SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Robert Johnson (31.)

Vydáno 20.04.2012 | autor: redakce

Tvrdí se, že Robert Johnson ovlivnil snad každého, kdo se kdy k blues přiblížil. Jeho hudba a mýty, které jej obklopovaly, staly se zdrojem inspirace pro poválečné bluesové a rock'n'rollové hudebníky.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Robert Johnson (31.) SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Robert Johnson (31.)


robertMezi jinými pro Muddyho Waterse, Elmora Jamese a Rye Coodera, jeho písně zpívali Led Zeppelin, Rolling Stones, Eric Clapton, Peter Green i Bob Dylan, ze současné generace např. G.Love & Special Sauce. Jedna z pověstí vypráví o mladíkovi, který kdysi přišel na rozcestí, aby zde podepsal smlouvu s ďáblem. Duší prodal za talent, který mu měl zajistit úspěch. Oslňoval osobitým stylem a děsil ponurými texty svých dnes již klasických písní.

Asi třicet ml jižně od Jacksonu, hlavního města státu Mississippi, se nachází městečko Hazelhurst. Někdy kolem roku 1907 byl černý farmář Charles Dodds Jnr. donucen po konfliktu s bílými obyvateli město opustit. Poté, co si změnil jméno na C. D. Spencer a usadil se v Memphisu, nechal poslat do Hazelhurstu pro svou milenku Serenu a jejich děti. Manželku Julii Ann Majors zanechal v Hazelhurstu, ale ta dlouho netruchlila a záhy si začala milostnou aférku s Noahem Johnsonem, dělníkem na farmě. 8. května 1911 se jim narodil syn Robert Lee. Netrvalo dlouho a i Julie byla donucena z městečka odejít. Chvíli se s dětmi protloukala v pracovních kempech a nakonec si to zamířila za manželem do Memphisu. Nějakou dobu žili všichni tři, Julie, Serena a Charles spolu se všemi dětmi pohromadě. Tento trojúhelník však nemohl fungovat dlouho, a tak Julie po čase rodné hnízdo opouští.

Malý Robert zůstal s mužem, kterého považoval za svého pravého otce. Když však Charlesovi došla s malým zlobičem trpělivost, poslal Roberta zpátky k jeho matce. Tu Robert objevil s dalšími devíti dětmi na plantáži v Robinsonvillu. Julie se mezitím znovu vdala za česače bavlny, Willieho ‚Dusty‘ Willise. Robert byl pěkné kvítko od útlého mládí. V Indian Creek School v městečku Commerce, kam ho matka poslala, dlouho nevydržel. Už tehdy ho zatěžovaly problémy s očima, kterých už se nikdy nezbavil. Brýle nenosil, díky čemuž málem oslepl na jedno oko. Až do šestnácti používal jména Robert Spencer, Robert Sax i jiná. Poté, co mu jeho matka sdělila, kdo byl jeho pravým otcem, si změnil jméno na Johnson.

Robert Johnson - Me and the Devil Blues


DELTA BLUES
Prvním nástrojem, který Robert ovládl, byla foukací harmonika. Později ho okouzlí bluesový tón kytary Willieho Browna, který jej představil i dalším Robertovým velkým vzorům – Charliemu Pattonovi a Sonu Houseovi. V roce 1925, tedy v necelých čtrnácti letech (!) se Robert Johnson oženil s Virginií Travis, která mu prý zanechala jediného potomka – Cladea Lee Johnsona. Avšak při dalším komplikovaném porodu šestnáctiletá Virginia zemřela, a ani dítě porod nepřežilo. Po této tragédii Johnson vyráží s kytarou na cestu s cílem najít svého otce. Setkal-li se s ním někdy, není známo, jeho putování ho však zavedlo zpět do rodného Hazelhurstu, kde narazil na bluesmana jménem Ike Zinnerman, který se stal jeho kytarovým učitelem. Robert tak konečně plně pronikl do tajů blues. Pohledný mladík, který válel delta blues už ve dvaceti jako nikdo v širém okolí, neměl rozhodně problémy s navazováním známostí. Proutník Johnson svou hrou okouzlil i druhou manželku Calettu Craft, přál si ale, aby jejich sňatek zůstal utajen. Bál se, že by status ženatého muže mohl poškodit jeho pověst. Manželství stejně nemělo dlouhého trvání, Johnson svou ženu v nemoci opustil a vydal se cestou takřka ďábelskou, o ní ž se v mississippské deltě dodnes vyprávějí legendy.

robert-johnson-johnny-shinesJeho kroky vedly zpět do Robinsonvillu, kde navštívil matku, a svým umem ohromil bluesové mistry Sona Housea a Willieho Browna. House, který kdysi pochyboval o Johnsonově talentu, později vyprávěl o tom, jak jim mladý Johnson vyrazil dech a položil základ mýtu, když jeho umění okomentoval slovy: „Za takovou hru musel prodat svou duši ďáblu.“ Po nějaký čas si Johnson vydělával hraním po místních barech a poté se přesunul do arkansaské Heleny. Zde potkal další partnerku Estellu Coleman a jejího syna zasvětil do muziky tak hluboce, že z chlapce později vyrostl skvělý kytarista Robert Lockwood Jr. Johnson se potloukal po bavlnářských městech podél Mississippi, hrál na tancovačkách, v barech, putykách nebo prostě jen na ulici. Občas si sedl na nároží naproti jinému bluesmanovi a bavil se tím, jak mu přebírá posluchače (a hlavně posluchačky).

ANI RÁNU BEZ WHISKY
Upřednostňoval sólová vystoupení před jamováním s dalšími muzikanty, jen příležitostně si zahrál s dalšími tamními mistry Sonnym Boy Williamsonem II, Howlin‘ Wolfem a Johnym Shinesem. Shines ho charakterizoval slovy: „Když ho člověk vzbudil uprostřed noci a řekl mu, že přijíždí nákladní vlak, vyhrkl ‚Tak jedem.‘ Sbalil si věci, popadl kytaru a běžel a bylo mu jedno, jestli vedle sebe má zrovna nějakou ženskou. Prostě odešel a mířil kamkoli, kde byly peníze a whisky.“ Robert Johnson hodně pil. Když byl střízlivý, což se často nestávalo, byl to velmi milý chlapík. Alkohol z něj udělal násilníka, který začal hrát víc pro peníze než pro radost.

V roce 1936 se H. C. Speir, jacksonský majitel music shopu, rozhodl nahrát ve svém obchodě všechny místní bluesové hvězdy, jako byli Charlie Patton, Son House atd. Přes Ernieho Oertla, zástupce Columbia Records v Mississippi, zkontaktoval rovněž Roberta Johnsona, který v nahrávacím studiu nad Speirovým obchodem natočil píseň Kind-Hearted Woman. Ihned poté vzal bez váhání talentovaného kytaristu s sebou do San Antonia, kde bylo natočeno všech cca třicet Johnsonových skladeb, které později převzali do svého repertoáru např. Eric Clapton (Crossroads), John Mayall (I Belive I’ll Dust My Broom), Rolling Stones (Love In Vain), či Bob Dylan (Stones In My Passway). (Originály pak byly v šedesátých letech zařazeny na albovou řadu King Of The Delta Blues Singers). Následovalo jediné Johnsonovo oficiální turné, díky němuž se podíval do New Yorku i do Kanady.)Uspěšná série však byla přerušena poté, co se provalilo, že dva bluesmani, kteří Roberta doprovázejí, v Arkansasu zabili několik mužů a jsou stíháni na svobodě!

robert_johnson2O čtrnáct měsíců později v srpnu 1938 si Robert Johnson zahrál naposled. Hostoval tehdy skoro dva týdny se svým parťákem Davem Edwardsem v hostinci Three Forks (Tři vidličky), nedaleko města Greenwood. Smrt Roberta Lee Johnsona obestírá další mýtus. Podle svědectví Edwardse, a také potulného harmonikáře Sonnyho Boy Williamse II, který ten večer s Johnsonem vystupoval, se osudný večer odehrál takto: proslulý sukničkář Johnson si v sále všiml atraktivní dámy. Co však čert nechtěl, jednalo se zřejmě o ženu majitele podniku. O přestávce poslal někdo Johnsonovi láhev whisky s porušeným uzávěrem. Jeho přátelé si všimli houstnoucí atmosféry v sálu a varovali jej. Piják Johnson ale přece nemohl odmítnout svou oblíbenou whisky. A tak se napil. O chvíli později muselo být vystoupení přerušeno, udělalo se mu špatně. Žárlivý manžel nasypal do whisky strychnin. Robert Johnson zemřel po třech dnech, 16. srpna 1938 následkem otravy a zřejmě i zápalu plic, který přecházel několik týdnů.

Důstojného rozloučení se nedočkal, den na to byl v tichosti pochován na hřbitově kostela u Morgan City. Nikdo tehdy pořádně nevěděl, kam Johnson vlastně patří a má-li rodinu. Tulákovi, o němž se ještě za jeho života vyprávěli báchorky po celém státě Mississippi, byl úmrtní list vystaven až v roce 1973. Také hudebního uznání se dočkal až mnohem později – padesát let po jeho smrti mu byla udělena cena Grammy.

Robert Johnson - Sweet Home Chicago


text: Denisa Nechvátalová, Jarda Hudec, foto: archiv


Kopie (2) - robert

 

zavřít