RECENZE: Pet Shop Boys vydali retro album. Na dnešní dobu je to málo

Pet Shop Boys

Hotspot

Skladby:
Will-o-the-Wisp, You Are The One, Happy People, Dreamland, Hoping For A Miracle, I Don't Wanna, Monkey Business, Only The Dark, Burning The Heather, Wedding In Berlin  

10 trax / 42 min

Vydavatel: x2

Album otevírá skladba Will-o-the-Wisp obsahující extrakt toho nejlepšího, co teď mohou Pet Shop Boys nabídnout. Je energická, taneční a hlavní syntezátorová melodie se během čtyř a půl minuty vkrade do hlavy velmi jednoduchým způsobem. Všechno tak nějak funguje a vy si možná říkáte, že to s dalšími písněmi bude jen lepší. Jenže zatímco výše zmíněná skladba rozhodně našla a následně rozžhavila váš "hotspot" , ty zbylé už takové štěstí neměly.

Hlavním problémem je absence jakéhokoliv dalšího vzrušení či okamžiku, kdy by vás prsty zasvrběly natolik, že byste si chtěli desku pustit znovu - nebo se alespoň vrátit k několika písním, jejichž strukturu chcete probádat do větší hloubky. Bohužel se její potenciál ztrácí v mělkých vodách někde mezi roky 1986 - 1996. Celé album totiž zní, jako by do tohoto období patřilo. Jako kdyby na něm Neil Tennant a Chris Lowe prostě jen setřeli obří vrstvu prachu a poslali jej do světa se vzkazem: "Na tohle jsme zapomněli." Skrze aranže, které nepřinesly naprosto nic nového, se mohly prodrat alespoň výraznější vokální melodie. Bohužel, ani to se na albu Hotspot neděje.

Pet Shop Boys v Karlových Varech představili novinku Electric, hlavně ale vzpomínali

KDYŽ RETRO NESTAČÍ

Ty stejné syntezátorové plochy a rytmické sekce už v současnosti moc neučarují. Nakonec sami sebe přistihnete, že jste během poslechu alba rozdali každé skladbě po jedné nálepce s názvem "milé retro". Člověk by však od legend takového formátu v roce 2020, kdy již technická stránka hudby nezná omezení, přece jen čekal trochu kreativnější myšlení.

Každý nástroj sice plní svoji úlohu správným způsobem, avšak co je to platné, když v závěru vznikne nezáživný výstup. V kontextu dnešní doby dokonce některé balady působí až kýčovitě. Jediným světlem v tunelu je skladba Only The Dark, jež disponuje uvěřitelnou atmosférou a poutavým refrénem. Pochvalu si zaslouží také Neil Tennant, jehož vokál neztrácí na kvalitách.



Možná chtěli Pet Shop Boys novou deskou potěšit fanoušky osmdesátých let. A nebo si prostě chtěli jen složit písničky pro radost. Když však i po letech dostává posluchač tu stejnou muziku ve stejně předepsaných dávkách, může se stát, že místo euforie nastoupí jen a pouze hudební prázdnota. Možná si pak Hotspot už nikdy nepustí a místo toho zvolí jinou desku interpretova katalogu, kde bude vědět, že se i v rámci zaběhnutých kolejí pobaví.

text: Filip Pešta

Témata: Pet Shop Boys, Hotspot, Neil Tennant, Chris Lowe