Vydáno 22.06.2018 | autor: Jan Trávníček
Britští Enter Shikari brázdí nejen festivalová pódia už téměř dvacet let, ačkoliv jejich profesionální kariéra je o polovinu kratší. V telefonickém rozhovoru s frontmanem Rou Reynoldsem jsme proto zavzpomínali na jejich začátky, probrali témata, která je pálila při tvorbě aktuální řadovky, a také jsme se bavili o tom, proč jsou prý lepší než Rolling Stones. Živě je můžete vidět v rámci festivalu Rock for People, který v Hradci Králové proběhne od 4. do 6. července.
Enter Shikari interview: Pro ochranku Linkin Park jsme byli nebezpeční
V první řadě gratuluju k novému albu The Spark, je vážně skvělé a spolu s The Mindsweep mi přijde jako vaše nejlepší. Vnímáš to taky tak?
Jo, myslím si, že je to nejlepší, jaké jsme zatím udělali. Shikari vždycky byli o konstantních proměnách a progresivním vývoji. To je pro nás hodně důležité a myslíme si, že to tentokrát dopadlo vážně dobře. I lidé novou desku přijali za svou poměrně rychle, přestože je zase o něco jiná než ty předchozí.
TOP 6 hvězd Rock for People: The Prodigy, "Sugar Man" Rodriguez i Enter Shikari
A změnil se s posledními alby nějak způsob jejich tvorby? Jak to vlastně probíhalo?
Hmmm… ne tak úplně. I když - je to první album, které jsme produkovali s Davidem Kostenem. Je sice pravda, že jsme vždycky byli přítomni u produkování našich písniček, ale teď to bylo zase něco trochu jiného, i díky tomu, že David má za sebou nepochybně zajímavou pracovní historii, z níž čerpal i u nás (produkoval například oceňovaná alba Bat For Lashes, Mariny And The Diamonds nebo Everything Everything, pozn. red.). A hlavně opravdu pochopil tu vizi, kterou jsme s touto deskou měli.
Zároveň jsem si všiml, že se na posledních deskách snažíš zpívat stále čistěji, objevují se "něco jako balady" (Dear Future Historians a Airfield) a singly jako Live Outside mi příjdou skoro jako singly do nějakého klasického komerčního rádia. Znamená to, že se začínáš uklidňovat?
Myslím že jsme se vždycky - už od našich začátků - snažili brát si různé prvky ze všech možných žánrů a zároveň jsme nikdy nechtěli patřit do té typické hardcorové nebo, řekněme, punk-rockové komunity. To nikdy nebyl náš cíl, odjakživa nás zajímalo celé spektrum muziky jako takové a podle toho i naše nahrávky znějí. Vem si třeba metalcore. V něm se toho v současné době děje tolik! Je tak strašně moc prvků a různých elementů z jiných oblastí muziky, jež se do něj promítají, a všechny tyhle změny jsou přesně to, co nás vždycky bude zajímat.
SOUTĚŽ o 3 x 2 vstupy na Rock for People
Jedno z témat, které na desce otevíráte, je i rostoucí vliv fake news a způsobu, jakým ti sociální sítě třídí obsah ve tvém feedu. Jak se s tím dá podle tebe bojovat?
(odevzdaně) Jooo, jasně… Tohle je velmi složitá éra, jakou naše generace momentálně prochází. Myslím, že jsme všichni dost ovlivněni těmi podivnými "komnatami souhlasných názorů", s nimiž se na síti potkáváme. Vem si, že v dnešní době jsme se dostali do bodu, když už posloucháme jen ty lidi, o kterých víme, že s námi souhlasí.
Úplně se tak ztratila nějaká vzájemná interakce. Nějaký rozumný dialog s člověkem, který má na nějaké téma jiný názor, je díky této snaze Facebooku a jiných sociálních sítí úplně potlačen, protože ti jejich algoritmy cíleně podstrkují jen jakési "bezpečné zóny", v nichž se budeš cítit komfortně, a hlavně se do nich budeš rád vracet, což je jejich primární cíl. A když už nějaká debata přece jen vznikne, můžeš na tom jasně vidět, jak se z ní téměř okamžitě stane sport. Je to o tom vyhrát ji, virtuálně překřičet toho druhého, mít poslední slovo. Ale chybí tam slušnost a především snaha porozumět. A to je špatně.
Ve vzdělávacím systému máme hodně mezer a je tam potřeba odvést spoustu práce zejména na tom, aby se lidi naučili empatii, uměli kultivovaně diskutovat, napojit se jeden na druhého, i když si například v daném tématu tak úplně nerozumí. A také je potřeba, aby kriticky přemýšleli. Aby používali logiku místo toho, že by vymýšleli, jak toho druhého co nejstylověji shodit.
Je to vážně hodně složité téma a myslím, že jediným řešením v tuto chvíli je být otevřený a trpělivý. Speciálně ta trpělivost mi přijde jako ctnost, kterou už spousta lidí úplně zapomněla.
Na desce se snažíš být také hodně osobní, jsou tam témata o tvých depresích, ztrátě milovaných blízkých a v jednom rozhovoru jsi mluvil i o tom, jak se snažíš omezovat alkohol. Jak se ti daří se s tím vším vyrovnat?
No, abych byl upřímný, prošel jsem si měsícemi nadějí a doufání, že se věci zlepší. Mám za sebou dosud nejhorší období svého života, spousta špatných věcí se odehrála v mé rodině, po sedmi letech jsme se rozešli s přítelkyní, navíc jsem za sebou měl několik masivních výpadků, kdy jsem byl totálně vyčerpaný, a to se všechno dostalo do bodu, kdy jsem bojoval s nespavostí, úzkostí, depresemi, obsedantně kompulzivní poruchou… Byl to vážně hodně těžký rok a myslím, že teď už jsem duševně na mnohem lepším místě.
Chci k tomu ale ještě říct, že jedna z věcí, o kterou mi šlo, když jsem těmi stavy procházel, bylo nějak je zachytit, a tak když jsem byl zrovna střízlivý, snažil jsem se to všechno dát na papír a na těch textech je to vidět. Myslím, že jde poznat, že zatímco hudba jako taková je na The Spark v podstatě pozitivní, protože jsem ji dával dohromady s vědomím, že se do té lepší životní fáze zase dostanu, tak na textech můžeš velmi dobře vidět, čím vším jsem si procházel.
V singlu Take My Country Back se docela přesně strefuješ do brexitu. Ta zpráva je poměrně jasně čitelná, zajímalo by mě ale spíše, zda už z pohledu kapely, která jezdí na turné po mnoha zemích, vnímáte nějaké komplikace?
Vlastně ne, zatím jsme se s ničím takovým nesetkali. Přijde mi, že jsme ještě stále ve fázi, kdy se všichni vzpamatovávají z toho, že se ten brexit opravdu odehrál a ty problémy s cestováním, o kterých mluvíš, teprve přijdou. Ježdění na turné po celé planetě může být někdy opravdu vyčerpávající a věci, jako je tahle, tomu moc nepomůžou. Co přesně nás ale díky tomu čeká, poví jen čas. Takže si zatím držíme palce.
LIVE: Rock for People se na závěr vyznamenal politickými Massive Attack i energickými Enter Shikari
Chtěl bych se ještě na chvíli vrátit do minulosti. Ve svých začátcích jste jezdili turné s A Day To Remember, August Burns Red, Escape The Fate, Architects nebo Silverstein. Nějaké veselé historky?
Ty jo… Tak tos mě dostal. (dlouze přemýšlí) Jo, určitě nějaké historky mám, ale teď si fakt nevybavím nic konkrétního.
Nevadí, pojďme se pobavit o něčem jiném. Když jsem vás viděl naživo poprvé, bylo to v Brně v roce 2008, kdy jste předskakovali Linkin Park při jejich turné ke třetí řadovce Minutes To Midnight. Jak na to turné vzpomínáš? A byli jste si s v té době s Chesterem Benningtonem blízcí?
Abych řekl pravdu, neměli jsme moc šancí Chestera ani ostatní kluky z kapely nějak často potkávat, takže nemůžu říct, že bychom si byli nějak extra blízcí. Když už jsem s ním ale mluvil, přišel mi jako milý chlápek, ačkoliv jsem bohužel neměl možnost ho o něco detailněji poznat. Víš, když jsi takhle velká a slavná americká kapela, máš kolem sebe neustále spoustu sekuriťáků, kteří se starají o to, abys…(zarazí se) Počkej, tohle mi připomnělo jednu zábavnou historku.
Možná to dokonce bylo právě během českého koncertu, nevzpomenu si teď úplně přesně, ale rozhodně to bylo právě během toho evropského turné s nimi, o němž se bavíme.
Zrovna jsme dohráli náš set a celí zpocení jsme utíkali do zákulisí do sprchy, abychom se dali trochu do kupy. No a tak si to tak vykračujeme cestou z ní směrem do šatny, na sobě máme jen ručníky ovázané kolem pasu, a protože to byla docela dálka dostat se až do šatny, která byla na opačné straně stadiónu, docela nám to trvalo. Když tu se na nás vrhli sekuriťáci jako na nějaké šílené fanoušky a volali: "Hej, vypadněte odsuď, tady nemáte co pohledávat, teď tady budou procházet Linkin Park!" A my na ně koukáme, jen v těch ručnících, co jako vyvádí, že jsme přece jejich předkapela a zrovna jsme dohráli, zatímco oni nás vytlačují pryč ze zákulisí. Takže jo, to byla sranda. (smích)
A dostali jste od Linkin Park, coby tehdy ještě začínající kapela, nějaké rady?
(přemýšlí) Jo, matně si pamatuju, že Chester byl rád, že jsme před nimi hráli, ale spíše než o radách jako takových to bylo víc o přístupu a povzbuzování. Někdy je to spíš o tom, že kapela, kterou respektuješ, ví, kdo jsi, a je ráda, že jí děláš předskokana. A o tom to v podstatě je. To je to, v co vlastně doufáš.
Pojďme zpátky do současnosti. V Hradci Králové hrajete 4. července na Rock For People, tedy ve stejný den jako budou v Praze po mnoha letech hrát Rolling Stones...
(skočí do řeči) No teda!
Napadá tě, co říct nerozhodnutým fanouškům o tom, kam se mají vypravit a čím budete lepší?
(Rozchechtá se) Ty jo, abych řekl pravdu, nikdy jsem Rolling Stones neviděl a ani o to neusiloval. Ačkoliv mají několik dobrých songů, nikdy jsem se o ně vlastně pořádně nezajímal. Takžééé… Jak bych to řekl? Nemyslím si, že můžeš být na koncertě co k čemu, když ti je tolik, co jim (směje se). Lidi na ně asi chodí, aby si mohli odškrtnout další položku na seznamu velkých kapel, které by měli vidět, a dokážu si představit, že to třeba může být i dobré, ale pokud hledáte něco živějšího, nějakou punkovější jízdu, kde to bude více o tom propojení s fanoušky a uvidíte čirou energii… Pak byste měli jít na nás.
text: Jan Trávníček, foto: archiv
Témata: Enter Shikari, Rock for People, Rou Reynolds
