ROZHOVOR | Mirek Krutina (ADOVANY): Při přechodu na češtinu nás nejvíce ovlivnili Chinaski

Kapela ADOVANY funguje od roku 2018. Jak jste se dali dohromady?
Začalo to jako duet. Zpívali jsme nějaké moje starší písničky a spoustu převzatých. Byl to takový busking experiment se zpěvačkou Bárou Kaprovou. K tomu jsem složil pár balad. Bavilo nás to, jen mi pořád přišlo, že tomu něco chybí. Pak jsme pozvali Květu Klajblovou a zkusili trojhlasy. A to bylo ono. To byl takový posun, že jsem se během okamžiku rozhodl postavit na tom kapelu. Přizval jsem Solvínu. Sice tehdy na basu ještě nehrála, ale znal jsem její smysl pro rytmus i její vkus a věřil jsem (zcela oprávněně), že by na to mohla mít a baskytaru zvládnout. Jakmile se o tom dozvěděli kamarádi, začali nás lákat, ať hrajeme veřejně. První náš koncert (ještě bez bubeníka), byl na podzim 2018 na Foliák Festu v pražském Bambusariu (festival v Tróji). Na závěr mi prdla struna (to se mi od té doby děje skoro furt) a dohrála to Solvína, která v té době měla přesně týden půjčenou basu. Ale zvládli jsme to a šli do toho. Koncerty (po hospodách a mejdanech) přibývaly, až už nám přišlo, že je čas vymyslet si název a sehnat bubeníka. Prvním naším bubeníkem byl kamarád Ondra Gojda (Jazz Busterzz). Ukecali jsme ho na jeden koncert, pak na další, až z tohoto byly dva roky. Docela se dřelo, třikrát týdně zkouška a hodně se k tomu hrálo veřejně. Viděli jsme se skoro denně. Bára z rychle se rozvíjejícího projektu pomalu vycouvala, místo ní později nastoupila v roce 2019 Naty Skotnická, která zrovna odešla z Pink Angels a byla volná. Vzhledem k tomu, že Ondra se od začátku počítal jako záskok, spěchali jsme rychle do studia vše zaznamenat. Před turné s Chinaski (léto 2021) jsme uspořádali konkurz, který vyhrál Vojta Řehák (Trottelparade).  Ale ani on se nakonec nestal stálým členem kapely. A tak začala naše „bubenická Odyssea“. O té si určitě ještě budeme povídat. V roce 2023 se u nás zjevil mladý talent Erik Vychytil, zapojil se do produkční práce, obohatil naši hudbu o zvuk kláves …. a zmizel. Ve skutečnosti zapadl do studia a od té doby se živí produkcí vlastní i cizí hudby. Dodnes ty jeho party máme nahrané a písničky vydáváme.

Prozraďte nám, jak vznikl váš název?
Ve vaně. (smích) Koncertovat bez názvu už nám přišlo totálně mimo. Nebyli jsme schopni s ničím přijít. Napadlo mě udělat show a napsat na plakáty Steam Bath Company presents The ADOVANY show. Byla to recese. Ale osudová asi. ADOVANY se okamžitě chytlo (to si lidi hned zapamatovali) a ze Steam Bath Company jsem udělal produkční firmu, která se o ADOVANY stará.
Mimochodem, od té doby řeším kapelové věci ve vaně často. Přijde mi, že šplouchání vody podporuje kvalitu vyjednávání. (smích)

Součástí sestavy je i vaše manželka Solvína, která hraje na basu. Měl jste od začátku jasno, že ji v ADOVANY chcete mít?
Od začátku to nebylo zdaleka jisté. Nabídl jsem jí si brnknout na Foliáku a koupili jsme první basové kombíčko. Tehdy měla půjčenou basu od Iry Mimosy (zpěvačka). Vůbec nebylo jasné, jestli se na to zvládne naučit hrát, držela basu doslova poprvé v ruce. Vždycky jsem měl štěstí na skvělý basisty, takže tohle byla pro Solvínu velká výzva. Co jsem věděl, je, že Solvína má velkej talent a vůli. No a postupně nás všechny dostala. Teď (po pěti letech) hraje opravdu parádně. Nakonec se pyšní titulem Basák roku 2024 z rockové Skutečné ligy, kterou pořádá Lukáš Fousek. A je hrdou žačkou Richarda Scheuflera.

Co je pro kapelu nezvyklé, je alternující bubeník. Hraje jich s vámi zhruba deset. Jak se to stalo? Nikdy jste nepřemýšleli o tom, že byste s někým začali hrát nastálo?
Ale ano. Akorát hrát s vynikajícím bubeníkem a nemít pro něj stálý příjem není v Česku reálné. Hrajeme s těmi nejlepšími za cenu toho, že alternují. Až budeme schopni nabídnout bubeníkovi dobrý job, určitě budeme chtít, aby jeden z nich byl “náš”.

Mnoho vašich bubeníků je známých i z jiných projektů. Jak je oslovujete ke spolupráci?
Jsme stále ve střehu. Třeba Kubu Tenglera (Noisy Pots) jsme potkali na baru ve Zkušebnách Praha a zatáhli ho do zkušebny. Byl vyjukanej, bál se asi, co to bude za hrůzu, než jsme na něj vybalili funkovej groove (náš song Kill The Fear). Hned se začal usmívat a bylo to. U Koloucha (Michal Pavlíček, BSP, Lenka Dusilová apod.) jsme měli štěstí, měl zrovna čas, když jsme byli bez bubeníka a měli týden do dvojkoncertu s Kosheen v Lucerna Music Baru. Šel do toho a od té doby, když má volno, si s námi zahraje. Taky máme moc rádi Matěje Lienerta z Čechomoru. Hráli jsme s nimi v létě 2021 a Matěj se nám hned líbil. Nás si zas oblíbil zpěvák Čechomoru Franta Černý (opravdu nás morálně několikrát moc podpořil), a když nás jednou pozval hrát na akci, tak jsem ho rovnou poprosil, jestli nám Matěje nepůjčí. A půjčil. Od té doby s námi hrává, když má čas. Dokonce s námi natočil videoklip Touha, který vyšel teď v prosinci, a dokonce s námi vlezl do televize. Taky s námi stále hraje Vojta Řehák (Trottelparade), ten měl být původně pátým členem kapely, ale nakonec z toho je volnější spolupráce. Ještě nesmím zapomenout na Tomáše Pialu (Benátky) a dál s námi hráli: Lukos Hey (Austrálie, kapela Dirty Loosers), Giulio (Itálie), mladý bubenický genius Dmitriy Gortovliuk (Ukrajina), Paula Nozzari (Brazílie, aktuálně kapela Holy Fanda and The Reverends). Teď uvažujeme o tour do USA (zvou nás tam), no a tam by s námi mohl jet Matouš Bureš (N.O.H.A.), se kterým si lidsky rozumíme a hudebně jsme se taky trefili. No a díky Amákovi (Michal Šťastný), u kterého poslední roky točíme v Golden Hive Studios, se nám povedlo zlanařit totální eso Romana Víchu (Ewa Farna, Muff), aby nám nahrál bicí ve studiu (máme od něho nahraných 31 songů).

Jak vypadaly vaše začátky?
Bary, studentské kluby, ulice, Kamina na Vltavě, Café V lese, minifestiválky, kulturáčky, první pokusy ve studiu atd. Tenkrát jsme zkoušeli třikrát týdně a do toho aspoň jeden koncert. Byli jsme spolu skoro pořád. Byla to jízda. Když jsme zrovna nehráli, tak jsme kecali o muzice. Naše začátky skončily, když nás Chinaski 2021 vzali na letní jízdu po amfiteátrech.

V jakém okamžiku jste si řekli, že svou hudbu chcete představit širšímu publiku a začali jste hrát i na veřejnosti?
Hned, jak jsem dal někdy na podzim 2018 dohromady trojhlas s holkama. To bylo něco! Tehdy jsem už věděl, že to chci dostat před lidi. Ale fakt je, že velkým testem byl rok 2021, kdy jsme zvládli předkapelovat velkým českým kapelám a získat si jejich publikum.

Písně si píšete sami, a to jak hudbu, tak text. Kde čerpáte inspiraci? Kdo vás hudebně ovlivňuje?
Písničky píšu většinou sám. Občas ve spolupráci s někým z venku (konkrétně pár písniček máme basovou linku od Aleše Zenkla a mám pár zásahů od přátel a kolegů do textů). Ale naše kapela nastupuje většinou, když je písnička hotová, až na aranž. Ten děláme spolu, testujeme vícehlasy, vybíráme a škrtáme nápady, dotahujeme strukturu písně, rytmiku atp. Sice mi písničky nezamítají, ale pokud se jim něco nezdá, tak to nehrajeme. Naštěstí většinu věcí berou, takže máme co hrát.
Inspiraci mám všude. Zvuky, události, zážitky, slova, co přes den slyším zaznít, nebo mě napadnou, často i vlastní improvizace na nástroj. Skládat je pro mě o tom být připravený hned ty věci necenzurovat, dát nápadu šanci na život. Součástí skládání je taky takový moment, říkám tomu „božská jiskra“. Díky tomu například vím skoro u každé složené písničky detaily místa, kde jsem zrovna byl, když se to stalo, kde jsem stál, co mi běželo hlavou… Takový trochu kouzelný moment. Ale aby se to změnilo na song, musím třeba na vteřinu (ve skutečnosti nevím, jak je to dlouho, možná půl vteřiny, možná dvě…. ale krátce) zažít úplný vnitřní ticho, klid, něco jako taková spontánní meditace. A pak už je to zase o zkušenosti, dovednosti, množství nespotřebovaných nápadů v podvědomí a tak. Základ songu (riff, harmonie, melodie a aspoň kus textu) je často za deset minut hotový. I když mám i takové nápady, které dlouho leží ladem a čekají.
Kdo mě hudebně ovlivňuje? Vokálně určitě „Bítlsáci“. Ale de facto všechno, co slyším. Baví mě muzika každý epochy, a i současné kapely.

Změnil se váš přístup ke psaní s tím, jak jste během posledních pěti let získávali zkušenosti? Je něco, co dnes děláte jinak?
Asi ne. Metoda na chvíli se zavřít do sebe a pak nechat propuknout tvůrčí proces se mi osvědčila. Aktuálně je to jinak v tom, že se nesnažím psát písničky, protože jich máme spoustu na zprodukování. Improvizuju si. Když mě něco zaujme, nechám to uležet v podvědomí na později. Vydáváme teprve druhou desku, ale máme písniček na další čtyři. Ono totiž jedna věc je song napsat, ale opravdu hodně tvůrčí energie a času stojí i to dodat mu finální podobu.

Píšete v češtině i v angličtině. Jak určujete, která píseň bude v jakém jazyce?
Původně bylo skoro všechno v angličtině. Jen sem tam jsem napsal něco rovnou česky. V létě 2021, kdy jsme hráli s Chinaski, Třema sestrama, Čechomorem a tak, jsem u publika na vlastní oči viděl, o co víc reaguje na naše české věci. Plus do mě samozřejmě vrtali někteří zkušenější kolegové z českých kapel. Hodně jsem toho teda během léta přepsal do češtiny. Neříkám, že to nebolelo. Ona ta melodika nějak s angličtinou hrála líp. Sedalo si to pak s češtinou dlouho a stále si to ještě sedá.

Dá se říci, že rok 2024 byl pro vás přelomový. Vystoupili jste na Colours of Ostrava, Benátské! s Impulsem i FM City Festu, což už jsou dost velké akce. Jak vás publikum přijalo?
Skvěle. My už máme zkušenost, že lidi dokážeme získat. I když nás vidí popové, baví se. Jen je tam musíme dostat. Před nás. To je u začínajících kapel vždy to nejtěžší. V tomhle nám letos moc pomohli i Kosheen, kteří nás už podruhé vzali na tour. A to je co koncert, to tisíc, dva tisíce nových posluchačů. Paráda.

Na českém i mezinárodním poli jste slavili úspěch s videoklipem Ordinary Guy (v české verzi Jako pěna). Obdrželi jste za něj ocenění v New Yorku, v Londýně, Miláně i na Prague Music Video Awards. Dostali jste od porot nějakou zpětnou vazbu? Víte, proč se jim klip tolik líbil?
Na ten klip reagují dobře tak nějak všichni. Máme opravdu radost. Pokud jde o ty festivaly, pokaždé jsme vlastně vyhráli trochu jinou kategorii. Jednou to byl image kapely v klipu (USA – Band of the Year), jednou vlastní písnička jakožto nejlepší soundtrack a zvuk (Milano), jednou filmařské umění režiséra (Praha) a v Londýně vlastně ani nevíme.

Předskakovali jste Chinaski a Kosheen. Jak jste se k nim dostali? Hádám, že zejména v případě Chinaski jste měli možnost pohovořit si s kapelou také osobně. Je něco, v čem jste si od ní nechali poradit? Protože ačkoliv je žánrově trochu jinde, přesto na scéně funguje již přes třicet let…
Nebylo to snadné. Před Chinaski by snad chtěla hrát každá začínající rocková nebo popová kapela. Nabídl mi to Franta Táborský, se kterým se známe od dětství a spolu jsme sjížděli „Bítlsáky“, Jasnou Páku a spoustu další muziky. Když zjistil, že jsem založil kapelu, nabídl mi to. Samozřejmě, že pak tenhle nápad musel obstát před jejich managementem a vydržet spoustu dalších úskalí, ale prošlo nám to. Odehráli jsme s nimi šest velkých koncertů. Kluci z Chinaski nás vzali moc dobře a opravdu moc nás tím podpořili. Je o nich navíc známo, že jejich publikum je fajn a taky nás přijalo velmi vřele. Nakonec Chinaski nás nejvíc ovlivnili při přechodu na češtinu. Hlavně Franta s Michalem. A basista Chinaski Tomi Okres vloni dokonce pokřtil naši první desku Talk To Me!
Kosheen a hlavně Sian je famózní skvadra. Celkově jsme s nimi během čtyřiadvaceti měsíců odehráli dvanáct koncertů. Tady zase díky jejich manažerovi Davidu Šindelářovi, který nás vzal „na zkoušku“ na dva koncerty. Sian nás viděla a nabídla nám celou tour.
A celkově? Velká pódia, velké publikum, skvělé profesionální týmy okolo. Dobrá škola pro ADOVANY.

Kosheen zakončili v Plzni turné po Česku, publikum si podmanili svou energií

Mezi další úspěchy se jistě řadí i vydání debutového alba Talk To Me! Ačkoliv píšete i v češtině, tato deska je ryze anglická. Je to kvůli tomu, aby byla pospolitá?
Ano, chtěli jsme si české věci nechat na samostatnou desku. Talk To Me! je v indie žánru, jemnější, hodně mají prostor naše zpěvačky. Více než polovinu těch věcí jsem vlastně napsal pro ně. Cílem bylo udělat to jako takovou vánoční desku. Proto jsme to narychlo vydali těsně před Vánoci 2023. Křest jsme se ale na poslední chvíli rozhodli odložit na rok 2024 kvůli nešťastným událostem na Filozofické fakultě UK.

Vy už však máte připravenou také českou desku. Půjde o zcela nové songy, anebo jste přeložili ty, které jste vydali už v angličtině?
Tak napůl. Něco jsou ryze české věci (Dunaj, Ve výtahu, Houpej mě, Vltava, Dotknu se vzduchu) a něco české verze původně anglických písniček. Skoro nikdy to nepřekládám doslova. Někdy je to volnější překlad, ale někdy úplně nový nezávislý text. Vždycky jsem chtěl něco říct bývalo You Never Cry – náš úplně první singl i klip, Touha bývala More Than Average Girl… Nebudu prozrazovat další, schválně, jestli lidi najdou původní origoše sami. Vše je vydané i v angličtině (kromě Pilotů), tak schválně. Možná můžeme udělat soutěž o volňásek, kdo najde třeba Múzu, Měsíc opodál nebo Klidně sbohem v angličtině.

Ačkoliv je v Česku několik interpretů zpívajících v angličtině, ti zpívající v češtině stejně slaví větší úspěchy. Věříte, že by vás právě české album mohlo více přiblížit tuzemským fanouškům?
Rozhodování pro češtinu mělo víc fází. První byla ta, když jsem viděl, jak se mění pozornost publika, když zazpíváme něco česky. To je úplně jiný zážitek. To byl skutečně silný moment. Pak jsme se dohadovali. Angličtina je zpěvná a ty melodie byly hodně postavený na angličtinu. Dost nám trvalo, než jsme to překopali. Bránili se členové kapely i fanoušci, co už byli zvyklí. Ta čeština má jiný vibe. Měl jsem ale ještě jeden důvod. Nějak mi to přišlo nefér, kuňkat si pořád něco anglicky a nejít s kůží na trh. Přeci jenom mi přijde důležité, abychom zvládli vlastní jazyk, pokud tu chceme hrát. Teď hrajeme většinu česky a sem tam něco anglicky. Ten česko-anglickej mix, co hrajeme na koncertech teď, je super.

Říkáte, že v písních je slyšet „démonický podtón“. Jak tomu mají fanoušci rozumět?
Projevil se vliv Amáka, který do nálady desky produkčně zasahoval. Zvuk má temnější barvu, třeba je to ale jen náš subjektivní pocit, kdo ví, jak to posoudí lidi.

Album dostalo název Touha. Proč právě takový? A po čem vy, jako kapela, nejvíce toužíte?
Je to podle jedné z písniček. Až do poslední chvíle se zvažoval název Houfa, což byl pracovní název songu Touha. Říkali jsme si, že název Touha používá každej, chtěli jsme být originálnější. Houfa je takový novotvar - zkombinované slovo z anglických i českých slov, které se objevují v našich písničkách (Houpej mě, Touha a tak). Na druhou stranu být za každou cenu originální je taky blbost. Nakonec jsme si řekli, že to uděláme podle toho, co za zvuk se bude víc hodit k náladě obalu CD. Ten pro nás nafotil Vojta Vlk a graficky dotvořil Matyáš Chochola (autor sochy na fotce). Vím, je to trochu prdlý způsob rozhodování, ale já jsem klasická váha…. No a nějak se rozhodnout musím. Navíc kapela byla spíš pro Touhu. A po čem toužíme? No, bez touhy by nešlo dělat hudbu. Touha tě žene, i když už nemůžeš, je to hlavní motor lidstva a i náš. Touha je živá voda. Takže tak.

Desku pokřtíte 8. března v klubu The Pitchers v Praze. Chystáte i nějakou speciální scénu? Např. s vanou? Koncert nese podnázev „A DO SAUNY“. Opravdu se do ní pak s fanoušky chystáte? (smích) Odhalíte nám, kdo nové album pokřtí? Pokud si hosta chcete nechat jako překvapení, dejte našim čtenářům alespoň nějakou nápovědu...
Vanu ne … ale! Opravdu je zabookovaná sauna! CD se pokřtí na pódiu a pak, kdo bude chtít, může do sauny. Bude tam rituál, máme objednanýho saunovýho ceremoniáře Michala Přeučila. Takže desku pokřtí i on v sauně!
Hostů je více. Chceme svým pozváním poděkovat těm, co s námi na desce spolupracovali. Hlavně Aleš Zenkl a Amák. Měl by tam být autor sochy a obálky Matyáš. Uvidíme, zda dorazí tanečnice, fotografové a režisér z klipu Touha, režisér vítězného klipu Jako pěna. Zveme tam kluky z Chinaski, Čechomoru i Tata Bojs. A hodně dalších osobností české kulturní scény. Už se ohlásil i jeden youtuber - Conducteir. Hodlá udělat živý výstup z akce. A mnoho dalších. Tak uvidíme, kdo nebude „busy“ a bude mít možnost přijít. Rozhodně je šance, že se potkáte se slavnou osobností. Trošku z recese a trošku z lásky rozdáme holkám a ženám karafiáty (MDŽ) a taky máme připravené jedno skandální odhalení.

Prozraďte nám na závěr - jaké máte plány na tento rok?
Nejodvážnější plán se týká možnosti letního turné po USA. Nabídl nám to americký promotér, který nás náhodou potkal na filmovém festivalu v Miláně, kde jsme uspěli se songem Ordinary Guy (Jako pěna). Sám tam prezentoval film, který produkoval. Samozřejmě ho zaujalo, že ze všech filmových písní, které se tam utkaly, vyhrála ta naše. Okamžitě „sjel“ naše sítě a nabídka zařídit nám tour po Americe padla ještě v Miláně. Je kolem toho spousta organizování a domlouvání, tak uvidíme, jestli to klapne už letos.
Také pomalu pracujeme na třetí desce. Předběžně ji chystáme na vydání, asi ale až na rok 2026. Produkčně se tentokrát zapojil i velký sympaťák Nero (MYDY). Na spolupráci s ním se těšíme. Určitě budeme také spolupracovat s Amákem a Alešem.
Jinak chystáme nějaké benefiční koncerty a pomalu plníme kalendář akcemi. Chceme taky letos natočit jeden až dva klipy. To je vše, co můžu prozradit už teď.

Text: Andrea Štipčáková, foto: Roman Černý, Vojtěch Vlk
Témata: ADOVANY, Mirek Krutina, Touha, rozhovor