ROZHOVOR | Láďa Křížek: Vlasy šly samy dolů, ale hlas zůstává. Kreyson nahrával s kytaristou Kinga Diamonda

Nedávno vyšla reedice alba skupiny Kreyson Zákon džungle. Můžeš přiblížit, proč jste se rozhodli vydat tuto desku znovu?
Nerozhodl jsem se já, rozhodl se Vladimír Kočandrle. Je to totiž zrovna třicet let od vydání původní nahrávky. Já jsem to přivítal, protože jsem po tom dlouho toužil. Firma Warner Music se za to postavila, takže jsem šťastný, že se něco takového děje. Ještě šťastnější bych byl, kdyby vyšel celý komplet mých desek – na vinylech.

Ladislav Křížek: "Ukradli mi Kreyson, moje dítě!" Návrat kapely považuje za klamání fanoušků i pořadatelů

Na vinylech?
Ano. Kdyby se to stalo, tak to obejmu, protože mít pohromadě celý svůj muzikantský život na vinylech a CD… To je velká věc. Nejsem typ, co by si věšel každou fotku a ocenění na zeď, ale i tak: když za mnou jednou přijel časopis nebo televize a chtěli si nafotit desky Kreysonu, zjistil jsem, že je doma ani nemám – čtyřikrát jsem se stěhoval. Tak jsem je začal shánět, a nakonec jsem je sehnal.

Kde jsi je sehnal?
Od pana Martina Sedláře, šéfa Tommü Records, který ty desky tehdy vydával.

A ty zlaté desky?
Ty má doma. Dělal jich asi sedm od každé desky – dá se říct sedm originálů. Slíbil mi, že je má pro mě.

A bude to remasterované – tedy s lepším, modernějším zvukem?
Řeknu to takhle: někdy to vyjde a může to znít současněji. Já si ale často kupuji desky v originále – třeba Pink Floyd, The Dark Side of the Moon. Remastery si můžeš poslechnout i na YouTube, ale tam uslyšíš věci, které běžně neslyšíš, protože to komprimují a „vytahují“ detaily.

Takže je to jiný dojem?
Přesně. Máš z toho trochu jiný pocit – člověk je zvyklý na starou verzi, ale ten, kdo to slyší poprvé, to vnímá jinak. Dneska třeba i lidé v kapele – basák Vašek Barták – se s Kreysonem seznámili až u Zákona džungle. Jiní zase poznali Citron až u věcí, které jsme dělali později.

Ten časový odstup je tedy velký.
Ano. U Kreysonu je to 30–35 let, teď jsme jezdili festivaly pod značkou 35 let Kreyson – Anděl na útěku. A když vezmu Vitacit, tak to už je čtyřicet let. Ten časový rozptyl je prostě velký.

Slyšel jsem, že připravuješ na jaro a na podzim turné po divadlech. Budou to akustické koncerty, nebo vystupování s Kreysonem?
My v divadlech hrajeme už zhruba pět let. Nejdřív jsme hráli v klubech, ale postupně jsem si uvědomil, že moje publikum se se mnou posouvá věkem. Fanynky chodily tak hezky oblečené, že to spíš než rockový klub připomínalo divadlo.

Plzeň viděla Souboj rebelů: S Citronem dorazili Roland Grapow, Miloš Dodo Doležal i Aleš Brichta

Co tě na tom divadelním prostředí oslovilo nejvíc?
Uvědomil jsem si, že čas běží a že fanoušci jdou tím časem se mnou. V divadle si lidé sednou do pohodlí a vychutnají si svoje pocity a vzpomínky. Když zavřou oči a běží písnička, má to obrovskou sílu. Píseň totiž nepodléhá času. Samozřejmě ne každá má ambici, aby se hrála i po čtyřiceti letech, ale když ji získá, pak se z ní stane hit.

Máš pocit, že se některé písně ještě znovu objeví pro nové publikum?
Ano. Některé věci, jako třeba Elixír života nebo Klíč k mé duši, dnes slyší lidé kolem třiceti nebo čtyřiceti let poprvé. Pro ně je to první zážitek.

Jaký vztah máš k divadlům z vlastních vzpomínek?
Ve svých jedenácti letech jsem viděl Oldu Říhu s Katapultem. Hrál Deep Purple – Vlaky v hlavě – a působilo to na mě úplně magicky. Ty zvony, jeho žluté kalhoty, Telecaster, Bubeník. Zůstalo to ve mně. Stejně silný zážitek jsem měl i s Olympicem a písní Prázdniny na Zemi.

A právě tyhle zážitky tě vedly k myšlence hrát v divadlech?
Ano. Říkal jsem si, proč na vánočních koncertech, kde zpíváme se sborem koledy, nezahrát i Kreyson, Vitacit, a to nejlepší, co jsem za celou kariéru dělal. Odezva od pořadatelů i publika byla jasná. Žádné ohlušování, žádné oslepování, žádný hluk, ze kterého druhý den bolí uši. Všechno v klidu.

Jak takové divadelní hraní vypadá po technické stránce?
My se s Kreysonem vždycky připravujeme přímo v divadlech. Máme tam zkoušky a akustika je skvělá. Když jsme zkoušeli Nejde vrátit čas, Upíří lásku nebo Čarovnou noc, seděl jsem s mikrofonem a najednou jsem si uvědomil, jak úžasný prostor to je. Žádný hluk, ze kterého by bolela hlava, ale čistý a čitelný zvuk.

To tě utvrdilo v tomhle směru?
Ano. Řekl jsem si, že chci jezdit za fanoušky přímo do měst. Ne každý v šedesáti nebo sedmdesáti letech pojede na víkend na festival. Když mají divadlo deset minut od domu a mohou si v klidu sednout a slyšet Nejde vrátit čas, má to pro ně obrovskou hodnotu.

V zásadě tedy sázíš na intuici?
Přesně tak. Intuice mě v životě vždycky vedla – ať už šlo o Anděla na útěku, scénu, masky, režii celého programu. Kdykoliv jsem intuici poslouchal, fungovalo to.

Citron přilákal rebely i do Plzně, s Ladislavem Křížkem a Tanjou přitáhl spoustu fanoušků

Jak často chceš podobné koncerty pořádat?
Nechci z Kreysonu dělat kapelu, která hraje dvakrát denně, kde se dá. Chci, aby to bylo výjimečné. Přes léto třeba deset až patnáct koncertů, v období adventu pět až sedm divadel a na jaře opět divadla.

A v létě půjde spíš o větší akce?
Ano, to jsou open-air velké festivaly.

Zmiňoval jsi, že už několik let jezdíš hrát také na soukromé akce – narozeniny a podobně. Jak to probíhá?
Vždy jsem pro oslavence překvapení a přicházím nečekaně, oslavenec vůbec neví, že přijedu. A je to velmi dojemné.

Máš v paměti nějaký konkrétní silný zážitek?
Nedávno jsme byli na narozeninách – Ivanka slavila padesát nebo pětapadesát. Bylo to krásné. Představ si motorkáře, chlapa jako horu, sedí na židli se zavázanýma očima. Přijdu k němu, chytím ho za ramena a zazpívám Zlatej chlapec. Sundá si pásku a má slzy jako hrách.

To jsou slzy z emocí spojených s hudbou?
Přesně tak. To nejsou slzy kvůli mně. On si vzpomněl na vlastní život. Já jsem v tom jen prostředník, nějaká anténa nebo spouštěč. Hudba člověku otevře vzpomínky.

Vnímáš tedy slávu jinak než dřív?
Určitě. Lidé si často myslí, že jsou umělci slavní sami o sobě, ale ve skutečnosti jsou slavní jen proto, že byli součástí něčího prožitku, nějakého kouzelného okamžiku. Sláva je jen odrazem toho, jak nás lidé vnímají a jak nás mají rádi. Bez fanoušků bychom si mohli zpívat maximálně doma v koupelně.

Máš pocit, že se dnes setkáváš spíš s radostí než s tlakem?
Ano. Často to říkám i manažerovi Tomáši Krauzovi – mám pocit, že se celý svět raduje. Na těch oslavách je to skvělé. Radost, objímání, vzpomínání. Krásná atmosféra.

To pro tebe má větší hodnotu než oficiální ocenění?
Rozhodně. To je pro mě větší Zlatý slavík než jakákoli oficiální cena. To si nevylobuješ, to musí přijít samo. A právě proto je to tak silné.

A koncerty Kreysonu? Nemohl jsem si vás nechat ujít vidět naživo a tebe za mikrofonem v Letňanech, kde bydlím. A byl to skvělý koncert. Potkal jsi tam i známé tváře?
Ano, byl tam třeba Petr Korál. Znám ho roky a potěšilo mě, že tam byl. Mohl jsem mu věnovat písničku a říct: „Petře, tohle je pro tebe.“ To jsou momenty, které tě zahřejí.

Když se podívám na starší desky, vybavuju si tě jako zpěváka s dlouhými vlasy a křivákem. Pamatuješ si moment, kdy ses rozhodl, že vlasy půjdou dolů?
Rozhodly se samy. Prostě to tak přišlo. Kdyby se to stalo o deset nebo patnáct let dřív, nesl bych to mnohem hůř. Člověk si ale musí uvědomit, že to k životu patří. Oba moji dědové byli bez vlasů – prostě hraješ s kartami, které dostaneš.

Takže ses s tím smířil?
Ano. A navíc platí, že když lidé zavřou oči, tak tam ten hlas pořád je. O to jde především.

Pocházíš z Loun. Vzpomínáš si na úplné začátky – první kapely a cestu k Vitacitu?
Ano. Nedávno jsem o tom psal i do rozhovoru pro časopis Brňák. Všechno šlo tehdy neuvěřitelně rychle. Jel jsem do Prahy, do pasáže v Lucerně, a dal jsem si inzerát: „Zpěvák na úrovni hledá kapelu – heavy metal.“  V té době jsem byl v jedné kapele, zkoušeli jsme v Roztokách. Přes Jardu Janáka se o mně začalo mluvit. Chvíli jsem byl v kapele Tam, možná ani ne celý rok.

Co byl první zásadní zlom?
Koncert v Brně, v Semilasse. Zazpíval jsem Blackout a bylo vidět, že se něco děje. Bez internetu se to šířilo strašně rychle – jak do Ostravska, tak do Prahy. Začalo se říkat, že je tu nějaký magor, malej černej chlapík, co zpívá o oktávu až dvě výš, než je běžné.

A pak přišel Vitacit?
Ano, ale nebylo to úplně jednoduché. Nejprve mi řekli, že zpěváka nepotřebují – že si zpívají sami. Pak mě zase vzali. Když mi podruhé řekli, že mě nepotřebují, odjel jsem domů s tím, že asi konec. A za čtrnáct dní mi večer někdo zazvonil u bytu. Otevřel jsem a tam stál Vitacit.

Jaké to pro tebe bylo?
Byl jsem v šoku. Samozřejmě to nebylo jednoduché – tohle je spíš na knížku. Byl tam Dan, kterého jsem obdivoval. Říkal si Zeppelin, byl to úžasný zpěvák a showman, nádherně pracoval s mikrofonem i pódiem. Já byl úplně jiný typ, spíš statický.

Přesto jsi u Vitacitu zůstal.
Ano. Udělali jsme s Dodem krásné věci – Drákulu, Chudáci se ptají králů, Hodina dvanáctá. Některé texty si pamatuju dodnes.

V té době jste i nahrávali?
Točili jsme asi tři věci u Kratochvíla. Neměli jsme peníze, tak nám říkal: „To nevadí, kluci, natřete mi tady plot.“ Byla to sranda, ale patřilo to k té době.

A potom přišel zlom směrem ke Citronu?
Přesně tak. Přišel telegram – producent chtěl po první desce Citronu jiného zpěváka. Bylo to naprosto jasné. Nebylo to o žádných historkách o zranění nohy – prostě chtěli jiný hlas pro další směřování kapely.

RECENZE: Spojení Citron + Ladislav Křížek na Rebelii rebelů opět funguje

Takže hlavním důvodem změny v Citronu nebyly zdravotní problémy, ale čistě směřování kapely?
Přesně tak. Hlavním důvodem bylo, že producent chtěl jiného zpěváka. Všechno ostatní – řeči o zlomené noze a podobně – byly jenom okrajové historky. Šlo o změnu směru a o to, jak kapelu prezentovat především v Německu.

Standa Hranický byl velmi populární hlavně na Ostravsku. Hrál v tom roli i rozdíl v hlase?
Ano, ale šlo hlavně o způsob projevu. Ten zemitější, „revizorský“ styl byl u nás populární, ale v Německu absolutně nikoho nezajímal. Producenti chtěli mít Radegasta – hlas a projev, který bude fungovat na západním trhu.

Jak rychle potom došlo k nahrávání?
Velmi rychle. Do Hannoveru jsem přijel a během dvou a půl dne jsem nazpíval celé album. Byl to obrovský fofr.

A hned poté přišly zahraniční spolupráce?
Ano. Tam si mě všimli Running Wild a zpíval jsem s nimi na dvou deskách. Později přišla i spolupráce s Jürgenem Blackmorem, synem Ritchieho Blackmorea. Byly to na tehdejší dobu velmi lukrativní zakázky.

Co pro tebe znamenalo působení v Německu po profesní stránce?
Především jsem se tam hodně naučil. Točili jsme tam samozřejmě i Kreyson – album Anděl na útěku, anglickou verzi Angel on the Run a Crusaders, které vyšly i v Japonsku. V Japonsku se prodalo zhruba tolik kusů jako v Německu, tedy kolem dvaceti tisíc.

Jak se na to díváš dnes, s odstupem času?
Když dnes čtu různé knihy a vidím, že třeba Judas Priest prodali v Americe třicet tisíc kusů a byli úplně v pohodě, tak si říkám, že jsme si tehdy vedli opravdu dobře. Jen v České republice jsem prodal přes milion desek.

Vzpomeneš si ještě na konkrétní momenty kolem prodejů?
Nikdy nezapomenu na Zlatého chlapce. Bylo krátce před Vánoci a já volám Martinovi Sedlářovi z Tomü Records: „Kde je ta deska? Ještě ani není na pultech a do konce roku bude zlatá.“ A on mi povídá, že jen v Plzni mají předprodej pětatřicet až čtyřicet tisíc kusů. Sedmého ledna mi pak řekl: „Do konce roku byla zlatá, tady máš zlatou desku.“

Kolik se tehdy prodalo?
Přes sto tisíc kusů během zhruba dvaceti dnů. Bylo to neuvěřitelné.

To musel být silný zážitek.
Byl. Člověk si to ani neuvědomí v tu chvíli, ale zpětně vidíš, jak výjimečné to období bylo.

Vždycky jsem měl pocit, že tvůj hlas byl v určité době hodně výjimečný. Ovlivnil tě třeba King Diamond?
Ano, určitě. Mercyful Fate a King Diamond mě ovlivnili hodně. Především práce s hlasem a také kytarové riffy. Když slyšíš určité věci, hned víš, odkud ten vliv přichází.

A pak ses najednou ocitl ve Švédsku v jejich studiu, je to tak?
Ano, přesně tak. Najednou natáčíš desku ve Švédsku a sedíš ve studiu s Andym LaRocquem, který hrál právě v King Diamond. Díváš se na něj a říkáš si: „Tohle je absolutní špička.“ Je neuvěřitelně rychlý, tvrdý, ale zároveň má zvuk, který je typicky severský.

Jaký dojem na tebe tehdy udělal?
Byl úžasný. Povídali jsme si třeba o tom, že poslouchá i kapely jako Uriah Heep, Nazareth, Sweet nebo Suzi Quatro. Líbilo se mi, že měl přehled nejen v metalu, ale i v glam rocku a klasickém hard rocku.

Jak probíhalo samotné nahrávání?
Všichni muzikanti byli perfektně připravení. Věci se zpívaly a hrály prakticky na první dobrou. Já jsem tu desku nazpíval během jednoho dne. Andy byl z našeho přístupu úplně nadšený, protože ne každá kapela je schopná takhle fungovat.

Co podle tebe rozhoduje o kvalitě nahrávky?
Připravenost. Když jsou muzikanti sehraní, zbude víc času na samotný zvuk a celkový pocit z nahrávky. U Návratu krále to fungovalo přesně takhle.

Doufáš, že i tahle deska dostane důstojnou reedici?
Ano. Doufám, že se Návrat krále povede reeditovat stejně poctivě. Tyhle desky si to zaslouží.

V rozhovorech často mluvíš o tom, jak se písně rodily. Platí to i u takových skladeb, jako je Vzdálená nebo Čarovná noc?
To jsou písně, u kterých by bylo potřeba si sednout, dát si víno a jít opravdu do hloubky. Když dnes slyším Vzdálenou, říkám si, že to snad zpíval někdo jiný – skoro mimozemšťan.

Tyhle písně jsou ale dodnes hodně silné.
Ano, ale jsou extrémně náročné. Když chceš takovou věc zpívat, musíš být stoprocentně připravený. Jakákoli indispozice je znát. U takových písní je každá drobná chyba strašně slyšet.

Jak tedy dnes k repertoáru přistupuješ?
S respektem. Některé písně jsem měl na doraz už u Citronu. Nechceš si vytvářet skladby, které tě pak budou celý život limitovat, ale zároveň víš, že právě tyhle věci mají obrovskou sílu.

Jak vznikala konkrétně píseň Vzdálená?
Původní text jsem celý přepsal, nechal jsem jen to jedno slovo – Vzdálená. Když to pak rádia začala hrát několikrát denně, autor původního textu si uvědomil, že to slovo tam vlastně zůstalo. Pro mě je to punc Kreysonu – stejně jako Anděl na útěku, Čarovná noc nebo Nejde vrátit čas.

Hudební motiv tam byl od začátku?
Měl jsem vymyšlený úvod. Jarda Bartoň přišel ve studiu s dalším hudebním motivem a bylo na mně, jestli ho přijmu. Souhlasil jsem a zároveň jsem navrhl, aby byl uveden jako spoluautor.

Nahrávalo se znovu v Německu?
Ano. V Německu jsme byli několik týdnů. Zpíval jsem dvě verze – českou i anglickou. Na tehdejší dobu to byly velmi slušné podmínky, a díky tomu vznikly desky, na které se dnes pořád vzpomíná.

Po období Kreysonu přišla sólová dráha a projekt Damiens. Jak se na to dnes díváš?
Tehdy jsem byl docela nešťastný z toho, jak celosvětově začal heavy metal a hard rock prudce upadat. Bylo to hrozně rychlé. Dá se říct, že teprve až s návratem Metallicy se začaly vracet i ostatní kapely – třeba Judas Priest nebo David Coverdale. Ale předtím přišel velký útlum.

Damiens tedy vzniklo i jako reakce na změnu doby?
Ano. První desku Damiens jsem dělal s Janem Němcem a ten mi tehdy řekl naprosto otevřeně: „Jestli chceš dělat heavy metal, tak se mnou nepočítej, ten je mrtvý.“ Já jsem mu ale řekl, že mám bráchu, že jsme už jako kluci měli kapelu a že bych ty písničky mohl oprášit a dát jim nový kabát. Příběh dvou bratrů ho nakonec zaujal.

V té době se výrazně měnila i celá hudební scéna.
Přesně tak. Nastoupila Nirvana a s ní úplně jiný přístup k hudbě – syrovost, zranění, emoce. Společnost s tím hodně souzněla. Byl to vlastně nářek, volání o pomoc. Podobně jako v malířství – od Rembrandta se dostaneš k Picassovi.

Výraznou kapitolou tvé kariéry jsou ale také duety.
Ano. Ty ke mně přicházely postupně a přirozeně. Zpíval jsem s Karlem Gottem – měli jsme spolu dva duety. Zpíval jsem s Helenou Vondráčkovou, Leonou Machálkovou, Annou K., Tanjou, Evou Urbanovou. Dokonce jsem začal přemýšlet o knize, která by byla právě o duetech a lidech, se kterými jsem je zpíval.

Vzpomeneš si na některé z nich rád?
Samozřejmě. Když jsem přišel třeba za Helenou Vondráčkovou, nabídla mi oběd, povídali jsme si. Tyhle lidské momenty ti zůstanou nejvíc.

Jak ses cítil ve vztahu ke kapele Citron a k Radimu Pařízkovi?
To je otázka spíš na knihu. Ani jeden z nás z té situace neměl radost. Radim byl vždycky velmi autoritativní a měl jasnou představu o tom, jak má kapela fungovat. Věděl jsem, že z toho jednou vznikne Kreyson. Ale měl jsem pochopení pro to, že kapela potřebuje jednoho lídra, který se rozhodne a za svá rozhodnutí nese odpovědnost.

Dnes už máš své fungování více pod kontrolou?
Ano. O dění kolem Kreysonu se stará hlavně manažer Tomáš Krauz, který je zároveň kytarista. Já se soustředím spíš na sebe, na skládání a na hudbu. Už nechci řešit provozní věci. Chci víc žít a tvořit.

Máš chuť nahrávat nové věci?
Ano, ale jinak než dřív. Tvořím pomalu, bez tlaku, bez deadlajnů. Už za mnou nestojí vydavatelství, které by mi diktovalo termíny. Dělám hudbu pro radost. Mám rozpracované pomalé věci. Nemám ambici vytvořit hit, který se bude hrát dalších čtyřicet let. Ta doba je pryč.

Když to celé shrneš – co dnes považuješ za největší úspěch?
Emoce lidí. To, že se díky hudbě vracejí ke svému životu, ke vzpomínkám. To je něco, co si nelze koupit ani vynutit. Pro mě je to víc než jakákoli cena nebo ocenění.

Zpracoval: Aleš Materna, foto: archiv Ládi Křížka
Témata: Láďa Křížek, Vitacit, Citron, Kreyson, metal, rock, hard rock