ROZHOVOR | Iva Frühlingová: Vždycky ve mně byla trochu Wednesday Addams. Místo boje se svými stíny hledám rovnováhu

Vaši hudební kariéru si řada lidí spojuje s francouzštinou, lehkostí a písněmi jako La Muerte. Teď přicházíte s trilogií, která má i temnější rozměr. Je to návrat k něčemu, co ve vaší tvorbě bylo vždycky, nebo se v posledních letech sama vnímáte jinak?
La Muerte znamená v překladu Smrt. Takže už to samo o sobě mluví za vše. Vdávala jsem se v černých šatech, mám ráda Tima Burtona a myslím, že ve mně vždycky byla trochu Wednesday Addams.
Ale celá trilogie rozhodně není temná. První píseň Le Silence je velmi jemná a křehká. Klip jsme natáčeli v Tokiu. Druhá píseň, kterou teď vydávám, se jmenuje Stíny a je o těch stránkách naší osobnosti, které v sobě všichni v nějaké míře máme a které nás celý život provázejí.
Mě osobně moje stíny baví. Ale zároveň vnímám, že v životě potřebuju rovnováhu. Že se křehkost, něha a temnota mohou krásně doplňovat a společně vytvářet jeden vyrovnaný celek.

Iva Frühlingová interview: Chtěla bych být silnější člověk

První kapitola trilogie Le Silence byla o tichu a klidu. Videoklip jste natáčela v Japonsku, ke kterému máte blízký vztah, dokonce se učíte japonsky. Co vás na této zemi tak zaujalo?
V Tokiu jsem žila už jako mladá modelka a tehdy mě naprosto fascinovalo. Připadala jsem si jako na jiné planetě. Jiné znaky, zvyky, jídlo, barvy... všechno bylo tak trochu jako na Marsu.
A před pár lety začal můj syn tak nějak náhodou číst mangy a sledovat anime. Tak jsme se spolu začali učit japonsky. Což není zrovna easy, protože Japonci používají tři systémy písma, takže to psaní nás umí pěkně potrápit. Ale zároveň nás to oba hrozně baví. Učení japonštiny je pro nás vlastně taková forma meditace.
Do Japonska teď s rodinou létáme poměrně často. Oblíbili jsme si ho a vždycky se tam rádi vracíme.

Druhá kapitola – Stíny – se obrací k tomu, co v sobě skrýváme. Jak byste roli stínu v tomto případě popsala?
Můj stín je tak trochu komik. Umí mě pobavit a je to také můj skrytý umělec. Myslím, že právě díky němu tvořím.

Takže ho nevnímáte vyloženě negativně...
Vůbec ne. Myslím, že člověk musí obejmout všechny své stránky a přijmout se se vším všudy. Mám v sobě křehkost, něhu, ale i temnotu, se kterou se ráda zavřu do pokoje a něco tvořím. Nebo jen poslouchám Blue od The Birthday Massacre či album Négatif od Benjamina Biolaye.
Možná je ve mně pořád kus Pařížanky. Francouzi se totiž umějí v pocitech ponořit do neuvěřitelných hloubek i výšin. A to je mi blízké.

VIDEOPREMIÉRA: Iva Frühlingová už nechce nevyžádaný rady. Vrací se comebackovým klipem a chystá knihu

Zpíváte o druhé stránce člověka, kterou ostatní nemusí vidět. Čerpala jste z vlastní zkušenosti?
Jistěže ano. Když se nikdo nedívá, sjíždím horory. U thrillerů zase ráda „detektivuju", kdo je vrah, jak to celé skončí a kdo přežije. A při rozhovorech s přáteli mi opravdu nestačí témata o počasí. Chci vědět, o čem se jim zdá, po čem touží, co je děsí, co jim zvedá náladu. Ale to už je spíš hloubka než temnota. I když... je hloubka taky trochu temnota? Pro mě vlastně trochu ano.

Odhalujete tím něco i o sobě samotné?
Ani ne. Za těch pár let, co jsem na světě, už se docela znám. Neodhaluju nic šokujícího. Spíš skládám dohromady to, co už o sobě vím. Mám v sobě světlo i stíny a místo toho, abych s nimi bojovala, hledám rovnováhu. Stíny totiž nejsou jen temnota. Umějí být i hravé, inspirativní a někdy mě právě ony přimějí tvořit. A to je asi to, co chci sdílet.

Když jste na písni začala pracovat, měla jste jasnou představu o jejím zvuku a atmosféře, nebo jste ji nechala, aby vás sama zavedla tam, kam potřebuje?
Původně jsem měla představu mnohem jemnějšího zvuku. V té době jsem hodně poslouchala Girl in Red nebo Men I Trust. Takovou klidnější indie hudbu, občas s nádechem jazzu. To je vlastně hudba, kterou sama nejčastěji poslouchám. A tímhle směrem se nakonec vydala i první píseň Le Silence. Jenže Guillaume má přirozeně blíž k temnějším zvukům, elektrickým kytarám a trochu syrovější atmosféře. Takže jsme se museli potkat někde uprostřed.
A myslím, že právě to je na Stínech zajímavé. Jsou napůl křehké a napůl temné. Vlastně docela jako já. A tenhle kontrast mě baví.

Ve skladbě se potkává francouzština s češtinou. Jak jste se rozhodovala, kterou myšlenku vyjádříte v jakém jazyce?
Přišlo to úplně přirozeně. Guillaume měl ve skladbě několik francouzských vět a já na ně odpovídala česky. Ty odpovědi mi v češtině prostě naskakovaly samy. Zvažovali jsme, jestli to celé nepřevést do francouzštiny, protože mě tady lidé vnímají především jako francouzsky zpívající zpěvačku.
Ale ty české texty se mi nakonec líbily natolik, že mi přišlo škoda do nich sahat. Navíc jsem chtěla, aby jim české publikum rozumělo. Tak jsme to nechali tak, jak to přirozeně vzniklo.

Ve skutečnosti jsem dost introvert

V souvislosti s touto písní jste zmínila seriálovou postavu Wednesday. V čem je vám blízká?
Na Wednesday miluju hlavně její hlášky. Třeba: „I don't have FOMO, I have FOBI. Fear of being included." To jsem úplně já! (smích) A takových vět má spoustu. Baví mě, jak je ta postava napsaná, její suchý humor, ironie a pohled na svět. Já jsem totiž ve skutečnosti dost introvert. Moje práce sice vyžaduje, abych byla společenská, a když je potřeba, zvládnu to. Ale přirozeně jsem spíš samotářský typ. A právě proto se v ní tolik poznávám. Někdy mám pocit, že scénáristé prostě napsali nahlas věci, které si já jen myslím.

Můžete nám přiblížit, o čem bude třetí pokračování? Jaké téma ponese?
Třetí píseň je moje nejoblíbenější z celé trilogie. Je převážně v češtině, jen s francouzským dotekem, a zpívám ji sama. Její text mě dodnes dojímá, protože je mi nesmírně blízký. Je to takové moje nostalgické ohlédnutí, návrat ke vzpomínkám a možná i k té malé holce, kterou v sobě pořád mám.
Chtěla bych, aby i videoklip nesl hodně ze mě. Aby byl osobní, plný detailů, vzpomínek a momentů, které ke mně patří. Tahle píseň pro mě celou trilogii krásně uzavírá. Začali jsme křehkostí, prošli stíny a teď přichází nostalgie a vzpomínání.
Jsou to vlastně tři pohledy na jednu ženu. Možná se v tom najdou i posluchačky, my ženy si přece jen umíme být v něčem podobné. 

Proč jste se vlastně rozhodla právě pro formát trilogie? Co vám umožňuje vyjádřit ve třech skladbách, co byste nedokázala říct jedním samostatným singlem?
Protože člověk není jenom křehký, jenom něžný nebo jenom temný. A jestli je někdo jenom temný, tak to má asi docela těžké. (smích) Myslím, že každý z nás je taková mozaika složená z různých střípků. A já nejsem výjimka.
Tyhle tři písničky jsou tři hlavní pohledy na mě samotnou, na to, jak dnes žiju, co cítím a jak vnímám svět kolem sebe. Abych se přiznala, měli jsme připravených víc skladeb. Dokonce i remake písně Marilyn et John od Vanessy Paradis.
Ale nakonec jsme se rozhodli vybrat tři původní písničky, které spolu tvoří jeden celek. A mně se ten formát trilogie vlastně hrozně líbí. Má svůj začátek, prostředek i konec. Jako malý příběh.

Na trilogii spolupracujete s Guillaumem Kondrackim. Co vás po letech znovu svedlo dohromady?
Guillaume mě oslovil sám. Chtěl dělat muziku v Česku a hledal někoho, s kým by mohl spolupracovat. Myslím, že mu přišlo přirozené obrátit se právě na mě. Máme společnou historii, mimo jiné i díky UDG, a samozřejmě nás spojuje francouzština. Já už jsem vlastně v té době žádné nové písničky ani neplánovala. Ale měla jsem radost, že se ozval. A nakonec mě tím tak hezky postrčil směrem, kterým bych se možná sama od sebe už nevydala. A jsem za to moc ráda.

Producentem trilogie je Jan P. Muchow. Liší se jeho přístup od toho, na jaký jste byla v minulosti zvyklá? Přinesl do projektu něco, co vás samotnou překvapilo?
Pro mě byl Jan P. Muchow vlastně dar z nebe. Považuju ho za jednoho z nejlepších producentů, které tady v Čechách máme. Má obrovský rozhled a takový ten svěží, zahraniční pohled na hudbu, který je mi nesmírně blízký.
Navíc je to pro mě strašně cool osobnost. Je inteligentní, inspirativní, dá se s ním bavit o všem možném, a hlavně umí pochopit pohled druhého člověka. To, jak hudbu cítí a co jí chce říct. A já miluju ty jeho drobné elektronické mikrozvuky, které do skladeb vkládá. Fascinuje mě také, jak s hudbou pracuje. Místo toho, aby do ní pořád něco přidával a vršil další vrstvy, často naopak ubírá. A ta písnička díky tomu najednou mnohem víc dýchá. Přesně to dělal i s našimi skladbami. Ale pro mě to celé mělo ještě jeden osobní rozměr.
Po letech, kdy jsem byla především máma, řešila školku, školu, život na vesnici a občas i nějaké ty žabomyší války mezi rodiči, bylo najednou neuvěřitelně osvěžující sedět ve studiu s lidmi, jako jsou Guillaume a Honza. S inteligentními, inspirativními lidmi, kteří mají rozhled, nadhled a úplně jiná témata než každodenní starosti. Vrátili mě na chvíli do světa, který jsem znala dřív a který mi byl vždycky blízký. Do světa hudby, tvorby, zajímavých rozhovorů a inspirace. A já si najednou říkala: „Aha, tak on tenhle svět pořád existuje!"

Jan P. Muchow interview: Komedie je pro skladatele filmové hudby nejtěžší žánr

Francie je s vámi spojená nejen hudebně, ale také osobně a profesně. Když se dnes ohlédnete za obdobím, kdy jste tam žila a pracovala jako modelka i zpěvačka, jaké pocity to ve vás vzbuzuje?
Francii miluju. Kdykoli tam přijedu, jsem nadšená a okamžitě mám chuť tam znovu žít. I teď tam často jezdím a pokaždé si říkám, že bych se tam nejradši přestěhovala. Jenže můj manžel je zase rád v Česku, takže to asi úplně neklapne. Ale Paříž naštěstí není daleko a můžu se tam pravidelně vracet.
A když se ohlédnu za tím, jak jsem tam kdysi žila, mám vlastně jen krásné vzpomínky. Myslím, že jsem měla nádherné mládí. Zažila jsem tolik zajímavých věcí, poznala tolik inspirativních lidí a měla možnost dělat to, co mě bavilo. Nemám si vůbec na co stěžovat. Svůj osud bych si asi sama nenapsala líp.

Co vás čeká v nejbližších měsících?
Především třetí píseň z trilogie, která se pravděpodobně bude jmenovat Žít s touhou. Ale název ještě není úplně definitivní. A samozřejmě k ní připravujeme i třetí videoklip. Kromě hudby mě pořád hrozně baví tvořit na sociálních sítích. Pro nás umělce je to vlastně úžasná možnost každodenní tvorby. Člověk nemusí čekat, až vydá album nebo natočí film. Může tvořit, sdílet a komunikovat prakticky každý den.
A pak je tu samozřejmě móda, která mě provází celý život stejně jako hudba. Vytvořila jsem si vlastní projekt MaisonIF, kde se věnuju módě, natáčím podcasty, zvu si zajímavé hosty, objevuju značky a doporučuju krásné kousky oblečení, které třeba nejsou na českém trhu tolik známé. Hudba a móda mě vlastně provázejí odjakživa. Jen se postupem času mění způsob, jakým se jim věnuju. 
A do toho je tu samozřejmě moje rodina. Tohle všechno tvoří můj svět. Vlastně ho to tvořilo vždycky. Jen dnes má trochu jinou podobu. A já jsem v něm spokojená.

Uvidíte se s fanoušky i na nějakých koncertech?
To je otázka. Už mi několik lidí říkalo, že bych měla odehrát alespoň pár koncertů. Třeba tři města, zahrát nové písničky živě a zase se potkat s publikem. S Guillaumem jsme o tom přemýšleli, ale zatím jsme oba v životní fázi, kdy máme své rodiny, povinnosti a spoustu dalších věcí. A upřímně, momentálně ani jeden necítíme tak silnou motivaci, abychom se do organizace koncertů pustili. Asi by musel přijít nějaký opravdu zajímavý impuls, který by nás oba přesvědčil. Ale nikdy neříkám nikdy. Třeba se ještě někde na pódiu potkáme. Zatím mě těší, že můžu tvořit hudbu, která je mi blízká, a dělat ji přesně tak, jak ji cítím. Bez tlaku, bez očekávání, a hlavně s radostí.

Zpracovala: Andrea Štipčáková, foto: archiv Ivy Frühlingové
Témata: Iva Frühlingová, Wednesday Addams, Francie,  Guillaum Kondrack, Jan P. Muchow