ROZHOVOR | Znouzectnost: Nekončíme! Naší „znouzí“ formou jsme dosáhli maxima možného

První otázka se přímo nabízí. Novinku jste pojmenovali The End...? Znamená to, že může jít o poslední studiovou nahrávku? Nebo dokonce uvažujete o ukončení činnosti?
Stát se to může, ale není zamýšleno. My měli s Démou identický nápad, aniž bychom to předem probírali. Já už nějaký čas připravoval obal s tímhle názvem a on ho jednou zničehonic navrhl v nočním tichu auta, když jsme se vraceli z cesty tam a zase zpátky. Synchronicita jako prase. Pobavilo. Jinak my moc neplánujeme, nejsme na to správné povahy. Co přijde, to přijde.

Zveřejnili jste fotku s popiskem, že jste „museli brousit trsátka“. Je tedy aktuální nahrávka tou nejvybroušenější?
Hláška ze šuplíku „znouzího“ humoru. Ani nejvybroušenější, ani nejnabroušenější. Spíš garážovější. A také se nejvíc blíží naší klubové podobě. Což nebyla vždycky samozřejmost. Spolupráce s Ondrou Ježkem v Jámoru to ještě zvýraznila. Točívali jsme i stylem „ničím neomezované děti si hrajou v noci v obchoďáku plném hraček“. Výsledná podoba písniček byla pak dost odlišná od jejich živé prezentace. Ale i to bylo v pohodě.

VIDEOROZHOVOR | Znouzectnost: My si fakt myslíme, že jsme extrémně líný lidi

Pár skladeb už fanoušci znají. Stává se, že některé koncertním testem neprojdou a přestanete na nich tím pádem pracovat?
Minimálně. Respektive v úplných začátcích určitě ano, ale musel bych pátrat velmi hluboko. To, že některé přestaneme na koncertech hrát, je samozřejmě jasné. Ale v duchu položené otázky si myslím, že ne.

Četl jsem nedávno o kapele, která nahrála čtyřicet songů, aby na desku vybrala deset. Máte také archiv nahraných, ale zatím nevydaných skladeb?
Napsat čtyřicet věcí bez vaty není úplně lehké. Deset věcí ze čtyřiceti mi přijde tak akorát poměr OK songy versus vata. Samozřejmě hodně záleží na stylu. Pokud se sejdou dobří muzikanti a budou spolu stavět lego z not, vždycky udělají poslouchatelnou desku. Ale udělat zapamatovatelnou „táborákovou“ písničku je těžší než tracky postavené primárně na muzikantském umu nebo technologiích. Hitmaker Karel Svoboda kdysi řekl, že je pro něj těžší napsat singlový hit než celý muzikál. A nakonec stejně rozhodnou lidi, co se uchytí a co ne. Nenatočili jsme všechno, co se nastřádalo, brát by bylo z čeho i dál. Průběžně skládáme pořád. I když samozřejmě ne tolik, co dřív. Nejplodnější jsme byli v době, kdy byla každý týden zkouška. Pak jsme začali jezdit na víc akcí, člověk musel skloubit víc věcí najednou, rodinu i nějaké koníčky. Takže co šlo kdysi levou zadní, sice pořád jde, jen už ne tak easy. Ale nevidím v tom zásadní problém.

Od předchozí desky uplynula celá dekáda. Proč taková prodleva? Je v pokročilejší fázi kariéry složitější přijít s takovým materiálem, aby sama kapela neměla dojem, že se opakuje?
Nějak to uteklo. Mám neodbytný pocit, že jak člověk stárne, plynutí času se exponenciálně zrychluje a nejde s ním držet krok. Jen vzít na vědomí. Pokud není extrémně pilný. Což nejsme. Jedeme pořád v duchu „urob si sám“. Nemáme vydavatele se smlouvou na desku každé dva roky. Není motivace a ani potřeba točit za každou cenu, protože se to tak dělá. A člověk by měl o sobě dávat vědět, aby neupadl v zapomnění. Koncertujeme, potkáváme se s fajn lidmi, akce mívají poslední roky v naprosté většině super atmosféru. Každý z nás občas hraje i sám, každý má i nějaké další zájmy a užívá si po svém ten nejlepší ze všech možných světů. Co chtít víc? Dar tvořit písničky máme pořád, to se nikam neztratilo. Jen točení desek není středobod vesmíru. A je i lepší natočit jednu slušnou desku za deset let, než třeba dvě či tři pod tlakem, že se prostě musí, ale ve výsledku a viděno časem ve zpětném zrcátku - vlastně zbytečné. A řešit, jestli se neopakujeme? Samozřejmě cíleně nevykrádáme sami sebe, ale každá dvou až tří akordová kapela, mající snadno rozeznatelný ksicht, může působit, že se někdy opakuje. Bylo by spíš divné, kdyby to tak po těch cca čtyřiceti letech naší existence nebylo i u nás.

Patříte mezi party, u nichž stojí za to zaměřit se na texty. Jsou pro vás stejně důležité jako hudební složka?
Záleží na žánru, ale myslím, že u kapel z našeho šuplíku to důležité je. Psát text se dá dvojím způsobem. Buď si člověk řekne, že důležitá je melodie a pak stačí jen bezobsažný slepenec slov s nosným, zapamatovatelným refrénem. A ano, je nemálo lidí, možná i většina, kterým tohle prostě stačí. Ale je hodně i těch, co si řeknou: „Hele, dobrý song, ale text je debilní, škoda.“ A písničku jim to znechutí. Druhý přístup je, že člověk píše nejlíp, jak dokáže, snaží se dát textu nějakou duši. Primárně pro ty, co docení „kvalitnější“ verzi. Těm, co stačí pitomosti, je to stejně jedno. Ve výsledku pak písničku vstřebají ti náročnější na textovou stránku, stejně tak ti, co jim stačí halekačky a generátory náhodných slov. Já dospíval na překladech Beatles, českém „alternativnějším“ bigbítu a folku, semaforské poetice a třeba i překladech cizích kapel, co někdo dotáhl samizdatem. A hlavně na Krylovi, když už je řeč o textech. A to je vysoká laťka. Člověku pak nedá, aby se nesnažil pilovat, i když samozřejmě s vědomím, že na tuhle top textařskou ligu je hodně těžké alespoň občas i jen lehce dosáhnout.

Netrpíme pocity zneuznanosti

Ve Spolčení hlupců zpíváte: „Vytáhneme na stůl celou svoji nenávist/na svět, co se spiknul proti nám.“ Zdálo se vám v kapele občas, že se proti vám všechno spiklo? Například z mého pohledu patří Znouzectnost mezi ne zcela doceněné skupiny.
Naší „znouzí“ formou jsme dosáhli maxima možného. Určitě netrpíme pocity jakékoliv zneuznanosti. Pokud bychom chtěli někam dál a výš, museli bychom už kdysi dávno zásadně změnit zvuk, způsob aranží, přístup k médiím, začít točit klipy a vyskytovat se mezi „důležitými“ lidmi na „důležitých“ akcích, se správným managementem v zádech. Ale asi by nás to celkem rychle odsoudilo do nebytí, nejsme na ten systém správné povahy. Byli jsme formováni a ovlivňováni hlavně prostředím škvír šedé zóny mezi echt undergroundem a mainstreamem a fanoušky, co si nás v těch škvírách našli. V podstatě jsme i tak, bez nějaké zásadní námahy a vnucování se, dosáhli věcí, za které by jiné, často tvrdě makající party, prodaly duši ďáblu.

„Kde se furt berou falešní hráči, zloději moci, hlídači mravů?“ To je úryvek z Nechte mě bejt. Nedá se však říct, že by mezi lidmi panovala shoda na tom, kdo je tím falešným hráčem. V kapele se na společenských či politických otázkách shodnete?
Myslím si, že zásadní karty jsou dneska rozdané všechny lícem navrch a jasně nasvětlené. Pokud někdo tvrdí, že vidí místo srdcového esa pikové, nebo místo osmičky desítku, problém není v kartě. No a my se v zásadních věcech v naprosté většině shodneme bez problémů.

Nezbytné věci zmiňují, že „prý je každý na prodej“. Přesto, odmítli jste třeba zahrát na akci, když se vám z jakéhokoliv důvodu nelíbila?
Ano.

Na co narážíte v Pochodu ignorantů slovy „kdo nezná svou minulost, nevyzná se v přítomnosti“? Mládež se sice o historii příliš nezajímá, ale orientovat se v současném dění plném fake news a hoaxů není snadné ani pro „sečtělejší“ část populace.
Není nutné být do hloubky sečtělý, ale je to samozřejmě bonus. Fake news a hoaxy jsou velký problém. Větší problém je ale absence kritického myšlení. Nebo alespoň primární snahy o přemýšlení v širších souvislostech. To jsou zásadní formy sebeobrany. Dneska je to první signální - a bum! Země je placatá! Bum! Vládnou nám ilumináti! Bum! Velkopodnikatelský šíbr nás dovede do ráje na zemi, neb už má svých peněz dost! Bum! Namáhat se s přemýšlením? Proč? Bum! V podstatě můžeme v přímém přenosu sledovat procesy, jakými se dostávali k nekontrolovatelné moci typy diktátorů a manipulátorů, jako byl Hitler, Mussolini a podobné tragické postavy. Maďarsko, Slovensko, u nás se to řádně houpe taky. Chvíli už to vypadalo, že po letech je zase nakročeno dobře, ale jen chvíli. Takže teď je alespoň prezident OK, ale jinak chůze po velmi tenkém ledu. Mechanismy jsou stále stejné a zase se opakují, jen v lehce pozměněných kulisách. Stačí něco málo znát o uplynulých letech od začátku druhé světové a to, co se momentálně děje, nedává často s naší historickou zkušeností smysl. Zase naprosto jasné lži, populismus, nesplnitelné a nerealistické sliby, nabídky jednoduchých řešení složitých problémů. A lidi zase volí komouše, kdejaké kšeftaře a šíbry, adorují buranské typy politiků, omlouvají neomluvitelné a relativizují čím dál větší zlo. Je to jako nějaká choroba šířící se všude, kam se člověk podívá. I ve světě. Co s tím? Doufat v nastupující generace? Věc výchovy? Víc výuky orientované na moderní dějiny, důraz na vysvětlení příčin a důsledků, a hlavně to kritické myšlení? Jestli už ale není pozdě a nečeká nás už jen nějaký nezvratný náraz do tvrdé zdi reality, což se pak ale nebude líbit naprosto nikomu.

Kdyby někdo na festivalu váhal, jakou stage zvolit, a zároveň by neměl ponětí o existenci skupiny Znouzectnost, jakými argumenty byste se ho snažil přesvědčit, aby vybral zrovna koncert vašeho tria?
Myšleno návštěvníka? No, tu situaci si nějak neumím představit, že bych někoho přesvědčoval, aby se šel podívat na seniorpunk z Pilsen City. Jsem spíš introvert a nerad někoho k něčemu přesvědčuju. Ale už vím, požádal bych Dému. Ten má dar výjimečný výřečnosti a utáhl by ho během chvilky na vařené nudli. (smích)

V seznamu letošních koncertů máte v listopadu také Londýn. Máte čas jen na vlastní vystoupení, nebo bude příležitost vžít se rovněž do role turisty? Jestli ano, kam byste se chtěl podívat?
Trochu času asi bude, ale moc samozřejmě ne. Na pořádnou turistickou tour by člověk potřeboval hezkých pár dní. Takže za sebe - než stíhat ve stresu - radši se jen tak v klidu projít a spíš mimo profláklá turistická centra.

V songu Všechny krásy světa zazní „všechny krásný knížky si přečíst“. Jaké knihy byste doporučil našim čtenářům, co vás v poslední době zaujalo?
Doporučovat knížky? Literární vkus má každý nastavený úplně jinak, takže si můžeme něco doporučit navzájem s Démou, protože se známe. Za našich mladých let jsme toho do sebe narvali tuny, napříč žánry. Ale doporučovat něco obecně se mi moc nechce. A vlastně ani novinky moc nesleduju. Ale nedávno jsem zase po letech přelouskal Plechový bubínek a Spolčení hlupců. (smích) A vždycky se těším, až vyjde nová věc Neila Gaimana. Ten mi po dlouhých letech vrátil chuť číst.

Když jsme u literatury, není v plánu publikace o Znouzectnosti? Za ty roky jste museli nasbírat nepřeberné množství historek…
Vzhledem k tomu, že nejsme typy klasických pankáčů či rockerů, žijících typický rokenrolový život, by to byla nejspíš dost nečekaná nuda.

Skoro v každém rozhovoru se řeší žánrové zařazení skupiny. Tím vás tedy trápit nebudu. Ale zajímá mě, jakou roli hraje ve vašem životě hudba?
Součást života. Podobně jako vzduch a voda.

Podle pár nových písní to vypadá, že nejste vždy zrovna nadšení z dnešní reality. Kdybyste měl tu moc zavést, nebo naopak zrušit jeden zákon, jaký by to byl?
Pokud pominu, že u nás vyplouvá na povrch veřejného života mentalita čtvrté cenové v množství o hodně větším než malém, tak si myslím, že naše realita je super. Že nikdy tak dobře nebylo. V naší části světa. Jestli je mi z něčeho občas na blití, tak z těch, co si ničeho neváží, primárně šíří humus, buranství, destrukci a vyhledávají a vytváří problémy. Místo toho, aby se snažili je řešit a dělat něco pozitivního. Nebo radši nedělali nic. A ti samozřejmě o sobě dávají velmi hlasitě vědět. Měl jsem možnost dostat se do Nepálu. Zásadní zážitek, ocitnout se ve světě, kde sice mají místy i internet, ale musí si kupovat po lahvích každý litr pitné vody, každý litr užitkové vody, mají mizernou zdravotní péči a naprostá většina žije v opravdové chudobě a existenčním minimu. Ale jsou ochotní, slušní a kupodivu asi i spokojení. I když by měli tisíc důvodů, nešíří kolem sebe tu u nás častou a obecně všudypřítomnou bezdůvodnou přednasranost. První načuřené lidi jsem potkal zase až na letišti cestou zpět - partu českých výletníků, co v tamním koordinovaném chaosu prudili a řešili naprosté nepodstatnosti. Doma pak adaptace na český režim chvíli trvala. Lidi si většinou začnou vážit dobrých věcí, až když o ně přijdou. Často i nevratně a vlastní chybou. Takže se snažím vidět věci z té lepší stránky. Možnosti tu jsou. Co se týká zákonů, zajímavá otázka. Líbil by se mi třeba zákon postihující prokazatelnou lež vypuštěnou do veřejného prostoru. Trestanou podle postavení člověka ve společnosti a podle škodlivosti té lži. Od veřejně prospěšných prací, finančních trestů až klidně po ty středověké pranýře na náměstích. Pak by možná lidi víc začali přemýšlet o tom, co vypouští z úst a nejspíš by to vyřešilo víc věcí najednou.

Na albu najdeme i tracky pojmenované Všechny krásy světa a Ráno bude zase líp. Jste povahou optimista, pesimista či spíš realista?
Říká se, že pesimista vidí láhev poloprázdnou, optimista poloplnou. Já bych viděl nejspíš flašku s vodou. Takže asi realista.

Jedna starší píseň se jmenuje Každý věk má hrdiny. Kdo patřil mezi vaše dětské hrdiny? A vzhlížíte k někomu i dnes?
Samozřejmě klukovská Foglarova mytologie a mytologie Karla Maye. Rychlé šípy, Vinnetou, Shatterhand, Kara ben Nemsí a celá tahle parta. To už ze sebe člověk nikdy nedostane. Archetypální vzory příběhů, kde jasně definované dobro vítězí nad jasně definovaným zlem. Zjištění, že život často funguje jinak, bylo pak samozřejmě trochu hořké, ale i tak to byl dobrý základ. A ne, nevzhlížím. Jen si čím dál víc vážím každého, kdo jedná slušně, ohleduplně, s ochotou ke kompromisu a se smyslem pro fair play.

Text: Tomáš Rumler, foto: Zdeněk Fiala, archiv Znouzectnosti
Témata: Znouzectnost, Petr Škabrada, Oldřich Neumann, Jaroslav Matějovský