ZE ŽIVOTA PUNKU - 7.díl: Obušky na oslavě míru

Vydáno 18.02.2011 | autor: Marie Bartošová

Postupem času se československému punku dařilo jakž takž planě vegetovat. Skromné domácí zážitky však bylo možné obohatit jen pokoutně získanými nahrávkami zahraničních es. Pustit punkery ze Západu bylo pro komunisty nemyslitelné. Přesto se první vlaštovky našly.

ZE ŽIVOTA PUNKU - 7.díl: Obušky na oslavě míru pruh_punk



pruh_punk

Nina HagenNina Hagen-chyba soudruhů z NDR.Jakpak by tu mohly šířit své názory vyslanci nepřátelských zemí, když žádoucí nebyli ani jejich domácí následníci. „V letech 1980-81 jsme s F.P.B. hráli docela hodně, ale výhradně na vesnicích, kde zpočátku nevěděli, o co jde. Později pochopili, že naše produkce je asi bude trápit daleko víc, než nějaká tancovačková kapela a tak na nás uspořádali okresní hon. Raději jsme sbalili kufry a s pomocí lidí z Extempore odešli pod Svaz hudebníků. Hráli jsme docela v pohodě až do momentu, kdy vyšel neblahej Krýzlův článek Nová vlna se starým obsahem. Potom byl konec a my si zahráli tak dvakrát za rok. Chadima tenkrát napsal, že když má kapela deset koncertů ročně, je to hodně dobrá manažerská práce. Taky vzpomínám, že jsme měli hrát v Košicích, ale zrovna umřel Brežněv, takže rázem bylo po koncertu," vykresluje bídné časy Petr Růžička a plexisovský Mucho zasmušile navazuje. „Byly doby, že když jsme měli pět koncertů za rok, tak to bylo docela dost. Domluvených jich bylo třeba třicet, ale zpravidla když jsme měli jít na řadu jako třetí, tak při druhý kapele přijeli policajti. Nejhustší byl asi konec 85. roku a celej 86., to se fakt nedalo hrát vůbec nikde."

Polská oáza

„Na velký jména jsme jezdili do Budapešti už v sedmdesátých letech a na ty menší jsme hledali cestu, jak se dalo. Něco jsme taky občas viděli v Polsku, já třeba v roce 1986 D.O.A. ve Varšavě. Všude se tak nějak hrálo, jenom tady to pořád nešlo. Tedy oficiálně, někdy se povedlo pozvat někoho na zahradu a tam udělat koncert jako třeba Pere Ubu. Byla tu i Joan Baez či různý alternativně laděný party, ale opravdu velká kapela byli asi až těsně před koncem bolševika Depeche Mode," podotýká Růžička. Nic pro pankáče. Zavděk bylo tedy třeba vzít alespoň tím nejlepším, co nabízel sousední východní blok. „Ostravsko mělo možnost sledovat polskou televizi, v níž se občas objevovaly kapely jako Republika. A na koncerty se jezdilo na festival do polského Jarocina," nastiňuje možnosti Hraboš. „Jó, to byla super akce, třeba celej den věnovali punku a metalu," přidává se Hošek a přitakává i Růžička: „V Jarocinu hrály ty nejlepší východní kapely jako Dezerter, Sekera nebo Moskva. A v Maďarsku nás občas potěšila Aurora, která přivedla na pódium několik hostů třeba z Německa." Nakonec se bolševickou hrází několika kapkám podařilo protéct i k nám. „V 87. tady nelegálně hráli Holanďani The Ex, ale podruhý už je sem nepustili," je s počítáním rychle u konce Honza Rampich. Zajímavou raritu loví v paměti Mucho s Hrabošem: Nina Hagen, ještě coby východní Němka, se někdy v letech 1974-75 objevila v televizním pořadu Karel Gott ve Slaném.

Pakáž ze Západu

totenhosenCampino z Die Toten Hosen si s našimi punks rozuměl...Osudy našich průvodců mnohokrát prokázaly, že v tehdejším Československu nebyla o absurdity nouze. Dalším příkladem, který vstoupil do tuzemských hudebních dějin, je plzeňský Mírový koncert v září 1987. Konal se v rámci evropské série přehlídek na počest zavražděného švédského politika Olafa Palmeho, protestujících proti jadernému zbrojení. Ač vzhledem k soupisce neradi, nakonec kývli i čeští soudruzi. „Do lochotínskýho amfiteátru se sjeli pankáči z Polska, Maďarska, NDR, bylo to fakt úžasný," jihne Tranta. Vznikla však nesourodá směs kapel a fiasko bylo na světě. Na jedné straně Die Toten Hosen (údajně vystoupili místo původně plánované Niny Hagen) a Einstürzende Neubauten, na opačné frontě Dalibor Janda a Michal David. Mezi tím nešťastní Stromboli a další. „Podle programu se mělo hrát od nejměkčích po tu největší srandu, Die Toten Hosen předposlední a Einstürzende Neubauten nakonec. die toten hosen lllTen raubíř Hošek byl všude.Jenže pak Die Toten Hosen posunuli dopředu. Jakmile spustili, nějakých tři až čtyři sta lidí – a nejen pankáči – se zvedlo apogovalo, prostě pohoda. Zhruba ve třetině to ale přerušil prorežimní moderátor Jožka Zeman a ptal se, co to děláme a proč? Přesto Die Toten Hosen hráli dál," odkrývá počátky dramatu Rampich a Tranta líčí dál. „Později nastoupil Michal David, a protože pod náma byl štěrk, následovala pěkná sprška." Jeviště se rázem změnilo ve smetiště a přilétl i gumový granát. Očití svědci se dodnes baví, jak konferenciér hřímal: „Mírotvůrci ze západního Německa na nás hází granáty, vracím vám ho..." a okamžitě atrapu metl zpátky s doporučením, ať jdou – na párek. „Přitom tam žádný západní Němci nebyli, to jsme byli my. A taky tam byla policie," jiskří oči Rampichovi. „Sebrali spoustu lidí, máničky i pankáče. Bylo to snad poprvý, kdy jsme se všichni společně poprali s Veřejnou i Státní bezpečností. Die Toten Hosen i Neubauteny, který vůbec nezahráli, naházeli do autobusu, před kterej si hned lidi polehali, ale stejně je odvezli až na hranice. My to ještě tak hodinu malinko probírali pěstma s policajtama a potom přišel týden výslechů. Nikoho ale kupodivu nezavřeli. Asi proto, že to bylo pod dohledem celý Evropy. A ještě jedna krásná věc – mluvil jsem pak s chlapama, kterým mohlo být padesát let a byli tam se svýma dětma, a oni neodsuzovali nás, ale policajty. Myslím, že tak osmdesát procent z přítomných deseti tisíc lidí odsoudilo policajty." Hošek souhlasí: „Veřejnost punkery netolerovala, ale tam zrovna jo, tam to sedlo. Jinak se stávalo, že si před náma lidi odplivli, ale to nás právě tenkrát hodně bavilo." Zároveň se nabízí otázka, jak punks vycházeli s příznivci undergroundu, metalu či skinheads? Vždyť vlastně byli na jedné lodi. „Se skinama nebyl do roku 1988 žádnej problém, vždyť jich bylo tak málo, že je nikdo ani moc neregistroval. Na jaře 1989 pražští skins vyprovokovali takovou menší melu na koncertě Šanovu, ale to byl asi jedinej incident. Vše ostatní a nepříjemný bylo až po 90. roce," domnívá se Růžička a Hošek nahlíží na další komunity. „V menších městech byl klid, ale v Praze když jsme přišli na Barču (KD Barikádníků – pozn.aut.) na metalovej koncert, bylo to okamžitě o držku. Ale my jsme zase nesnášeli a ničili depešáky."

Pokračování příští pondělí.

text: Daniel Folprecht, foto: Josef Kůda a archiv Honzy Rampicha
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím