Nina Hagen aneb máma němectví, sexu a punku

Na další sexuální skandál si média musela počkat dalších dvanáct let. Ve svých čtyřiadvaceti letech byla Nina pozvaná do studia rakouské veřejnoprávní televize ORF, aby se zúčastnila diskuze na téma Kultura mladých. Během přenosu se začala před běžící kamerou uspokojovat. Šokovanému publiku pořadu Club 2 předvedla hned několik masturbačních poloh a její bezprostřední a nekontrolovatelné chování se záhy stalo symbolem němectví, sexu, punku a vlastně celé Neue deutsche Welle.

Následovaly další a další drogové excesy, teatrální a egocentrické vystupování před fanoušky i médii, pohoršování veřejnosti, pokusy o sebevraždu. Nina každý den žila i umírala naplno. Umožňoval jí to především výjimečný hudební cit, jedinečné avantgardní myšlení a svět LSD.

DÍTĚ ZE STANICE ZOO
Na začátku sedmdesátých let hrála v několika primitivních polských prapunkových skupinách. Ten opravdový svět punku Nina poznala až v roce 1977, při návštěvě Londýna. Právě ze svého londýnského tripu si Nina do Kreuzbergu přivezla elán zásadně změnit tvář světové hudby. Založila proto kapelu Nina Hagen Band.

V roce 1978 vyšla Nina Hagen Bandu stejnojmenná nahrávka a stala se základem pro Novou německou vlnu. Kromě tradičního punku se na desce objevují i motivy reggae a rock'n'rollové prvky. Přelomovou nahrávku zdobí minimalistický, garážový sound a ostré, přímé, provokativní a nihilistické texty. Operní hlas Nina šroubuje až do groteskních poloh. Vrcholem jsou singly Auf'm Bahnhof Zoo (Nina zde popisuje lesbickou záchodovou epizodu na stanici ZOO) a úderný feministický Pank.

Úspěch se dostavil i o rok později s deskou Unbehagen, jenže to bylo naposledy, kdy se Nina objevila v elitní dvacítce nejprodávanějších desek na německém trhu. Přestože následovaly další vynikající nahrávky Nunsexmonkrock a Angstlos, Nina se propadala do stále větších egomanických stavů a depresí, protože nabyla přesvědčení, že jí celý svět přestal rozumět.

POSLEDNÍ DOCHOVANÁ RELIKVIE LIVE
Dalších víc jak třicet let se Nina víceméně neúspěšně snaží skrze rozličné spirituální, esoterické a mimozemské diskuse získat přízeň publika zpět. Mnozí ji už odepsali a po posledním tři rokem starém výstupu v televizi ARD (na YouTube si zadejte „Nina Hagen vertreibt Joachim Bublath") ji označili za blázna, jenže stále jsou v převaze ti, kdo oceňují nezpochybnitelný přínos Niny Hagen hudbě jako takové.

Možná se ztratila v době nebo se jen doba ztratila v ní. Tak jako tak, Nina Hagen je společně s Davidem Bowiem a Iggym Popem poslední dochovanou relikvií o tom, jak moc byl Berlín na přelomu sedmdesátých a osmdesátých letech punk. Naživo ji teď uvidíme i u nás: 28. června vystoupí v pražském klubu SaSaZu.

NAROZENA: 11. března 1955, Berlín, tehdy NDR (vlastním jménem Catharina Hagen)

DISKOGRAFIE: Du hast den Farbfilm vergessen (1974), Nina Hagen Band (1978), Unbehagen (1979), Nunsexmonkrock (1982), Angstlos (1983), Fearless (1984), In Ekstasy(1985), In Ekstase (1985), X Love (1987), Nina Hagen (1988), Street (1991), Revolution Ballroom (1993), Freud Euch (1995), Beehappy (1996), Bahnhof Carbonara (1997), Om Namah Shivay (1999), Return Of The Mother (2000), Sternenmädchen (2001), Live in Krefeld (2002), Om Namah Shivay/1008 Indian Nights Live (2002), Nina Hagen Big Band Explosion(2003), Irgendwo auf der Welt (2006)

HAGEN VE ŠKOLE I VE SQUATU
Některé písně avantgardní modly Niny Hagen se dokonce dostaly do zpěvníků, podle kterých se vyučuje v několika německých spolkových zemích hudební výchova. Debutový singl Du hast den Farbfilm vergessen se zase dodnes ozývá z berlínských zákoutí. Poslouchají ho pankáči ležící na chodníku před Bahnhof ZOO, ujíždí na něm emaři v Tiergarten, uslyšíte ho z dílny holandských imigrantů v Tachelés, ze sluchátek walkmanů (!) squaterů a revolucionářů v Køpi nebo při jízdě S75 s Jeverem v ruce na Alex, kde jej za pár centů zpívá pouliční primabalerína z místního kabaretu...

text: Lukáš Benda, foto: archiv