SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Petr Kalandra (78.)

Vydáno 15.03.2013 | autor: redakce

Přijde-li řeč na zesnulé, drží se mnozí lidé úzkostlivě rčení "O mrtvých jen v dobrém" a tak ať již z piety či pod tlakem vlastního pokrytectví nebožtíky vychvalují, vyzdvihují a v krajních případech i ospravedlňují jejich nedostatky a hříchy. Vzpomínky na Petra Kalandru, našeho špičkového bluesového zpěváka, kytaristu, hráče na foukací harmoniku, skladatele a textaře, jsou však výjimečně upřímné: také srdečné a přátelské, ale na druhou stranu nezastírají chyby, kterých v životě každý nadělá dost a dost.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Petr Kalandra (78.) SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Petr Kalandra (78.)


kalandra_img_0369"Petr byl vlastně úplně stejnej na pódiu jako v životě. Stejně bezprostřední a komunikativní, ale taky třeba stejnej lajdák..." charakterizoval jej za všechny kamarád a spoluhráč Jaroslav Olin Nejezchleba. Dá se říci, že tyto vzpomínky jsou přesným otiskem Kalandrovy nátury do myslí jeho bližších, přátel a kolegů. Tenhle vyznavač beatníků, svobody, volného života a radosti z něj, citově bohatý, bezelstný, přející člověk, který ze zásady nikomu vědomě neubližoval a dokázal neuvěřitelně přirozeně spojit publikum i spoluhráče, měl dar okamžitého souznění s lidmi a všechna ta láska a upřímnost se mu zcela přirozenou formou vrací i po smrti.

Na hudebních jevištích se Petr Kalandra (narozen 10.3.1950) začal zviditelňovat v polovině šedesátých let minulého století. Místem činu byl pražský klub Olympik, domovská scéna oblíbené kapely Karkulka. Ta se stala doprovodným tělesem nejrůznějších zpěváků a to byla příležitost i pro štíhlého mladíka (jednoduchými počty dojdeme k závěru, že mu tehdy bylo okolo patnácti let), který rozjel několik rock'n'rollů a dal jasně najevo, že si s Paní Hudbou velice dobře rozumí. Blížila se léta, kdy každý člověk strašně rychle dospívá a uvolňující se morálka tehdejšího socialistického Československa dávala nejen muzikantům naději na lepší časy. Kalandra se seznámil s Jaroslavem Hudkou, společně rozeznívali kytarové struny na Karlově mostě a volně dýchali čerství vzduch rozjasněného jara 1968. Když opět politicky přituhlo, měl Kalandra na rozdíl od mnohých štěstí v tom, že díky svým rodičům vycestoval na dva roky do Tunisu a poté dokonce do snu mnohých spoluobčanů - Spojených států amerických. Pravda, po svém návratu tyto představy svými historkami nejen naplnil, ale mnohdy i řádně přibarvil. Blízkými přáteli i naprosto cizími, nahodilými posluchači, byl jako poutavý společník a vypravěč milován, přestože mnozí o jeho výmyslech věděli, či je přinejmenším mezi fantastickými příhodami alespoň tušili.

kalandra_otv-4c7e80267c5cd_400x294Koncem května 1974 zhmotnil společně se Zuzanou Michnovou a Oskarem Petrem pod hlavičkou Marsyas do pantonských drážek první singl (Podzimní sen/Zní) a položil tak základní kámen legendárního souboru, který se v následujících letech stal v očích spousty lidí symbolem kvalitní a poslouchatelné muziky, což v té době bylo spíš výjimkou než pravidlem. Nezapomenutelnými se Marsyas stali nejen pro publikum, nýbrž i pro "mociopány", na což Zuzana Michnová vzpomíná takto: "Začali jsme psát vlastní písničky, bavilo nás hrát a ani tehdejší režim, jeho kontroly na koncertech a rekvalifikační zkoušky, nás nevyváděli z míry. Pamatuju si, jak Petr udivil kulturního ideologa z Národního výboru, když na otázku 'Co čtete, soudruhu?' bezelstně odpověděl 'Pes - přítel člověka.' Léta si nás pamatoval."

Kapela zrealizovala tři alba (Marsyas, Kousek přízně, Jen tak), z původního tria odpadl Oskar Petr, obměnila se sestava a po deseti letech společné práce i radosti Kalandra vycítil, že se Marsyas dostali do mrtvého bodu a je třeba učinit nějaký zásadní krok dál. Psal se rok 1985, když s Janem Spáleným (již se otestovali ve třiaosmdesátém během natáčení singlu Špitál u sv. Jakuba) A Františkem Havlíčkem založili ASPM čili Amatérské sdružení profesionálních muzikantů. Také tohle společenství představovalo v tehdejším domácím hudebním kontextu horní kvalitativní příčky a desky Pořádný blues, Hotel Štístko blues a další kousky, Vytopená dáma i již porevoluční Havran si našly své oddané příznivce a nesmazatelně se zapsaly do historie. Svými schopnostmi ale přispěl i Jiřímu Schelingerovi, Vladimíru Mišíkovi, Luboši Pospíšilovi, kapelám Mahagon, Jazz Q či Pražský výběr a v rámci uceleného pohledu nelze opomenout a nezmínit ani hostování na řadě nahrávek středněproudých interpretů, jmenujme například Bezinky, Pavla Bobka, Country Beat Jiřího Brabce, Milana Drobného, duo Paleček / Janík či Vítězslava Vávru. Poslední fáze hudební kariéry (jakkoli tohle slovo zní v daném případě nepatřičně) představila Kalandru v podstatě coby sólistu v partě Blues Session, která zrealizovala dvě alba obsahující vedle nových písní i skladby, na než se dříve nedostalo či převzaté verze songů Kalandrových oblíbenců Boba Dylana, Neila Younga Toma Waitse a dalších.

kalandra_portretNEBESKÁ BRÁNA
Mámo sundej kytku z kabátu
Za chvíli nebude k ničemu
Můj kabát a kudlu vem pro tátu
Já už stojím před bránou s klíčem .

Cejtím, že zaklepu na nebeskou bránu

Jó, mámo zahrab moje pistole
Ať už z nich nikdy nikdo v životě nemůže střílet
Ještě se sejdem za sto let
Až se vydáš na poslední výlet

Cejtím, že zaklepu na nebeskou bránu

Neberu sebou milý tváře
Žijte si tu co se do vás vejde
Až popíšem všechny diáře
Všichni se tam za tou bránou sejdem

Všichni jednou zaklepem na nebeskou bránu.



Velkým úskalím svobodomyslných lidí s nespoutanou duší pohybujících se okolo umění bývá alkohol, který v kombinaci s množstvím cigaret či jiných opojných radovánek potlačí potřebu stravování a organismus je potom náchylnější k únavě, nemocím a z toho vyplývajícím kolapsům. Petr Kalandra však byl optimista neztrácející humor ani v těžkých chvílích zdravotních nebo finančních problémů. "Je to možná otřepaný rčení, ale on opravdu hrál a zpíval, tak jak žil," vybavuje si kytarista Pavel Skála. I když na koncertech zapomínal texty, obecenstvo jej pro v úvodu zmíněné charakterové rysy mělo velice rádo a výpadky mu ochotně odpouštělo. Zklamání mu přinesly také společenské změny, kdy počínaje rokem 1990 nesvobodu vyjadřování vystřídala tržní ekonomika a mnohými preferovaný hon za ziskem. Kalandra nadále zůstal svůj, dokonce se mu říkalo poslední hippie. Toužil hrát do posledních sil a především objíždět kluby - říkával, že potřebuje lidem vidět do očí. Poslední vystoupení Petra Kalandry se uskutečnilo 26. června 1995 na pražském Jižním městě. O pár dní později jej odvezli do nemocnice, ze které se již nevrátil. 7. září pak organismus s konečnou platností vypověděl poslušnost a Petr Kalandra se vydal zaklepat na nebeskou bránu, která se mu definitivně otevřela.



Text: Daniel Folprecht

zavřít