Vydáno před 10 hodinami | autor: Šárka Blahoňovská
Společné turné Arcane Dimensions Epicy, Amaranthe a Charlotte Wessels a její kapely The Obsession nabídlo večer, který stál na třech odlišných, ale ne úplně vzdálených přístupech k modernímu metalu. Epica představila v pražském Foru Karlín materiál z nové desky Aspiral, Amaranthe čerpali mimo jiné z aktuálního alba The Catalyst a Charlotte Wessels potvrdila svou sólovou cestu po éře v kapele Delain. Zatímco Charlotte otevřela program s atmosférou a emocí, Amaranthe vsadili na energii a sehrané trojhlasé divadlo. Hlavní slovo si ale nakonec vzala Epica, která předvedla přesně to, co od ní fanoušek po letech chce i potřebuje: monumentální show, silné skladby a ten zvláštní pocit, že některé kapely s vámi prostě zůstávají půl života.
LIVE: Všechno šlape, všechno bliká. A publikum výtečné Epicy a Amaranthe pomalu stárne
Nostalgické plky ženy v Kristových letech přicházejí – 3, 2, 1, teď!
Některé koncerty člověk jen navštíví. A některé v něm zároveň otevřou menší časovou kapsli. V případě společného večera Epicy, Amaranthe a Charlotte Wessels to platilo dvojnásob.
Když posloucháte Epicu od nějakých šestnácti let a s každým jejím koncertem vidíte stát na pódiu její pompéznější a modernější verzi, nejde se ubránit lehké nostalgii. Zvlášť když večer otevřela Charlotte Wessels, která se po éře ve skupině Delain (v té rané, ryzí podobě symfonického metalu, kdy v korzetech a dlouhých sukních oděné černovlasé teenagerky stály frontu před koncertem už od odpoledne, aby mohly s jekotem utíkat do první řady) profiluje na sólové dráze.
Hned od úvodních skladeb Chasing Sunsets, Dopamine a The Crying Room bylo jasné, že Charlottiny hlasové kvality zůstávají i po letech naprosto nesporné. Když si člověk připomene, že album Lucidity letos oslaví už dvacet let od vydání, chce se mu méně psát report a více si stěžovat na neúprosný běh času. Zdá se však, že se zpěvačka přestává hledat a začíná opravdu nacházet. Na jevišti působila jistěji než v minulosti a novější věci, jako jsou Tempest nebo After Us, The Flood jí sedí.
Masters Of Rock: Druhý den vizovickému metalovému svátku kralovali Epica nebo Sepultura
Její set ale částečně srazil zvuk. Bicí byly už ve druhé skladbě zbytečně přepálené a jemnější vrstvy aranží se v nich ztrácely. Přitom zrovna v opernějších výškách byla Charlotte výborná a znovu připomněla, jak silný hlas má. Škoda jen toho povinného roztleskávání a klasického povzbuzování publika. Je jasné, že úděl supportu s sebou nese i podobné klišoidní úkony a fráze, ale tady trochu ubíraly prostor samotné hudbě.
Zamrzelo také představování kapely, kdy hudebnici nebylo rozumět prakticky jediné jméno, což byla škoda. Její doprovodná kapela není jen kulisa, ale plnohodnotná součást výsledného dojmu (byli jsme třeba svědky velmi povedeného kytarového sóla). I tak ale Charlotte uzavřela svůj blok působivě. Zvlášť v závěrečné The Exorcism předvedla, že umí být křehká i temná, aniž by to působilo vykalkulovaně. A ten mikrofon obsypaný slunečnicemi byl cool!
Po atmosférickém rozjezdu přišlo šlápnutí na plyn. Amaranthe nastoupili s energií stáda koní, která jako by měla ambici přesvědčit i posledního skeptika v sále, že metal a popová nakažlivost nemusí stát proti sobě. Úvodní kombinace Fearless, Viral a Digital World dala jasný signál k tomu, že tohle nebude koncertní umíráček. Největší zbraní Amaranthe zůstává koncept tří vokálů, s nímž skupina pracuje prakticky od začátku. V současné sestavě však působí nejsilněji a nejvyrovnaněji. Už to není „kapela moderního metalu s Elize Ryd v čele“, ale skutečně fungující trio, jež se na pódiu doplňuje a navzájem pohání.
Amaranthe s hosty rozpoutali v Praze metalové peklo
A právě to bylo na jejich setu možná nejzajímavější. Elize Ryd, Nils Molin a Mikael Sehlin nepůsobili jako tři oddělené role, ale jako kompaktní celek, který se na pódiu očividně baví tím, co dělá. Dokonce mě v tomto kontextu napadla asociace s Pentatonix – v tu chvíli jsem se začala v duchu smát sama sobě a tuto myšlenku s povděkem poslala dál, jak se říká na józe. Pak mě ale napadla ještě tak 73x, tudíž ji tu musím zhmotnit, je mi líto.
Všichni tři zmínění ale fungují dobře i jako sólisté. Takový Nils si pozornost na sebe umí přitáhnout velmi přirozeně. Na pódiu je výrazný, charismatický a ve chvílích, kdy přitvrdí, dodá skladbám potřebné „koule“. Kdo ho zná i z jeho domovských Dynazty, toho to nejspíš nepřekvapilo. V baladické Crystalline, při níž si Elize sedla, jím to hezky ladilo. Současně ale bylo znát i to, jak důležitý je pro celkový zvuk Mikael. Jeho výkon v Boom! a Re-Vision je nesmyslně dobrý. Své místo si bez problému našla také Chaos Theory, kterou kapela uváděla jako úplnou novinku. Před hitovým oplodňovákem Amaranthine si zakládající člen Olof Mörck střihl klávesové sólo, a vytvořil tak pěkný náběh na jednu z nejznámějších skladeb večera. Ta ale mohla fungovat ještě lépe v dynamičtější verzi s mužským protipólem než jen v klidném podání samoté Elize, která se snažila rozezpívat lidi v sále.
Současně je ale fér říct, že u Amaranthe pořád zůstává lehce problematická hranice mezi koncertem a perfektně řízenou show. Všechno šlape, všechno bliká, všechno je přesně tam, kde má být – a občas je toho možná až příliš. U závěrečné Drop Dead Cynical vám ale dojde, že Amaranthe zkrátka nikdy nechtěli být subtilní kapela pro introvertní rozjímání při svíčkách. Uvědomte si jen ty názvy písní... Oni chtějí být velcí, chytlaví, efektní – a to se jim daří. A i když si o jejich eurovizně nablýskaném pojetí metalu můžete myslet cokoliv, živě je těžké jim upřít tah na branku.
Epica dnes působí jako kapela, která má svůj svět vystavěný do posledního detailu. Už samotný úvod pojala působivě: před první písní běželo video vyzývající publikum, aby si užívalo přítomný okamžik a na chvíli odložilo telefony. Zakázané samozřejmě nebyly, ale ten vzkaz fungoval jako sympatické připomenutí, že některé věci se prostě lépe ukládají do hlavy než do galerie. Pak přišla skladba Apparition a s ní Simone Simmons zahalená v černých krajkových šatech a závoji. Na piedestalu působila skoro jako černá vdova ze symfonického podsvětí. Škoda, že tento kostým hned s druhou písní Cross the Divide odhodila. Ale tak na moderní upnuté oblečení se také nedívá špatně, to je, pravda.
Metaloví Powerwolf, Epica a Beyond The Black zahráli v pražském Fóru Karlín
Holanďané si pohráli i s vizuály. Při Martyr of the Free Word to na stagi doslova zahřmělo a na plátně za kapelou se objevily blesky. V Eye of the Storm se zase mísil kouř s vizuálem bouřkových mraků. Výsledek proto působil skoro filmově. Před Never Enough Simone poděkovala fanouškům, že dorazili, a s odkazem na název skladby dodala, že doufá, že jich nebudou mít „nikdy dost“. Byla to drobnost, ale držela velkou show lidsky při zemi. Píseň Sirens – Of Blood and Water si se Simone zazpívaly i kolegyně, jež se na pódiu představily před ní. S písní Tides of Time přišlo potřebné zpomalení a emotivnější poloha. Bohužel frontmanku při přednesu této balady v jednu chvíli osvětlil tak silný reflektor, že se v něm ztrácela. Hned nato ale přišla The Grand Saga of Existence, která celý symfonický vesmír znovu roztáhla do maximálních rozměrů.
Velmi dobře fungovalo i to, jak Epica nezapomínala na starší materiál. Tato skupina má od svého vzniku v roce 2002 už opravdu bohatou diskografii. Bylo proto sympatické, že setlist nepůsobil jako přehlídka jedné éry na úkor druhé. Zazněla i Cry for the Moon, nejstarší píseň, jíž Epica kdy složila. Klávesista Coen Janssen se před jejími prvními tóny pokusil vyhecovat publikum k moshpitu. Tvrdil, že Praha je na to ideální místo. Jenže se nic nestalo. Nebo jsem si toho aspoň z dálky nevšimla. Publikum těchto kapel prostě stárne a i těch paroháčů zvednutých nad hlavami už je zkrátka pomálu. A jak trefně poznamenal můj kolega fotograf, mladí lidé byli ve Foru Karlín o pár dní předtím, když vzpomínali s Pam Rabbit na jejího králíčka.
Ke konci setu Epica zazpívala své videografce k narozeninám a vyšvihla ještě singl Fight to Survive z roku 2025, což mělo velký ohlas. Kytarista a growler Mark Jansen, duše celé kapely, u ní také ožil a usmíval se od ucha k uchu. Beyond the Matrix už tradičně přinesla skoro až diskotékovou atmosféru připomínající éru The Holographic Principle. Fanoušci si s muzikanty zaskákali do rytmu a pak pomalu zamířili směr šatna.
Publikum dostalo přesně to, kvůli čemu na Epicu chodí: technickou jistotu, sílu, melodie a pocit, že symfonický metal pořád působí epicky. Velký podíl na tom má samozřejmě Simone, která zůstává magnetem celé show, aniž by musela dělat okázalá gesta každých třicet vteřin. Epica si svou pozici neudržuje setrvačností, ale tím, že ji znovu a znovu potvrzuje na pódiu. A ano, trochu to bolelo v bedrech, trochu za krkem a trochu v existenciálním uvědomění, jak dávno už člověk slyšel debutovou desku The Phantom Agony poprvé. Ale stálo to za to.
Text: Šárka Blahoňovská, foto: Marián Švoňavec, archivy interpretů
Témata: stárnutí, nostalgie, Epica, symfonický metal, Amaranthe, vrásky, Charlotte Wessels, koncert
0,00
čtenáři
hlasuj
