Michal Pavlíček interview: Mám svůj rukopis, už se nemůžu moc měnit podle toho, jak zavane vítr novým trendům

Vydáno 10.04.2019 | autor: Michal Ivanega

Kytarový virtuos a skladatel Michal Pavlíček vydal v březnu nové sólové album Pošli to tam. Člen legendárního Pražského výběru, Stromboli, BSP i Supergroup se v rozhovoru rozpovídal o tom, jak se deska připravovala, zavzpomínal na Václava Havla a nastínil plány na tento rok. Album pokřtí 16. dubna v pražském Lucerna Music Baru. 

Michal Pavlíček interview: Mám svůj rukopis, už se nemůžu moc měnit podle toho, jak zavane vítr novým trendům Michal Pavlíček interview: Mám svůj rukopis, už se nemůžu moc měnit podle toho, jak zavane vítr novým trendům

Jak dlouho se rodilo album Pošli to tam?
Zhruba rok a dva měsíce, loni jsem měl problémy s páteří a musel jsem to na tři až čtyři měsíce přerušit. Nakonec jsem podstoupil operaci zad. Když páteř bolí jako čert, pro kytaristu, který má na zádech pětikilového Les Paula, to není nic příjemného.

Michal Pavlíček v Plzni představil nové album Pošli to tam

Už 16. dubna vás čeká křest v Lucerna Music Baru, je to zakončení turné k této desce?
Není, do prázdnin ještě mám pár koncertů, ale je pravda, že další větší tažení k této desce bude následovat až na podzim. Koncerty mě baví a hlavně nabíjejí. Jediným negativem jsou velké přejezdy, ale jinak naprosto převažují pozitiva, to setkávání se s lidmi, které máte rád. Ta práce je nádherná, velmi si cením toho, že ji mohu dělat.

Jedná se o písně ze šuplíku, nebo o novinky složené výhradně pro toto album?
Z osmdesáti pěti procent se jedná o písničky složené pro toto album, dalších několik písní je z minulosti. Třeba Babalu je staršího data. Dále píseň Odcházení, ta je to pro mě jedna ze zásadních, protože je to vzpomínka na Václava Havla, který se silně zapsal do našich srdcí. Doba vře, svět se polarizuje a vyhrocuje. Vzpomínka na ně je pro mě velmi aktuální, proto jsem píseň na album zařadil, proto jsem oslovil Vlastu Třešňáka, který si za minulého režimu zachoval rovnou páteř a byl Václava v textu schopen popsat. Myslím si, že bychom v současné době potřebovali přezidenta sjednocovatele s morálním kreditem i ve světě. Bohužel je tu člověk, který společnost rozděluje a svůj zrak upírá víc k východu.  

Jak vlastně na Václava Havla v dnešní době plné populismu, fake news a nesnášenlivosti vzpomínáte?
Vzpomínám na něj velmi. Byl to člověk, který ve mně poprvé vzbudil po morálním marasmu bolševika pocit, že si člověk může prezidenta vážit. Měl obrovský morální kredit a zároveň i filosoficky intelektuální rozměr, který se mu podařilo vložit i do politiky. V tom spočívá jeho zásadní světový význam. Osobně jsem se setkal s Václavem, když mě jako prezident požádal, abych složil hudbu pro Summit NATO v roce 2002. Jsem z hipísácké generace, která měla vždycky motto "Zahoďte pušky, vemte kytary". A teď jsem měl najednou dělat hudbu pro oslavu NATO. Přijal jsem to tenkrát z úcty  k Havlovi, protože jsem mu chtěl být nápomocen a jeho vizi o slavnostním netradičním hudebním bloku na sumitu mu pomoci zrealizovat. Měl jsem možnost se s ním ještě víc poznat, když jsem skládal hudbu k filmu Odcházení. Myslím si, že jeho sympatický usměv i to co, z něho vyzařovalo, tu velmi chybí. Dnešní celospolečenské atmosféře by to jen prospělo.

Poctu Radimu Hladíkovi vzdali v pražské Arše Michal Pavlíček, Michal Prokop i Jaroslav Hutka

Album je velmi různorodé, některé songy jsou postavené na vaší sólové kytaře, další jsou velmi baladické a jiné charakterizuje rocková přímočarost s hutnými riffy. Některé jsou nazpívané a jiné instrumentální. Bylo cílem natočit album pestré a takzvaně bez hranic?
Myslím, že je to jen obraz mé hudební osobnosti. Mám rád barvitost hudby. U kytarové hry je důležité, aby výraz nebyl jednotvárný. Samozřejmě to spojuje jeden rukopis, feeling, ten vám už nikdo neodpáře, ale do těch svých kytar můžete vnést nějakou svoji dravější stránku - nebo naopak snovější. Ale kromě toho jsem chtěl, aby album mělo i určité poselství, proto jsem tam dal Odcházení a oslovil básníky jako Topola, Horáčka, Saharu Hedla či Markétu Pilátovou.

Obal desky charakterizuje havlovské srdíčko protnuté kytarou a název Pošli to tam! Lze za tím hledat nějaké poselství?
Obal vymýšlel Stefan Milkov, sochař a malíř, který navic miluje kytaru. To havlovské srdce byl jeho nápad. Já jsem mu do toho nemluvil a nakonec jsem byl z jeho návrhu obalu nadšen, neměl jsem k tomu ani jednu připomínku. Je čistý a já jsem mu za to vděčný.

Michal Pavlíček a jeho Čombeband zahráli v pražské Akropoli

Jak vnímáte rozdíl mezi obrovskými pódii a malými kluby?
Těch rozdílů je samozřejmě celá řada, ve velkých halách před sebou vidíte obrovský kotel lidí, který vás burcuje k tomu vydat ze sebe to nejlepší. Ale na druhou stranu člověk tváří v tvář silnému okamžiku může mít i trému, chvilku zápasí sám se sebou, než se se úplně uvolní. Přeci jenom nejsme cvičené opice nebo monstra. V některých velkých halách bývá problem se zvukem, který se hodně odráží a je to pak na pódiu strašný rachot, hodně přeslechů. Ty malé koncerty jsou zase skvělé v tom, že lidem vidíte přímo do tváře, vidíte, jak vnímají každý tvůj posunek, každou kapku potu, která vám padá z čela na kytaru. Ta atmosféra je mnohem intimnější. Každá z těch koncertních extází má svoje kouzlo.

Jak vlastně hledíte na "své" hudební projekty? Asi se nedá říct, které z "dětí" máte nejraději, ale zeptám se takto: představuje pro vás každé z nich jinou fázi vašeho hudebního vývoje?
Člověk prochází svojí životní cestou a hudba to nějak ilustruje. Kapely jsou hodně o partě, přátelství i srandě. S Výběrem jsme dělali věci bláznivé, které v sobě měly sarkasmus, ale zároveň byly i temné, razantní, nezbýval tady prostor pro nějakou rockovou baladu o lásce typu Baby I am gonna leave you. V jedné části svého života, kdy mi odešla máma, jsem změnil výběrovský rukopis a položil se do takových citlivějších vod. Vznikly Rány Zuzany Michnové a pak se objevila Bára Basiková, která pro mě byla úžasnou inspirací. Potom tady bylo taky BSP, kde jsme drtili přímočaré hardrockové songy se spontánním tahem na branku. Pro Kamila Střihavku jsem tam napsal asi svůj největší hit Země vzdálená. To jsou ty důvody, ty cesty. Já nejsem jednobarevný, potřebuji mít v kumštu ostrůvky svobody. 

Jaká je vlastně v Pražském výběru atmosféra a jak jste řešili rozdílné občanské postoje na některá politická témata?
My se máme rádi a nechceme, aby politika narušila náš vztah. Samozřejmě si vyříkáme věci z očí do očí. Ale rozhodně si nedáváme na zkouškách pěstí kvůli tomu, že má někdo odlišné názory na migranty. Respektujeme vzájemně své postoje a nehrotíme to tak, jak se to většinou v poslední době hrotí, protože vnitřně jsme si blízcí. Zatím jsme se nad to dokázali povznést, ale uvidíme, jak se bude situace vyvíjet, až začneme psát texty na novou desku. To bude šrumec.

Jak vnímáte současnou hudbu?
Člověk v tomhle věku už nemůže poslouchat všechny trendy a všechno neustále mapovat. Už jsem v tomhle trochu old school, ale hlavně jsem už hotový skladatel, který si už prošel svojí drahou, má svůj rukopis, takže už se nemůžu moc měnit podle toho, jak zavane vítr novým trendům. Ale to neznamená, že bych si rád něco neposlechl ze současné hudby. Co se týče kytarového vývoje, hodně mladých kytaristů má zalíbení v rychlosti. Někteří z nich jsou zajímaví, ale že bych viděl nějaký zásadní nový trend ve vývoji, nějaký nový nakopávač, to úplně říci nemohu. Díky internetu a zpřístupnění hudby se objevuje hodně skvělých hráčů, ti ovšem bravurně kopírují své slavně vzory. Ale najít nějakého samorosta, osobnost, není v kytarovém světě jednoduché.

Máte na současné české či zahraniční rockové a popové scéně nějakého favorita?
Z české scény mě baví třeba The Atavists, Hentai Corporation a tak dále. Dodnes nechápu třeba příběh Krucipüsku, což je podle mě naprosto unikátní kapela, na kterou média trochu zapomněla. Hájiček je už legenda, opravdová rocková persona, kterých se tady zas moc nerodí. Dovedou mě rozjet Monkey Business. Z českého popu  jsou mi sympatičtí třeba David Stypka nebo Debbi. Ze světa Adele, LP nebo Lady Gaga, která je úžasná ve filmu Zrodila se hvězda.

Máte něbo měl jste nějaký hudební či kytarový vzor?
Jako mlaďoch jsem poslouchal Claptona, Hendrixe, Gallaghera, Jimmyho Page a tak dále. Page jsem miloval pro jeho syrovost a razantní rockový zvuk, jeho pojetí riffů bylo a je naprosto originální. Měl jsem rád Zappu, mými oblíbenci jsou i Steve Vai a Jeff Beck. Nicméně úplně nejvíc mě při tvorbě svého kytarového rukopisu inspiroval jazzový trumpetista Miles Davis, který mě oslovil svou magii hry. Díky němu a svobodnému pojetí improvizace jsem se si našel svoji cestu, jak se osvobodit od zajetí klasické kytarové školy. Davis byl pro mě fascinující, měl jsem rád jeho modernější desky, byl to opravdový démon.

Text: Michal Ivanega, foto: archiv interpreta, Michal Ivanega

Témata: Michal Pavlíček, Pražský Výběr, rock, Pošli to tam, Stromboli

zavřít
[banner1]