stánky, vydekorovala se produkce a tak podobně.
Jaké je tvé přání pro letošní ročník? Tedy kromě otřepaného ve stylu aby bylo hezké počasí a přijeli lidi.
Tím, že slavíme dvacetiny, doufám, že letos přilákáme i nějaké pamětníky, kteří třeba jezdili do Brodu, ale od dob Hradce se od nás odvrátili. Přál bych si, aby viděli, jak festival vyrostl a dospěl.
text: Petr Adámek, foto: Karolína Cermanová, Petr Klapper
