Vydáno 15.07.2025 | autor: Šárka Blahoňovská
Hudebně precizní, ale jinak únavná. St. Vincent v Arše+ připomněla, že i když máte skvělé skladby, nestačí to – pokud je zazdíte vlastními vsuvkami, nefunkčním humorem a pištěním, které by vyděsilo i jeleny v říji.
LIVE: Hudebně brilantní, jinak rozpačité. St. Vincent připravila v Praze frustrující zážitek
Pokud vás perex tohoto článku naštval a zuřivě scrollujete na konec tohoto textu ve snaze zjistit jméno jeho autora, blahopřeji – patříte mezi ty šťastlivce, kteří si koncert americké zpěvačky a kytaristky St. Vincent užili. A že vás nebylo málo. Pondělní večer v Arše+ měl být totiž estetickým svátkem pro všechny milovníky komplikovanější popové avantgardy. A v jistém smyslu byl. Jenže to neplatilo pro ty, co nemají pochopení pro přerušovaná sóla, nechtěnou komiku a koncertní formu, která se rozsype dřív, než si stihnete všimnout toho, čeho jste vlastně právě svědky.
St. Vincent přivezla do Prahy intimní formu alba all born screaming
Před St. Vincent vystoupila Rachel Eckroth, která zkrátila čekání na hlavní hvězdu – alespoň natolik, aby se netvořila ještě delší fronta na baru. Její set zapadal do playlistu, které pouští kavárny jako kulisu – a to nemyslím pejorativně. Eckroth nepůsobila nudně, neuspávala hady, byla uvolněná.
Muzikantka má na svém kontě jednu nominaci na cenu Grammy, konkrétně v kategorii Nejlepší současné instrumentální album, jíž získala za desku The Garden z roku 2021. Vůně v sále rozhodně žádnou rozkvetlou zahradu nepřipomínala (ach ty horké letní noci...), i tak šlo o příjemný zážitek. Pianistka se loučila se větou „I’ll be back soon”, což nemohlo být příhodnější – však právě ona na aktuálním turné k propagaci desky All Born Screaming St. Vincent doprovází. A tak se o pár minut později Eckroth objevila na jevišti znovu.
Annie Clark alias St. Vincent se na pódiu objevila s desetiminutovým zpožděním, kytarou a neoddiskutovatelným charismatem. Jenže to, co mohlo být hypnotické, bylo po většinu času spíše frustrující. Přitom to začalo tak slibně. V první písni tančilo u mikrofonu zpěvaččino zápěstí, které měla zlomené dozadu v až nepřirozeném úhlu, nad ní mihotala červená světla... Člověk skoro nabyl dojmu, že bude po následující hodinu a půl svědkem něčeho magického.
Nicméně hned v druhé skladbě pokárala St. Vincent svou pianistku slovy „What you just did was jazz“. To měla být asi legrace – stejně jako vtip s leteckou společností, s níž hudebnice přicestovala do Prahy z Madridu. Zopakovala jej nejméně čtyřikrát. Nutno podotknout, že ani jednou to nebylo vtipné. Napoprvé to možná pár jedinců rozesmálo, ale opakovaný vtip zkrátka není vtipem a na jevišti by to mělo platit dvojnásob.
St. Vincent servírovala logicky především skladby ze svého aktuálního alba All Born Screaming. Mimochodem jeho název přináší jistý „aha moment.“ Singly jako Flea, Broken Man či Reckless jsou hudebně brilantní a naživo zní skvěle. Zde je třeba zmínit fakt, že zvuk v Arše+ byl čistý jako kojenecká voda a klavírní i kytarové party vyšperkované. Jenže pokaždé, když se St. Vincent dostala k něčemu opravdu silnému, sama sebe přerušila. Jednou proto, že skladbu prý nehrála sedmnáct (pokud jsem dobře slyšela/rozuměla) let, podruhé, když zapomněla část další písně, potřetí zase musela nutně něco dovysvětlit. Jenže tyhle vsuvky nepůsobily opravdově – byly nucené, rozpačité, otravné a úmorné. A pokud to měl být humor, tak jsem pro něj opět neměla pochopení.
Ostatně zpěvaččina komunikace s publikem byla v zásadě vyčerpávající. Střídala mumlání, drmolení a obligátní otázky typu „Kdo je z Prahy?“. Navážela se do Ameriky a její představy, že přináší všem naději a mír. Na druhou stranu se jí dostalo špetky pravého českého buranství v podobě výkřiků „Hobluj!“, „I love you!“ a „Vamos!“ z úst přiopilých pupkatých Čechů středního věku, které byly mnohem horší než veškerá rozpačitost, jež se odehrávala v ten večer na pódiu.
Abych nebyla nespravedlivá – odezva návštěvníků koncertu byla silná. Lidé tleskali, jásali, křičeli. Užili si to. A to i přesto, že v sále bylo vedro a alkoholové výpary se nesly vzduchem jako pyl nadržený na alergikovy nosní dírky. Na čem jel ten pán vedle mě, co se místo poklidného pohupování do hudby vrtěl jako takový ten pejsek s pružinou místo krku na kapotě auta, si ani nechci domýšlet...
Předsudky stanou – i on si přišel pro trochu té podivnosti, která dnes (díky bohu) v hudbě nechybí. Ale za mě to celé tak nějak drhlo. Neměla jsem pocit, že St. Vincent rozumím. Místo toho, aby se mi přiblížila, se mi vlivem mnoha cringe momentů vzdálila. Ale vy si na St. Vincent zajděte. Excentričtí umělci jsou důležití. Jenže ne každý excentrismus je pro mně obohacující. V případě této interpretky zůstanu raději u reprodukované hudby bez obrazu. Nebudu pak muset tlačit zrakem ručičku hodinek k jedenácté večerní. Naštěstí mi oči zůstaly v důlcích.
Text: Šárka Blahoňovská, foto: Jana Braunová
Témata: St. Vincent, Annie Erin Clark, Rachel Ecroth, Archa+
0,00
čtenáři
hlasuj
