Diagnóza: Frontman (1.)

Bruce Dickinson je jistě človíček, který o frontmanovi pár věcí ví. „Ke každému opravdu význačnému frontmanovi se váže bezpočet historek, příběhů a fám. Co mimo jiné dělá velkého frontmana opravdu velkým, je právě fakt, že lidi chtějí tyto stories znát. Co je na frontmanovi vzrušující, je určité staromódní charisma a magnetismus. Mám za to, že tu existuje i jasné fluidum, jakási jasná konkrétní psychická linka, která velké frontmany spojuje s publikem. A její neustálé mezijiskření, ty časté výšlehy energie od něj do diváctva a naopak pak spojení dokompletují a výsledkem je opravdu silný zážitek,“ říká Bruce. Jako je kytarista královským rockovým nástrojem, tak je i frontman (nemusí se jednat pouze a jen o sólového pěvce) výkladní skříní kapely, jejím transformátorem stojícím přesně v půli magnetické dráhy publikum-kapela, indikátorem náhledů a vjemů, podle nichž udává celé produkci směr, šamanem, na němž spočívá drtivé procento diváckého zraku, zaříkávačem a mágem. Jak při této roli zůstat nedotčen určitým zdravým stupněm narcismu a sebezahleděnosti, je problém téměř neřešitelný. Na následujících řádcích vám nabízíme alespoň pár z nich, velkých, výrazných a vlivných, kteří nezřídka drželi prst na tepu hudebních dějin. Někteří z nich se stali doslova modlami, někteří mají své období již za sebou, ale zůstávají s námi jako majáky na nedozírném moři hudebních dějin. A někteří neztratili kredit dodnes a jsou přitažliví a vzrušující i pro další generace fanoušků. Pokud mezi nimi svého favorita neobjevíte, stiskněte zuby a odpusťte. Naše projevy obdivu a úcty míří k dalším, zde neuvedeným. Výběr není nijak chronologicky ani abecedně řazen. Natož kvalitativně. To už je na vás. Hezkou zábavu.

IGGY POP
Císař destrukce
Jizvy, které zdobí jeho hruď, jsou insigniemi let autodestrukce, pódiového násilí a detroitských LSD tripů. Dnes čtyřiašedesátiletý Iggy Pop (vl. Jménem James Jewel Osterberg, rodák z michiganského Ann Arbor) začal svou kariéru jako bubeník, jeho následné rozhodnutí stát se frontmanem pramení především z frustrace. „Příšerně mě otravovalo doprovázet ty zkurvené, do sebe zahleděné zpěváky!“, prohlásil. Pseudonym si zvolil podle své někdejší kapely The Iguanas a v roce 1967 založil kapelu The Stooges. Jeho sžíravá nekompromisnost jak ve výrazech, tak v chování, vznětlivá povaha, divoké excesy a uhrančivý vzhled – to vše z něj dodnes činí sice nesmírně problémového, na druhou stranu však zákonitě i atraktivního a přitažlivého frontmana.

OZZY OSBOURNE
Černý sabat
„Stále ještě, po všech těch letech, svou práci miluji. Právě kvůli všem těm lidem, kteří chodí na koncerty a chtějí mě vidět. Bez nich bych nebyl nic,“ řekl před několika lety třiašedesátiletý Ozzy Osbourne, který platí za nejkultovnějšího a nejpříznačnějšího frontmana v základním slova smyslu. A nejmilovanějšího. Mimoděk tím vysvětlil, co ho ještě po tolika letech aktivní činnosti drží nad vodou, i to, že je stále ještě inspirován a inspirující. Obrovská osobnost, jeden z té sorty, kteří, když vylezou na pódium, tak JSOU. O málokterém interpretovi koluje tolik – ať už pravdivých či smyšlenějších – historek, z nichž některé („netopýří“, „labutí“ či „pissing on Alamo“) jsou již legendami. Věčný symbol rebelství a vlastních pevných názorů. A také i zásad, když se mu podařilo zbavit se démonů alkoholu a drog, které jednou hrozily zdevastovat jeho dnes tak neuvěřitelně úspěšnou kariéru. Poněkud jiný typ frontmana než třeba David Coverdale nebo Robert Plant, ne tak okázalý a vizuálně dráždivý, o to však plnější zdravé sebeironie. Jeho dětské cupitání, radostné tleskání do rytmu a především „žabáci“ jej staví do role mírného klauna, naříkavý hlas naopak evokuje drama a mrazivou atmosféru.

STEVEN TYLER
His toxic´s voice
NáčelníkVelký ret a Vlnivý had osobně, třiašedesátiletý zpěvák bostonských Aerosmith Steven Tyler. Přežil vlastní smrt, když především v 70. letech vytvořil spolu s kytaristou Joem Perrym narkomanské duo známé přezdívkou „Toxická dvojčata“. Podílel se na fatálním sblížení rapu a tvrdého rocku (spolupráce s Run DMC ve skladbě Walk This Way v polovině osmé dekády) a rovněž na jedněch z neprodávanějších alb dekády následné, kdy kapela zaznamenala komerčně veleúspěšný comeback. Ve svém pódiovém projevu měl vždy ze všeho nejblíž k Jaggerovým manýristickým performacím, je velmi emotivní a pohybově elastický. Vyhlášený sukničkář („Jdu s každou, které nahmatám jakýs takýs tep,“ prohlásil jednou), výborný zpěvák. Typický frontman.

DAVID COVERDAL
Velký had
Když zpíváte v garáži a za pár dnů stojíte před čtvrt milionem lidí, jste jako neplavec, nečekaně vhozený do vody. Musíte plavat, nebo se prostě utopíte. David Coverdale (60) se neutopil, ba co víc, jak v Deep Purple či se svými Whitesnake vyrostl v jednoho z nejcharismatičtějších frontmanů v celé rockové historii. Sebejistý, vizuálně přitažlivý, hlasově excelentní, pohybově majestátní. Osobnost se vším všudy.




BON SCOTT / BRIAN JOHNSON
Duo infernale
Podobně jako třeba Deep Purple, i AC/DC se mohou pochlubit dvěma skvělými frontmany. Excentrický schizofrenik Bon Scott prožil 60. léta v různých australských násilnických partičkách, provrávoral rodnou zemi křížek krážem a vedl bezpočet bezvýznamných hudebních tělísek. Do první ligy však vtrhl jako zpěvák AC/DC v září 1974 a záhy si kapelu přizpůsobil k obrazu svému, aby mohl zpívat o svých srdečních záležitostech – o chlastu a děvkách. S hlasem větším než jeho tělesná konstituce a obnaženou horní polovinou těla patřil mezi nejatraktivnější frontmany své doby. Až do své smrti, v únoru 1980. nikdo o něm nikdy nemohl říct, že nežil naplno.
O jeho následovníku Brianu Johnsonovi, zvaném Beano, kdysi kdosi prohlásil, že vypadá jako buldok žvýkající vosu. Jeho nástup do kapely však byl fenomenální (album Back In Black), stejně jako následné turné. Divoké nadšení z faktu, že může vést kapelu, kterou kdysi tak vřele obdivoval, mu dodalo hlasová křídla. I když se u toho tvářil tak, až jste měli pocit, že právě zhltl svou typickou čapku. Ta však sedí na hlavě dodnes jako prdel na hrnci. Stejně jako dirty rock´n ´roll made in AC/DC.

ROBERT PLANT
Adonis zpívá blues
Známý pod přezdívkami Vymačkávač citronu, Wolverhampton Wanderer nebo jednoduše Percy (podle prý velmi vyvinuté mužské okrasy), Robert Plant (62) je archetypem rockového frontmana. Zlatavé lokny, těsné džíny a ležérně rozepnutá košile – Plant byl obrazem stejně tak boha lásky jako vikingského dobyvatele. Nescházel mu nikdy ani zdravý smysl pro sebeironii, o svém textu k hymnu Stairway To Heaven prohlásil, že to není nic jiného než „nesmyslné blábolení“. Plant patří dodnes mezi největší osobnosti rockových dějin a led Zeppelin jsou jejich šperkem.



JOHNNY ROTTEN
Mr. Punk
Plamenovlasý a šílenooký John Lydon může za londýnskou punkovou revoluci druhé poloviny sedmé dekády. Málo se ví, že se nejedná o tupoučkého nýmanda, ale o ostře inteligentního frontmana s jitřivým smyslem pro trpce nahořklý humor, který při vystoupeních ventiloval takovou dávku zlosti s frustrace, jako nikdo jiný před ním ani po něm. Po rozpadu „Pistolí“ založil Public Image Limited, aby mnohé ze svého renomé ztratil poněkud křečovitým reunionem Sex Pistols. Jen on si kdysi mohl dovolit následnou mile mnohoznačnou hlášku. Když Sex Pistols hráli v chelmsfordské věznici, hned na začátku zahulákal na trestance: „Když se vám to nebude líbit, tak můžete vypadnout!“ Ha.


RONNIE JAMES DIO
Král skřetů
Vzrůstem snad nejmenší mezi frontmany, hlasem jeden z největších. Vysmívaný (to pro jeho fantasy komiksové scénické drakobijství v 80. letech) i obdivovaný – Blackmore, Iommi a mnozí další hvězdní kolegové o něm tvrdí, že je live perfektní, vždy sebevědomý, znalý svých možností. Kdysi zdobil hvězdnou sestavu Rainbow, pak měl dost kuráže nahradit v Black Sabbath Ozzyho a jako hosta si ho dokonce vybrali na své album Dog Eat Dog.




JIMI HENDRIX
Mluvící kytara
Vpravdě revoluční pojetí kytarové hry, která fatálně ovlivnila snad každého, kdo posléze sevřel v rukou tento nástroj, poněkud zastínila Hendrixovo přirozené frontmanství. Jeho bohémské vystupování na pódiu a často až ďábelská znalost rozličných fíglů v interakci s publikem však byla prazdrojem toho, že se z bezvýznamného session muzikanta stal nejvlivnější a nejznámější černý rockový interpret. Jeho smrt v září 1970 okradla hudební svět o výjimečného umělce, který stál teprve na začátku dobrodružné cesty, která měla jistě netušené zákruty. Jeho odkaz však zůstává. Stále titánský.


BRUCE DICKINSON
Železný panic
Návrat ztraceného syna zpátky do lůna Železné panny byl přijat s velkou euforií, což je zajímavější o to, že Iron Maiden patří mezi klasické představitele dřevního heavy metalu. Bruce Dickinson (53) sám je slabikářovým příkladem metalového frontmana. Hlasový titán v kůži, který si brousil tesáky nejprve v pubech se Samson, povznesl kapelu na samotný piedestal v polovině 80. let.




SHIRLEY MANSON
Garba girl
Půvabná Skotka by mohla mluvit o náhodě, za jejíž pomoci ke štěstí přišla. Těžko by se mohla stát frontmankou Garbage, kdyby ji kdysi Butch Vig nespatřil v jednom klipu kapely Angelfish. Ze Shirley Manson se stala nejen renomovaná zpěvačka, ale i herečka a sexuální ikon. Její ledově gotický zjev a aura nepřístupnosti ji katapultovaly během překvapivě krátké doby mezi nejatraktivnější ženštiny první rockové ligy. A nebýt toho, že Garbage se neprezentují transparentními hity, mohla by trůnit možná úplně nejvýš. Třeba na létajícím koberci Bonda. Jamese Bonda.



KURT COBAIN
Spirit doesn´t fear it
Grunge mohl být nakrásně ve svém prazákladu antitezí statutu rockových hvězd, ale frontman Nirvany Kurt Cobain byl přesto showman každým coulem. Když se nevrhal na Grohlovu bicí soupravu, tak na sebe navlékal šatičky manželky Courtney Love... a samozřejmě každý večer v jeho podání zmrtvýchvstával legendární obal clashovského London Calling – z kytary zbyly třísky. Ne že by takové manýry ke svému projevu nutně potřeboval, stál přece za písněmi, které v devadesátých letech změnily tvář rocku. Výborně zpíval a hrál na kytaru, navíc velmi dobře vypadal, stal se i největší rockovou ikonou deváté dekády. V dubnu 1994 spáchal sebevraždu.


ALICE COOPER
Bezhlavý rytíř
Fenomén jevištního tyjátru Alice Cooper (vl. Jménem Vincent Damon Fumier), který se při svých produkcích povznesl na úroveň gigantických spektálů, kdy přecházely oči i uši. V sugestivním líčení a kostýmech, sahajících ve svých výrazech od šíleného chovance blázince až po temného lorda podsvětí, patří dodnes mezi nejatraktivnější rock´n´rollové šoumeny všech dob. Některá jeho chronografická kouzla (stínání hlavy gilotinou, různé souboje s gigantickým hmyzem apod.) se stala předobrazem artrockového divadla, o hadím boa nemluvě.



WATTIE BUCHAN
Largo desolato
Někdejší bezdomovec a squatter Wattie Buchan vedelsvé The Exploited do každého vystoupení jako do bitvy na život a na smrt. A často tomu tak bývalo i v praxi. Nekompromisní a nesnášenlivý Wattie jednou dokonce inicioval útok návštěvníků jejich koncertů k tažení na Finsbury Park, kde právě hráli „nenávidění Jam“. „Vytřeste z těch pozérů duši, natrhněte jim ty vyvoněný prdele!“ ječel jak na lesy. Buchan stál v pozadí některých fyzických střetů The Exploited s jinými punkovými kapelami v 80. letech (např. s Dead Kennedys a Crass) a když se mu při společném americkém turné s Biohazard zdálo, že řidič autobusu jede pomalu, přiložil mu k hlavě pistoli a přinutil ho sešlápnout pedál tak, jak si to představoval.

MARILYN MANSON
Zuřivý klaun
Mluví a píše se o něm jako o málokom, snahy ať už o jeho zdiskreditování či naopak vynesení na nebesa hraničí až s hysterií. Glamgotický mimozemský červ Marilyn Manson je každopádně velmi zajímavým hybridem Davida Bowieho a Alice Coopera, kterému se povedlo téměř dezintegrovat rockovou scénu. Bezcitně ji alespoň rozdělil na dva tábory svých uctívačů a nepřátel. Některé z jeho pódiových excesů nejsou sice originální („vyplazování“ zadku, házení stojanem po kolezích aj.), svůj účel z hlediska mladší generace, která nezažila podobné řádění jeho předobrazů, však plní stoprocentně. Navíc má charisma a nebojí se třeba prohlásit, že se hned při příštím vystoupení zasebevraždí. Chytrák par excellence.

JELLO BIAFRA
Kennedyho noční můra
Když byl ještě punk v USA brán spíš jako nepovedený žert, podařilo se chlápkovi jménem Jello Biafra dát mu nejen potřebný kredit, ale i proniknout do žebříčků, aniž by se jeho písně hrály v rádiu či televizi. Živé koncerty Dead Kennedys, to byl výtrysk především jeho šílenství, někdy neváhal vhazovat mezi diváky zápalné láhve a pak hned plamenně žehrat na politiku. A patří mezi prapůvodce dnes tak rozšířeného stage-divingu. Co dodat? Snad jen to, že kdysi dokonce z žertu kandidoval na starostu San Franciska a v konečném počtu hlasů skončil... čtvrtý.



HENRY ROLLINS
Fyzický poeta
V devatenácti se Henry Rollins (vl. Jménem Henry Garfield) vzdal možností, že by našel zaměstnání, které by mu vyhovovalo, a stanul v čele jedné z nejvlivnějších HC kapel – Black Flag. Po rozpadu v roce 1986 se dnes devětatřicetiletý entertainer soustředil na sólovou kariéru, založil společnost 2.13.61, a s vlastní kapelou Rollins Band se vyprofiloval v nejprůkaznějšího interpreta mluveného slova. Básník, zpěvák, herec a v neposlední řadě spisovatel patří mezi nejintenzivnější buřiče a rebely hudebního světa.



KEITH FLINT / MAXIM REALITY
Dračí technoterárium
Když technorockové stálice PRODIGY poprvé vtrhly do širšího povědomí a zasáhly dokonce i část scény rockové, bylo to především silným dualismem určující dvojky kapely Maxim Reality a Keith Flint. Vždy se perfektně doplňovali. Maxim přitahoval pozornost svým démonickým zrakem a beznervým „cool“ image a Keith nekontrolovatelným šílenstvím, jako by byl bastardem dědečka Rottena. O live síle nejlépe svědčí fakt, že dokonce ani Rage Against The Machine kdysi nebyli nadšeni tím, že mají v Readingu hrát až po Prodigy. Při vystoupení těchto bláznů totiž křepčí všichni. I barmani v přilehlých stáncích. Nápoje pak mají správnou míru zřídkakdy.


EDDIE VEDDER
Tichá vichřice
Devadesátá léta byla svědky zrození odlišného typu frontmana – „inteligentnějšího“, více politicky angažovaného, jakoby sofistikovanějšího. Jejich typologickým předobrazem byl Eddie Vedder, který navíc vládne potřebnými dispozicemi hlasovými. Tygr na pódiu se v zákulisí měnil v tichošlápka, postupem let se stále víc propadal do tzv. „mediálních depresí“ a odmítal poskytovat rozhovory, což jistě ještě přispělo k jeho popularitě. Jednu dobu chlastal a vůbec žil v morrisonovském stylu.



ANGELO MOORE
Saxofonový smoking
Existují všemožní a zvláštní frontmani a pak existuje... Angelo Moore z kapely Fishbone. Kapela nikdy nedosáhla se svým báječným vibrujícím hybridem funku, punku, soulu a rapu výraznějšího komerčnějšího úspěchu, ale živě vždycky patřila mezi nejskvělejší kapely. Čemuž největší měrou přispíval právě Angelo. A pokud se ptáte na možný zdroj inspirace nudistického vystoupení baskytaristy Flea s Red Hot Chili Peppers na Woodstocku, nemusíte chodit daleko. Právě Moore hrával často „oděn“ jen v saxofon a takto i vesele praktikoval stage diving. Jednou dokonce sám osobně vítal návštěvníky jejich koncertu před vstupní branou londýnské Brixton Academy a nahlas předčítal básně!


ICE-T
Ledový zabiják
Tracy Morrow (jak zní pravé jméno ICE-T, nar. 1958) patří jistě mezi největší tvrďáky v rocku, rapu  či... ehm, filmu. Jeho Body Count prosluli nejen přesahy do heavy metalu, ale i kontroverzním hitem Cop Killer. Američan Ice-T již dokázal mnohé. Přijal islámskou víru a už v roce 1989 šokoval hitem High Rollers, který se vyhoupl na samotnou špičku žebříčku... v Anglii. Jeden z praotců hip hopu.




SKIN
Tančící kobra
Hlasově nová Janis Joplin. Její výkon na (mimo jiné) albu Post Orgasmic Chill její domovské kapely Skunk Anansie bere dech, rovněž live performance této čokoládové zmije již mohli poznat i tuzemští fanouškové, naposledy předloni pod širým nebem na festivalu Rock For People. Každý, kdo ji však zná osobně, je šokován kontrastem mezi jejím pódiovým běsněním a civilní plachostí. Ano, je černá, bisexuální a holohlavá. Frontmanka nového milénia. A zpívá jako ta nejsvůdnější Siréna, jaké jsme kdy na naší odysseovské plavbě naslouchali.



PHIL LYNOTT
Kříž pro partnera
„Existuje pro mě něco jako ráj – místo, kde se ta nejtvrdší taneční hudba líbá s nejtvrdším rockem. Tam bych rád,“ prohlásil někdejší frontman a duše irských Thin Lizzy Phil Lynott půl roku před svou smrtí v lednu 1986. Svému předsevzetí nezůstával se svými kolegy nic dlužen, podepsal se pod několik opravdu skvělých alb (za všechny připomeňme alespoň Johnny The Fox, Black Rose či China Town), hitů (Whiskey In The Jar, The Boys Are Back In Town, Bad Reputation, Still In Love With You) a stovky nezapomenutelných koncertů. Dublinský rodák byl magnetem kapely, která dovedně mísila hard rock s irským folklórem, bravurním skladatelem, citlivým poetou a energetickým transformátorem. Nasál všechno, vydal se ze všeho.

PAUL STANLEY / GENE SIMMONS
Casanova a zvíře
Dvojsrdce Kiss, rozdělující si pozici „pod hlavním reflektorem“ víceméně napůl. Démon Gene Simons, který kouzlí svým nelidským jazykem a chrlí krev, a hvězdné dítě Paul Stanley, gigolo s chlupatou hrudí, jsou komiksovým ztvárněním metalrockového běsnění, vzrušující kombinací monstróznosti a vyzývavé sexuality. Megalomanství, póza, masky a převleky. Prostě Kiss. Love it or leave it.




DAVID LEE ROTH
Šaškovy roznožky
Když se blonďatá mánička David Lee Roth poprvé postavil před hardrockové monstrum Van Halen ve druhé polovině 70. let, bylo od počátku jasné, že máme v jejím případě co do činění s poněkud jiným typem frontmana, než bylo do té doby obvyklé. Zatímco jiní hrozili pěstmi, šklebili se, nafukovali a prohlašovali This one´s called...“, on přeskakoval smrtelnými roznožkami bubeníka i s příslušnou soupravou, klaunsky se smál a mezi skladbami chrlil jeden gag za druhým. Ve volném čase lezl jako kamzík po horách či na kánoi sjížděl Amazonku. Van Halen nyní hlásí comeback s novou deskou A Different Kind Of Truth.


DAVE GROHL
Skromný moula
Když Kurt Cobain spáchal sebevraždu, byl to jasný konec Nirvany a nikoho snad ani nenapadlo, že by kapela mohla na stejné úrovni fungovat bez něj. Bubeník Dave Grohl a kytarista Pat Smear se ale svého snu nechtěli vzdát a tak rok po Cobainově smrti vznikají Foo Fighters. Grohl se z bubeníka etabloval do pozice frontmana, který v současnosti patří mezi ty nejvýraznější. Přestože nevyniká žádnými zásadními excesy, zbožňují ho tisíce fanoušků po celém světě. Zůstává však nohama na zemi: „Myslíme si, že za moc nestojíme, a tak se velmi tvrdě snažíme dělat dobré nahrávky a cvičíme. Určitě se necítíme jako největší a nejlepší skupina na světě. Pořád si připadáme, jako bychom byli ti samí moulové a jako by se za těch 17 let nic nezměnilo," říká za Foo Fighters. Ti loni vydali album Wasting Light, které je nominované na šest cen Grammy.

Příště: Mick Jagger, James Brown, Bono, Glenn Danzig, Joe Strummer, Al Jourgensen, Sting, Nina Hagen, Jim Morrison, Jay Kay, King Diamond, Morissey, Michael Hutchence, Ian Gillan, Freddie Mercury, Anthony Kiedis, Jared  Leto...

text a foto: archiv