SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Petr Kalandra (78.)

"Petr byl vlastně úplně stejnej na pódiu jako v životě. Stejně bezprostřední a komunikativní, ale taky třeba stejnej lajdák..." charakterizoval jej za všechny kamarád a spoluhráč Jaroslav Olin Nejezchleba. Dá se říci, že tyto vzpomínky jsou přesným otiskem Kalandrovy nátury do myslí jeho bližších, přátel a kolegů. Tenhle vyznavač beatníků, svobody, volného života a radosti z něj, citově bohatý, bezelstný, přející člověk, který ze zásady nikomu vědomě neubližoval a dokázal neuvěřitelně přirozeně spojit publikum i spoluhráče, měl dar okamžitého souznění s lidmi a všechna ta láska a upřímnost se mu zcela přirozenou formou vrací i po smrti.

FOTOREPORT: Marsyas a Petr Kalandra Memory Band v Budějovicích

Na hudebních jevištích se Petr Kalandra (narozen 10.3.1950) začal zviditelňovat v polovině šedesátých let minulého století. Místem činu byl pražský klub Olympik, domovská scéna oblíbené kapely Karkulka. Ta se stala doprovodným tělesem nejrůznějších zpěváků a to byla příležitost i pro štíhlého mladíka (jednoduchými počty dojdeme k závěru, že mu tehdy bylo okolo patnácti let), který rozjel několik rock'n'rollů a dal jasně najevo, že si s Paní Hudbou velice dobře rozumí. Blížila se léta, kdy každý člověk strašně rychle dospívá a uvolňující se morálka tehdejšího socialistického Československa dávala nejen muzikantům naději na lepší časy. Kalandra se seznámil s Jaroslavem Hudkou, společně rozeznívali kytarové struny na Karlově mostě a volně dýchali čerství vzduch rozjasněného jara 1968. Když opět politicky přituhlo, měl Kalandra na rozdíl od mnohých štěstí v tom, že díky svým rodičům vycestoval na dva roky do Tunisu a poté dokonce do snu mnohých spoluobčanů - Spojených států amerických. Pravda, po svém návratu tyto představy svými historkami nejen naplnil, ale mnohdy i řádně přibarvil. Blízkými přáteli i naprosto cizími, nahodilými posluchači, byl jako poutavý společník a vypravěč milován, přestože mnozí o jeho výmyslech věděli, či je přinejmenším mezi fantastickými příhodami alespoň tušili.

Koncem května 1974 zhmotnil společně se Zuzanou Michnovou a Oskarem Petrem pod hlavičkou Marsyas do pantonských drážek první singl (Podzimní sen/Zní) a položil tak základní kámen legendárního souboru, který se v následujících letech stal v očích spousty lidí symbolem kvalitní a poslouchatelné muziky, což v té době bylo spíš výjimkou než pravidlem. Nezapomenutelnými se Marsyas stali nejen pro publikum, nýbrž i pro "mociopány", na což Zuzana Michnová vzpomíná takto: "Začali jsme psát vlastní písničky, bavilo nás hrát a ani tehdejší režim, jeho kontroly na koncertech a rekvalifikační zkoušky, nás nevyváděli z míry. Pamatuju si, jak Petr udivil kulturního ideologa z Národního výboru, když na otázku 'Co čtete, soudruhu?' bezelstně odpověděl 'Pes - přítel člověka.' Léta si nás pamatoval."

Kapela zrealizovala tři alba (Marsyas, Kousek přízně, Jen tak), z původního tria odpadl Oskar Petr, obměnila se sestava a po deseti letech společné práce i radosti Kalandra vycítil, že se Marsyas dostali do mrtvého bodu a je třeba učinit nějaký zásadní krok dál. Psal se rok 1985, když s Janem Spáleným (již se otestovali ve třiaosmdesátém během natáčení singlu Špitál u sv. Jakuba) A Františkem Havlíčkem založili ASPM čili Amatérské sdružení profesionálních muzikantů. Také tohle společenství představovalo v tehdejším domácím hudebním kontextu horní kvalitativní příčky a desky Pořádný blues, Hotel Štístko blues a další kousky, Vytopená dáma i již porevoluční Havran si našly své oddané příznivce a nesmazatelně se zapsaly do historie. Svými schopnostmi ale přispěl i Jiřímu Schelingerovi, Vladimíru Mišíkovi, Luboši Pospíšilovi, kapelám Mahagon, Jazz Q či Pražský výběr a v rámci uceleného pohledu nelze opomenout a nezmínit ani hostování na řadě nahrávek středněproudých interpretů, jmenujme například Bezinky, Pavla Bobka, Country Beat Jiřího Brabce, Milana Drobného, duo Paleček / Janík či Vítězslava Vávru. Poslední fáze hudební kariéry (jakkoli tohle slovo zní v daném případě nepatřičně) představila Kalandru v podstatě coby sólistu v partě Blues Session, která zrealizovala dvě alba obsahující vedle nových písní i skladby, na než se dříve nedostalo či převzaté verze songů Kalandrových oblíbenců Boba Dylana, Neila Younga Toma Waitse a dalších.

Velkým úskalím svobodomyslných lidí s nespoutanou duší pohybujících se okolo umění bývá alkohol, který v kombinaci s množstvím cigaret či jiných opojných radovánek potlačí potřebu stravování a organismus je potom náchylnější k únavě, nemocím a z toho vyplývajícím kolapsům. Petr Kalandra však byl optimista neztrácející humor ani v těžkých chvílích zdravotních nebo finančních problémů. "Je to možná otřepaný rčení, ale on opravdu hrál a zpíval, tak jak žil," vybavuje si kytarista Pavel Skála. I když na koncertech zapomínal texty, obecenstvo jej pro v úvodu zmíněné charakterové rysy mělo velice rádo a výpadky mu ochotně odpouštělo. Zklamání mu přinesly také společenské změny, kdy počínaje rokem 1990 nesvobodu vyjadřování vystřídala tržní ekonomika a mnohými preferovaný hon za ziskem. Kalandra nadále zůstal svůj, dokonce se mu říkalo poslední hippie. Toužil hrát do posledních sil a především objíždět kluby - říkával, že potřebuje lidem vidět do očí. Poslední vystoupení Petra Kalandry se uskutečnilo 26. června 1995 na pražském Jižním městě. O pár dní později jej odvezli do nemocnice, ze které se již nevrátil. 7. září pak organismus s konečnou platností vypověděl poslušnost a Petr Kalandra se vydal zaklepat na nebeskou bránu, která se mu definitivně otevřela.

Text: Daniel Folprecht

Témata: Petr Kalandra, blues