ROZHOVOR | Petr Hrabalik (Našrot): Na počátku vzniku druhé desky stálo únorový nařízení toho plešatýho psychopata

Sám jsi kdysi tvrdil, že na „jedničce“ bylo z tvé folk-bluesové minulosti už natočeno vše podstatné, a že už se k tomuto období nechceš vracet. A nyní tu máme Songy 2, a opět dvoualbum. Co tě vedlo ke změně rozhodnutí?
Je to zvláštní, ale na počátku toho všeho bylo únorový nařízení toho plešatýho psychopata, vůdce kremelskejch fašistů, o invazi Rusáků na Ukrajinu. Když člověk sledoval ty hrůzy, co tam ty hordy vrahů páchají, byl to těžkej atak na psychiku. A když pak bylo v březnu v podstatě zlikvidováno město Mariupol, kde zahynuly desetitisíce civilních obyvatel, člověk prostě musel nějak reagovat. Po čtyřech letech, kdy jsem nenapsal ani čárku, najednou úplně samovolně a celkem snadno vznikl sad song The Girl From Mariupol s jednoduchým a jednoznačným textem, určený pro Našrot. Jenže kapela v té době ztratila zkušebnu, a nebylo kde skladbu nazkoušet, a já ji chtěl natočit co nejrychleji. Tak jsem si řekl, že do toho půjdu sám za sebe, a na konci dubna bylo ve studiu AB hotovo.

Našrot interview: Možná už sebou nebudeme tak mlátit o pódia, ale zastavit nás může jen smrtka

Fajn, ale to máme jen jednu písničku. Co bylo dál?
Moje původní představa byla, že se k ní natočí nějakej burcující videoklip, kde by se prolínaly hraný scény s těma dokumentárníma. Jenomže ta skladba je sedmi a půl minutová kláda, a udělat k ní video, je jako natočit k ní krátkometrážní film. A to bylo mimo moje finanční možnosti. Přemýšlel jsem tedy, co dál. Druhý nápad byl, že k ní doplním nějakou coververzi a bude to singl. V době videoklipů udělat audio SP je ale nesmysl. Pak mě napadlo čtyřpísňový EP. Taky blbost, i když jsem měl ty tři předělávky předem určený. No, a potom už zbývalo jenom album. Problém ovšem tkvěl v tom, že žádný současný autorský materiál jsem neměl. Tak jsem se holt zase musel podívat do svýho písňovýho portfolia z 80. let. A už to tu bylo zas.

Takže přece jenom byly nějaké skladby z 80. let omilostněny?
Já jsem o dvou věděl už dopředu, že je tam zařadím – Blues jedný všední noci, bylo vůbec prvním blues, který jsem napsal, takže tam nesmělo chybět. A song Znám já krásnou dívku je v podstatě kramářská píseň, a ty se v Čechách zpívaly zhruba od 17. století. Je pravda, že tahle má poněkud modernější aranžmá. Pro některé další, depresivní až morbidní skladby, zase rozhodla krutá realita roku 2022 – najednou jejich texty prostě nabyly na aktuálnosti. Třeba song Den poté, kde hrstka přeživších popisuje stav po výbuchu jaderný bomby: zároveň to ale může být i popis situace po rozbombardování měst na Ukrajině… No, a aby to album nebylo zas moc velký déčko, zařadil jsem i některé odlehčenější písně v duchu městské přírodní lyriky.

O songu For Freedom v bookletu píšeš, že je to pro tebe „zapomenutá píseň“. Co si pod tím mám představit?
Ona vznikla krátce po 17. listopadu 1989 a měla evokovat to, co se stalo na Národní třídě. Následně jsem ji hrál po hospodách, ale krátce, zhruba půl roku. Zároveň chyběla na archivních nahrávkách z 80. let - natočil jsem si ji pro sebe na kazetu až někdy na začátku devadesátek. Tudíž mi zmizela z obzoru, protože v té době jsem se věnoval hlavně psaní pro Našrot. Když jsem si pak dělal seznam skladeb na první album Songy z bědných časů, o spoustě z nich jsem měl jasno, a u ostatních jsem se rozhodoval právě po poslechu archivní nahrávky z 80. let. A tuhle jsem nenašel, protože jsem ji ani nehledal. Prostě jsem na ní zapomněl. Jelikož jsem ale byl v hledání onoho starého materiálu na „dvojku“ mnohem důslednější, listoval jsem si i textovými zápisy, a tam byla. Ovšem jen matně jsem si vzpomínal, jak zněla. Naštěstí jsem objevil tu jedinou kazetu, na které byla nahrána. Poslechl jsem si ji, a hned bylo rozhodnuto – ta tam prostě musela být.

Od začátku zmiňuješ, že ses pustil i do coververzí. Došlo k tomu proto, že jsi vhodných vlastních skladeb našel málo?
Ano, spousta těch starých autorských věcí by v dnešní době textově neobstála, některé songy byly jen opileckými bláboly nebo písničkami na balení holek. A když jsem v 80. letech hrál po těch – hlavně libereckých – hospodách a undergroundových akcích, přirozeně jsem zařazoval též převzaté skladby od našich i zahraničních interpretů. Takže kromě vlastních písní, jsem mastil na španělu třeba Mišíka, Mertu, Kalandru, Dylana, Springsteena, Lennona, Beatles, Stouny, Zeppelíny atd. Samozřejmě v okleštěné, hospodské formě. A jelikož některé ze songů si zahraju rád i dneska, mám je docela zažité. Na druhé straně - je pravda, že u některých z nich byl samozřejmě problém přenést tu „hospodu“ do studia. A u dvou, které se objevují i na 2CD, to prostě nešlo vůbec. 

Jak probíhalo samotné nahrávání 2CD v AB studiu?
Jelikož moderní studio disponuje mnoha různými prostředky včetně digitálních technologií, bylo možný skladby natáčet ve velmi komorním obsazení. V podstatě jsme na to byli tři: kromě mé maličkosti ještě multiinstrumentalista a programátor Vláďa Budík a zvukař a producent Jan „Andy“ Andrle. Samozřejmě plus tři hosté – Kuba Šnýdl na flétnu, Pavel „Kovin“ Kovačka na foukačku a Dominika Nejedlá zpívala backvokály. Kuriózní bylo, že některý skladby jsem doma objevoval těsně před natáčením, takže jsem se je někdy učil až přímo ve studiu. Ty vado! To byla nejdražší zkušebna, ve který jsem kdy zkoušel!

Chystá se nějaký křest dvojalba? Bude hrát některé skladby i tvoje kmenová skupina Našrot?
K něčemu jako polévání 2CD dojde na koncertě Našrot unplugged v Havlíčkově Brodě 25.11. 2022. A jestli bude hrát nějakou z písní i Našrot? Ve formě unplugged by to bylo asi možné, z jedničky už hrajeme tři kusy. Ale zatím je moc brzo něco predikovat - spíš bych to nechal, a třeba časem nějaká z té dvojky uzraje…  

Text: Marie Bartošová, foto: archiv Petra Hrabalíka
Témata: Petr Hrabalik, Našrot, rozhovor