RETRO 2000 | Living Colour: Vracet se do Česka je jako vracet se domů

Jedna z nejúspěšnějších crossoverových kapel 90. let na sebe upozornila prvotinou Vividv roce 1988. Výbušnina ostrých kytar a slap bassových riffů ve funk-punkovém kabátku tehdy odstřelila trenky kdekomu. Největší hitovkou Cult Of Personality vedli posluchače k politickým debatám a písní Bi zas k úvahám o své vlastní sexualitě. Není divu, že se mezi jejich fandy počítá i sám veliký papá Mick Jagger. V Nouzově nedaleko Prahy, kde kapela strávila za asistence zvukových mistrů Milana Cimfeho a Pavla Karlíka deset dní, nás basista Doug Wimbish uvedl do nekonečného seznamu svých projektů a zdůvodnil vztah k Česku.

Objevujete se tady čím dál častěji...
Vracet se do Česka je jako vracet se domů. Jezdíme sem už od 90. let, zaznamenal jsem tady mnoho změn, potkal skvělé lidi – umělce, režiséry, muzikanty. Moc rád sem jezdím, už jen ta nálada a pulzující život mě tady baví.

Jak jste dospěli k rozhodnutí nahrát album právě zde?
Ten příběh začal s Gulo Čar, kteří mě požádali o produkování alba Gipsy Goes To Hollywood, takže jsme začali hledat místo. A na prvním místě seznamu potencionálních studií bylo Sono. Díky tomu jsem se seznámil nejen s celou kapelou, ale také s těmi, co studio vedou. Viděl jsem, co všechno dělají a kolik času a úsilí tomu věnují...  Tu desku jsem dělal víceméně bez honoráře, nejsem moc na peníze.

LIVE: Living Colour přivezli do Prahy stroj času

Dá se tedy říct, že hlavním důvodem spolupráce bylo přátelství?
Spřátelili jsme se s Gulo Čar, rozumíme si a já miluju jejich muziku. Hudba je na prvním místě. Při spolupráci byla mezi námi zřetelná chemie a bylo mi nabídnuto, že v případě nějakých svých budoucích projektů mám určitě přijet a vše zařídí. Tak jsem je vzal za slovo a začal tady pracovat na Head Fake, což je drumandbassový projekt, který mám s Willem Calhounem a bývalým hráčem na cello Maxem Liljem z Apocalypticy. Také jsem tady nedávno dokončil sólovou desku Cinema Sonics, na které jsem spolupracoval mimo jiné se Sharou Nelson (zpívala s Massive Attack), Adrianem Sherwoodem z On-U Sound, Skipem a Keithem z Tackhead a Sugarhill Gang a Bernardem Fowlerem, který zpívá s Rolling Stones. Prostě taková malá-velká skupina lidí, včetně členů Gulo Čar. Navíc jsem pracoval s místními dirigenty a muzikanty symfonického orchestru.

Je vidět, že máte napilno...
No jo, to víte. Jsme jak staří páprdové, co koukají dokola na reprízu jednoho fotbalového utkání se svým oblíbeným týmem, co pokaždé prohraje. (smích) Vracíme se sem v lednu a pak v březnu, celkově budeme nahrávat v Sonu asi čtyřicet dní.

Písničky Living Colour měly často politický náboj.
Sice nemáváme vlajkou, ale vždy jsme byli kapelou, která byla věrná ideálům do morku kosti, a to se nezměnilo. Už to, že nás označovali jako černošská rocková kapela, znamenalo překonat mnoho překážek. Vyjadřujeme se k politice, jednoduše k celé existenci bytí. Někteří lidé rádi opakují a každý den se snaží být cool, ale já to beru tak, že každý den na této planetě je požehnáním a hraní s kamarády je bonus navíc. Takže ano, jsme politicky aktivní...

ČERNÍ ZEPPELÍNI

Máte pocit, že jste pomohli vydláždit cestu ostatním černošským rockerům?
Naopak. Byli jsme inspirováni mnohými lidmi, kteří razili cestu dávno před námi. Stůl byl prostřen a my jsme mohli přijít a něco nabídnout; někteří ale jen přijdou, sednou si a začnou jíst: tohle mi nechutná, tamto mi nechutná. Ale Living Colour si přisedli ke stolu, který byl prostřen našimi předchůdci.

A kteří to byli?
Little Richard, B. B. King, Jimi Hendrix, Sly And The Family Stone, George Clinton, Buddy Miles, The BarKays, James Brown... mohl bych pokračovat dále. V 80. letech byla tak trochu okurková sezóna, kdy se objevilo disco a rap – aniž by se vědělo, že vedle toho žila scéna jiná. Ale černé kapely jely i dávno předtím, než se objevili Living Colour.  Například Rick James, jeho muzika měla koule, nebo Funkadelic a další sestavy kolem George Clintona. Tihle lidé skutečně prorazili do systému a spojili černý rock s bílým.

Pomohli jste ale zbořit jistý stereotyp, že černoši dělají jen hip hop, blues či soul...
No prostě jsme dělali to, co umíme. To, že jsme se s tím prali, přispělo. Ale jestli jsme pomohli zbořit nějaké bariéry? Nevím. Podle mě jsme jen hráli muziku, kterou jsme hráli, a tolik to nezkoumali. Fanoušci pak byli najednou trochu zmatení a říkali: „Aha, vy jste černošská rocková kapela.“ Ale přeci o Led Zeppelin také nikdo nemluví jako o bělošské kapele!

Od půlky 90. let měli Living Colour dlouhou pauzu, ale v posledních letech i přes mnohé sólové aktivity držíte pohromadě...
Nehoníme se za hudebním průmyslem, který je stejně teď v rozkladu. Stále děláme to, co děláme a ti, co nás zažijí buď zdrhnou s tím, že jsme moc nahlas nebo se jim to bude líbit.

Text původně vyšel v časopise Report č. 11/2008. Znovu ho vydáváme při příležitosti výročí patnácti let od vzniku rozhovoru.

Text: Michaela Jiroutová, foto: Milan Cimfe
Témata: Living Colour, Vernon Reid, Corey Glover, Will Calhoun, Doug Wimbish, Milan Cimfe, Pavel Karlík, Sono