LIVE: Enter Shikari přivezli do Prahy parádní vizuální expres

Enter Shikari
Praha, SaSaZu
3. 11. 2023

Prvním černým puntíkem o velikosti mexického dolaru bylo venue, tedy SaSaZu. Prostor spíš na diskárny a tragická nabídka na baru podtržená nutností pořizovat a nabíjet si zaprcanou SaSaZu kartičku kvůli dvouhodinové akci, když bych na baru mohl normálně platit i kartou. Bullshit. Pojďme ale k hudbě. Předkapela byla tentokrát jen jedna, a to Lake Malice, pro většinu publika (stejně jako pro mě) velká neznámá. V podstatě šlo o jemnější metalcore říznutý nu-metalem a spoustou elektroniky.

V počtu jen tří muzikantů se na pódiu nová britská kapela trochu ztrácela. Zpěvačka se snažila a neznělo to špatně, kytarista tam lítal jako čertík, zároveň to ale působilo podivně v kontrastu se slečnou za bicíma, která působila, že už by šla nejraději domů usrkávat pumpkin spiced latte. Hudebně Lake Malice nebyli špatní, jako celek a show to pro mě ale nefungovalo a některé snahy o rozjetí zábavy působily dost uměle, např. výzva, aby šli všichni dolů hned při druhém songu doteď neznámé kapely.

Headliner večera byl tentokrát tedy jasný. A příkladně taky nastoupil na stage, která byla vybavená velkou zásobou vizuálních efektů, ať už digitálních, nebo různýma prskavkama apod. Crowd byl nadšený od prvního songu (pls) set me on fire. A jestli byl on fire začátek, tak pořádný madness se rozjel s peckou Juggernauts. Z boku jsem vypozoroval i nesmělé pokusy o crowdsurfing, na které se ale místní security tvářili jako na pozvánku k vasektomii. Trocha péče a úsměvu není trestná, ale chápu, že v SaSaZu to asi není běžný…

Uprostřed setu Shikari celkem šikovně střídali známější a míň známé pecky, stejně jako novější se staršími, třeba duo Labyrinth a A Kiss for the Whole World x. Věkový rozdíl skoro jako mezi Lucinkou a Bohušem Matušem, ale tady to nebylo nechutný. Naopak to fungovalo krásně. Oproti letošnímu Mighty se zdálo, že Rou vyléčil nějaké hlasové problémy, ale stejně ta energie už nebyla stejná jako vystoupení před lety (možností srovnávat je u často jezdících Shikari požehnaně). 

Za co ale smekám mulletí klobouk, sprinterské Rouovi schopnosti. Než jsem si mezi songy srknul piva, byl ze stage na zvukárně a rozjížděl další song a své pověstné taneční kreace. Mezi lidmi ale nedal jen jeden refrének. Seskočil i dolů do davu a další song pak odzpíval na boxech po straně. Hřejivý moment a pozitivní energie jako od Archanděla Gabriela. Obecně komunikace i postoje téhle britské party jsou vždy na jedničku: care for each other a taky o životní prostředí!

Blížíme se závěru a tak je čas na epic Quickfire Round aka 4 songy za 7 minut, ve kterých se dočkám svých oblíbených. The Last Garrison byl v drumovější verzi fajn. U hymny Sorry, You're Not a Winner jsem si opět, stejně jako na Mighty, říkal jako glum u vaření rybišky: proš jí kazí?! Sem se z mého pohledu zrychlená disko verze moc nehodí a mnohem víc bych ocenil pořádnou rubačku. Otázka je, jestli by to Rou v kvalitě z před 15 let uzpíval. 

Tuto teorii mi potvrzuje i zpomalení přídavkové Live Outside a vynechání spousty zpěvů u závěrečného The Dreamer's Hotel. Konec teda za mě trochu zklamání. Obecně tedy tento večírek řadím mezi průměrnější. 6,5/10 bych dal díky fantastické vizuální stránce, kterou Enter Shikari s každou novou návštěvou o něco víc potuní.

Text: Jakub Gerlich,  foto: Pavla Dolanská
Témata: Enter Shikari, Lake Malice, Rock for People, Rock for People Concerts, SaSaZu