Honza Homola: Jezevčík Ilja

 

Mám doma čtrnáctikilometrovýho jezevčíka Ilju. Ano. Ilja je dlouhej celejch čtrnáct kilometrů, měříme-li ho od studenýho čumáku až po vrtící se ocas. Pohladit Ilju po zádech je záležitostí dvou až tříhodinový túry, někdy mi ale dojde trpělivost už pár kilometrů za obojkem. Když ho chci vyvenčit, musím nejméně patnáct kilometrů od domova, neb když je to méně, má ještě část těla na zahradě. Zvláštní problém nastal při výcviku základních povelů. Třeba při rozkazu "sedni" jsem nikdy neměl jistotu, jestli to Ilja zkutečně provedl a musel jsem se tak vydat těch nekonečnejch čtrnáct kilometrů k jeho zadku, abych se přesvědčil. Po čase jsem to řešil hvězdářským dalekohledem, ale při velký oblačnosti jsem nikdy neměl absolutní kontrolu nad výchovou.

Ilja lehává kousek od mojí postele a vždy před tím, než usne, pozoruje mě, jak čtu, přičemž nadzvedává ty svoje smutný psí obočí. Někdy z nenadání vyjekne, třeba protože o něj na devátým kilometru někdo zakopl, nebo mu bylo v dáli šlápnuto na ocas. Každý ráno pak provádím kontrolní obchůzku, abych si ověřil, zda není potřeba navštívit veterináře. Všechno tohle má velkou výhodu, neb mě takto Ilja udržuje v neustálý kondici.

Vím, že je smutný to říkat, ale až mi můj jezevčík jednou umře, budu muset pozvat partu Ukrajinců, aby mi pomohli vykopat čtrnáctikilometrovej příkop a jeho studený tělo do něj svalit. Možná bude třeba zažádat o stavební povolení, neb jeho odpočinek povede přes různý soukromý i státní pozemky. Nevím. 

Každopádně teď je Ilja živ a zdráv a jestli bude mít tak dlouhej život, jako je dlouhý jeho tělo, zřejmě se jeho smrti ani nedožiju.



text: Honza Homola
www.wohnout.cz
www.honzahomola.cz