RECENZE: Zachovejte klid, Blondie jsou zpátky

BLONDIE
PANIC OF GIRLS
Eleven Seven / EMI
11 trax / 42:33 min

Po předchozí desce The Curse of Blondie, která vyšla před osmi lety, se Blondie připomínají s novým materiálem, který si fanoušci kapely žádají. Nové tracky jsou velmi zdařilé, nicméně jako celek album působí nejistě a zmítá se tak trochu v šedivém průměru. Po šedesátce už mají nárok být neoriginální (ať zvednou ruce ti, co to po nich chtějí). Na rozdíl od jiných kapel si udržují svůj standard, aniž by se z nich stala parodie sebe samotných. Žádné překvapení se tudíž nekoná. Jedinými adepty, kteří mají šanci dostat se mezi hitovky jako Rapture, Dreaming nebo Heart of Glass jsou jen dva tři songy, o kterých později.

Blondie v současné sestavě, kde z té původní zbyli jen Debbie Harry, její tehdejší životní partner a kytarista Chris Stein a bubeník Clem Burke, zůstali věrní post punku, kterým kdysi okouzlili svět na raných nahrávkách z přelomu 70. a 80. let a koncerty v legendárním CBGB. Album otvírá D-Day, která asi nejvýstižněji definuje, co jsou (tedy spíš bývali) zač. Novovlnná vypalovačka, kterou ženou kupředu hutné synthezátory a předhání se s kytarovými riffy. Následují electropopové What I Heard a singlovka Mother, kde se projevuje nejvíce jejich cit pro chytlavé dobře vystavěné melodie, které se velmi špatně vyhánějí z hlavy. I přes radio-friendly zvuk mají potenciál soutěžit se singly ze zlatého fondu.

Pak ovšem přichází zklidnění a tracky jako The End The End nebo Girlie Girlie, které je lepší přeskočit. Prostředek alba je zředěn vlivem reggae, kterého se sice nikdy neštítili, v jejich podání však způsobuje zívání. Nové album ozvláštňuje především vedle angličtiny využití dalších jazyků. Napůl španělsky zpívaná Wipe Off My Heart je reminiscencí raných disco singlů. Asi největším "úletem" je šansonová Le Bleu odzpívaná jak jinak než francouzsky s typickou posmutnělou náladou. Všudypřítomná harmonika navozuje celkem věrnou atmosféru a jako pocta Jacquesovi Brelovi nebo Sergi Gainsbourgovi funguje dobře.

Nové album Panic of Girls je bez pochyb příjemným zpestřením diskografie, i když už jej není třeba brát extra vážně a mít velká očekávání. Právě proto se poslouchá tak snadno, aniž by si při něm posluchač musel ťukat na čelo a říkat si v duchu, co ty staříky popadlo, a posílal je do věčných lovišť nebo nedej bože do propadlišť zapomnění. Blondie už dělají jen desky pro radost, nikoliv proto, aby zbořili svět a přesně tak je k Panic of Girls potřeba přistupovat.

Best trax: D-Day, What I heard, Mother
Zkus také: Pretenders, Talking Heads, Roxy Music



text: Jiří Kaňa
4/7