SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Miles Davis (35.)

Davisův fenomén je totiž tak nadčasový, že si je dnes jen těžko představit "moderního" trumpetistu, který by jím nebyl ovlivněn. Miles Davis totiž na rozdíl od svých vrstevníků dokázal v průběhu své kariéry několikrát zásadně změnit styl, aniž by to jakkoli negativně ovlivnilo vývoj jeho osobnosti. Je však také pravda, že se mohl vždy opřít o kvalitní a citlivě vybraný realizační tým, který mu k rozletu všemožně dopomáhal. Díky svému divokému životnímu stylu a jedinečné hře byl často obdivován i odmítán, proto je stále znovu a znovu objevován hlavně mladší generací posluchačů, proto nechybí v žádné z jazzových či rockových encyklopedií.

MILES TABUBOREC
Miles Davis (vl. jménem Miles Dewey Davis) se narodil 25. května  1926 v malém městečku Alton severovýchodně od St. Louis. Později se rodina přestěhovala do důstojnější čtvrti města. Milesův otec, Miles Dewey Davis II., byl zámožným dentistou a majitelem realit. Hudební ambice svého syna s velkým nadšením nekvitoval, ale nakonec se nechal jakž takž  obměkčit a ke 13. narozeninám synkovi trubku koupil. Matka Cleota Henry Davis pocházela z Arkansasu a na rozdíl od svého manžela měla jen základní vzdělání. Uměla však perfektně hrát na piano, což podpořilo Milesovo hudební nadání. Měl také dva sourozence, sestru Dorothy a bratra Vernona.

Dobře situovaná rodina a pocit bezpečí vybavili Milese sebejistotou, u černých hudebníků té doby dosti nezvyklou. A bělošské prostředí zazobanců a magnátů všeho druhu, které ho od malička obklopovalo, vybrousilo jeho aroganci, kterou tak často oplýval při dosahování prvních úspěchů. Rodiče zprvu chtěli, aby studoval na univerzitě, ale nakonec vyhověli jeho přání a poslali ho na Juilliardovu hudební školu do New Yorku, kde se mladík nakvartýroval rovnou k Charliemu Parkerovi, svému velkému vzoru (vedle Dizzieho Gillespieho).

Školy však záhy zanechal, aby se mohl naplno věnovat jen živému hraní. V šestnácti letech už vystupuje v kapele Eddie Randall's Blue Devils Band. Ve dvaceti si s jistotou, která hraničila až s drzou troufalostí, vynutil hostování v bandu Billy Eckstinea, vedle takových osobností jako Charlie Parker a Dizzy Gillespie. S těmito velikány pak nahrává několik desek až do roku 1948, kdy sestavuje s Gillem Evansem Capitol Band, těleso na svou dobu velmi nezvyklého obsazení a účastní se s ním festivalu ve Francii. Jedná se o jeho první cestu do Evropy. Svou hrou nadchne a způsobem, jakým obohacuje soudobý jazz, se okamžitě zařazuje mezi nejvýraznější představitele nového stylu (jeho typické frázování znějící nezasvěcenému a necvičenému uchu jako kiksy).

Od roku 1954 už vede vlastní soubor a nahrává výhradně pod svým jménem. Hudebníci se v kapele střídají jako prádlo, ale každý z nich je sdostatek důležitý a schopný na to, aby jeho přínos přispíval k celkovému aroma nejen tělesa, ale i protagonisty samotného. Ten počátkem 60. let zanese jako úplně první do jazzu rytmy hispánské provenience, čímž otevírá další dvířka do kultur všech odvětví soudobé hudby. Angažuje širokou škálu nových nadějných hráčů (Herbie Hancock, Chick Corea, John McLaughlin, Lenny White, Jack DeJohnette, Wayne Shorter atd.), z nichž vykrystalizují nepřehlédnutelné osobnosti ovlivňující dění na hudební scéně dodnes. V té době již jeho tvorba zasahuje v nemalé míře i do rocku a z Davise je hvězda takového jasu, jaké dosud žádný jazzman nevykazoval.

V polovině 70. let na čas z důvodu nemoci (prodělal vážný úraz) umlká a ozývá se opět v roce 1980. Navazuje na elektrické období, ale postupně se jeho hudba opět přetváří do jiné dimenze (hlavně v období, kdy spolupracuje např. s Mikem Sternem či Omarem Hakinem), aby silně ovlivnila i moderní i moderní hudební scénu. Jeho akční rádius je neuvěřitelný, čehož důkazem jsou nesčetné boční projekty a spolupráce (Prince, Scritti Politti, Dead Kennedys, Sting, Dj Easy Mo Bee a mnozí další).

FEMMES (NEPŘÍLIŠ) FATALE
Je však příznačné, že ač se Davis na hudebním poli vyznačuje nezlomnou vůlí, jeho osobní život není oproštěn od libůstek, které role muzikální hvězdy skýtá. Už od počátku 50. let je silně závislý na heroinu a i když se dokázal nešvaru pod dohledem lékařů na čas zbavit, "čistým" už není. "Tehdy jsem si ještě nepíchal do žíly, ale vyšňupal jsem, co mi přišlo pod ruku. Když ale berete heroin, přestanete mít chuť na ženskou a pokud k něčemu takovému došlo, nebavilo mě to. Byl jsem otupělý." Byl i těžkým alkoholikem a často řídil (auta miloval, vlastnil mercedes, ferrari, lamborghini a další děla) zcela "stoned".

V roce 1969 jej málem zastřelila bílá mafie, která nemohla překousnout, že černoch vlastní tak luxusní vozy. V říjnu 1972 prodělal dopravní nehodu, při níž si zlomil oba kotníky na nohou, což přispělo k jeho tvůrčímu odmlčení . Nejvíce energie mu však ubíral nezřízený životní styl (drogy, alkohol, ženy), jsou mu diagnostikovány žaludeční vředy a na trubku se téměř pět let nemůže ani podívat. V té době poznává finanční tíseň, má problémy s platbou alimentů na nejmladšího syna Erina, situace se vyhrocuje v osmasedmdesátém, kdy putuje "do chládku".

Miles byl nespolehlivostí v osobním životě nadán od přírody. Není schopen udržet stálý partnerský vztah a vést spořádaný rodinný život. Proto se v jeho životě objevuje tolik různých žen rozličné barvy pleti. Prvně se žení v sedmnácti s Frances Taylor (o tuto citlivě a umělecky založenou ženštinu se zajímali mj. i Quincy Jones či Marlon Brando), pak žil s Betty Mabry, ale Iren, která mu porodila dvě děti (dceru Cheryl a syna Gregoryho), jeho legální manželkou nikdy nebyla ("když jsem žil s Iren, tak jsem věřil tomu, že správný chlap má mít jen jednu ženskou. Těmhle sračkám jsem věřil hodně dlouho, ale když jsem se stal závislý na heroinu, tak jsem ženský využíval jen k tomu, aby mi pomáhaly a podporovaly mě."). Syna Erina měl se zarputilou vegetariánkou Marguerite. Bylo by opravdu těžké vyjmenovat všechny ženy jeho života, ale jednu opominout nechci. Když se totiž seznámil s Francouzkou Juliette Greco, neváhal prohlásit: "Teprve ona mě naučila, jaké je to milovat kromě muziky ještě něco jiného. Byla to úžasná žena."

Miles Davis byl výjimečný umělec. K takovému často, bohužel, životní kolapsy patří téměř nevyhnutelně. Jako muzikant dokázal překročit hudební hranice měrou nevídanou a stylovou různorodostí, která brala dech, se nesmazatelně zapsal do hudebních dějin jako jeden z jejich nejfatálnějších hybatelů. V tomto seriálu je však nezbytná – smrt. Miles umírá na rakovinu 29. září 1991. Na jeho hrobě není, ovšem klidně by mohlo být vytesáno: "Velcí muzikanti mají vysoce vyvinutý cit pro to, jak se stále znova a marně dostávat do vlastní hlavy." To řekl, tak žil.

text: Václav Česák, foto: archiv