ROZHOVOR | Honza Jareš: Ke studiu na konzervatoři mi pomohl absolutní sluch

Vydáno 09.12.2020 | autor: Andrea Štipčáková

Jako jediný nevidomý student v historii školy absolvoval Pražskou konzervatoř, nedávno vydal album Doktor duší. Jak zpěvák a klavírista Honza Jareš vnímá současnou situaci a co bylo nejtěžší na studiu konzervatoře?

ROZHOVOR | Honza Jareš: Ke studiu na konzervatoři mi pomohl absolutní sluch Foto: Pavla Hartmanová

Žijeme v době, jíž jsme si před rokem nedokázali ani ve snu představit. Jak vnímáte aktuální dění?
Už jsem zažil lepší období, asi jako většina z nás. Chápu, že nemoc není možné podceňovat, ostatně sám jsem ji prodělal, naštěstí s lehkým průběhem. Ale vím, že mnoho lidí takové štěstí nemá. Na každý pád jsem přesvědčený, že naše vláda mohla přes léto udělat víc pro to, aby se na podzim nemuselo skoro všechno zavřít. Takhle je těch omezení moc, navíc neustále dochází ke změnám, takže se nedá prakticky nic plánovat.

TOP 7 videoklipů týdne: Chinaski milují poezii, Viktor Sheen rozfoukává Mlhu

Co vám nejvíce vadí?
Na podzim jsem měl domluveno mnoho koncertů, sólových i s kapelou, všechny ale byly zrušeny nebo odloženy na neurčito. Těžko říct, jestli budu moci zahrát alespoň některý z vánočních programů. Kontakt s publikem mi moc chybí, nedá se ničím nahradit, a tak se těším, až se zase bude hrát.

Máte tendence si teď stěžovat, nebo spíš berete volný čas jako příležitost naučit se novým věcem?
Ne, nestěžuji si. Stejnou situaci jsme zažili na jaře, v březnu jsem ze dne na den přišel o práci, na druhou stranu po uvolnění v květnu jsem dostal mnoho nabídek na letní koncerty a akce. Věřím a doufám, že se to povede i nyní po odeznění druhé vlny. Samozřejmě, že mám více volného času, ale nenudím se, to nemám v povaze.

Čemu tedy nově získaný čas věnujete?
Studuji nové skladby, poslouchám hudbu, na kterou jsem měl dřív málo času. Mám čas na angličtinu, učím se pracovat s novým počítačem, hodně čtu a pochopitelně často hraji na klavír, abych nevyšel ze cviku. Baví mě sportovat, rád jezdím na kole, na tandemu, běhám, chodím na turistické pochody a plavu, i když to teď zrovna také není možné. Kromě toho mě zaměstnává i mé nové album Doktor duší, které mi vyšlo v říjnu v Radioservisu Českého rozhlasu, ze kterého mám velkou radost. Takže organizujeme fotografování, rozhovory, připravujeme nový klip a tak podobně.

Sledujete také, co dělají vaši oblíbení hudební interpreti?
Hudbu poslouchám rád a často. Využívám hlavně YouTube, kde jsou záznamy z různých koncertů z celého světa. Těším se na nové album Jaromíra Nohavici, kterého poslouchám moc rád. Vždycky mě potěší písně Leonarda Cohena a Eltona Johna. Blíží se advent a Vánoce, tak si po roce připomínám vánoční písně a koledy.

Překvapil vás někdo s originálním nápadem, jak využít volný čas? Ať už z umělců nebo známých?
Abych pravdu řekl, nikoho takového asi neznám. Muzikanti jsou současnými opatřeními velmi zasaženi, nemají práci a často se kvůli financím musí věnovat něčemu úplně jinému. Ale líbí se mi, když se lidé snaží udržet si optimismus a dobrou náladu a využít situaci k tomu, na co třeba dříve neměli čas.

Nová deska je venku a její singl už zaznamenal solidní úspěch. Popsal byste, jak vznikala? Kdo psal hudbu a texty?
Autorem hudby i textů ke všem písničkám na albu Doktor duší je Tomáš Kympl, mimo jiné dvojnásobný vítěz britské skladatelské soutěže The UK Songwriting Contest. Na albu, které se původně mělo jmenovat Vidím to jinak, jsme spolu začali pracovat v roce 2018, a postupně jsme vybírali jsme z více než dvaceti písniček. Celkový koncept desky výrazně ovlivnil úspěch singlu Doktor duší v hitparádě Česká dvanáctka, ve které jsem v roce 2019 získal Platinovou dvanáctku za dvanáct vítězství a díky tomu jsem na konci roku i cenu Legenda nočního proudu v kategorii Objev roku. Písnička Doktor duší pak dala název celému albu a stala se jeho pilotním singlem.

Věděl jste hned, že klavír je váš nástroj? Nebo vás baví i jiné?
Klavír mě okouzlil už v dětství, líbila se mi jeho mohutná konstrukce i krásný a vznešený zvuk. Rád jsem zkoumal klaviaturu, prohlížel si klávesy a spojoval je do akordů. Kytaru a další nástroje si také rád poslechnu, nikdy jsem ale nepřemýšlel o tom, že bych na ně hrál. Jedním z důvodů je i fakt, že rád čtu. A protože čtu v Braillově písmu, potřebuji si uchovat citlivé prsty, čemuž struny příliš neprospívají. Klavír mám opravdu rád a pociťuji velkou výhodu v tom, že se na něj umím při koncertech doprovodit. Na Pražské konzervatoři jsme měl na klavír skvělé učitele jako byl Miloš Nop nebo Karel Štolba, měl jsem hodiny s nim moc rád. A v poslední době byla pro můj klavírní rozvoj hodně důležitá spolupráce s Tomášem Kymplem na nové desce.

Jak složité bylo vystudovat s vaším handicapem Pražskou konzervatoř?
Základy hudebního vzdělání jsem získal na ZUŠ v Brně, kterou jsem také absolvoval jako jediný nevidomý žák. Logicky jsem chtěl pokračovat ve studiu zpěvu a klavíru na konzervatoři. Na Deylově konzervatoři pro nevidomé vyučovali pouze klasickou hudbu, proto jsem začal dojíždět na soukromé pěvecké konzultace k profesorce Lídě Nopové, která vedla oddělení popu na Pražské konzervatoři. Ukázalo se, že nám to jde, a proto jsem se připravil na přijímací zkoušky, které jsem úspěšně složil. Jako nevidomého mě ale tenkrát nemohli přijmout k řádnému studiu, proto mi ředitel umožnil studium jednotlivých předmětů, ze kterých jsem pak skládal komisionální zkoušky.

Co bylo nejtěžší?
Složité bylo najít způsob, kterým mohu studovat. Velmi mi pomohl můj absolutní sluch, díky tomu jsem mohl studoval pomocí sluchové analýzy a absolvovat výuku hudebních i teoretických předmětů v plném rozsahu.

Nakolik byla škola ochotná vyjít vám vstříc a usnadnit vám některé záležitosti?
Skutečně mi vyšli vstříc, nic mi ale samozřejmě neodpustili. Nejprve mi umožnili studium jednotlivých předmětů a když se pak změnil školský zákon a vedení školy mi nabídlo řádné studium, nastoupil hned do třetího ročníku. Nebylo to snadné, ale škola mě bavila a potkal jsem mnoho skvělých profesorů, kteří si vzali za osobní výzvu najít způsob, jak mě učit. Jsem Pražské konzervatoři velmi vděčný za kvalitní vzdělání, které mi poskytla, a díky kterému mohu dělat hudbu na stávající úrovni.

Co byste poradil dalším budoucím studentům, kteří žijí s podobným handicapem, rádi by touto školou prošli, ale mají obavy, zda to zvládnou?
Především by měli mít jasno v tom, jaké má hudba v jejich životě místo. Pokud se chtějí stát učiteli hudby, ať jdou klidně studovat klasickou hudbu na Deylovu konzervatoř, která je pro studium nevidomých technicky i metodicky vybavená. Pokud ale chtějí tak jako já dělat populární hudbu, hrát a zpívat pro lidi, vystupovat na koncertech, nahrávat desky, tak tady jsou dovednosti získané na Deylově konzervatoři spíše na škodu. Potom je lepší pokusit se o studium na popovém oddělení Pražské konzervatoře, či na Ježkově konzervatoři. A pokud se to nepodaří, tak alespoň na některé základní umělecké škole. Je potřeba ale počítat s tím, že pro většinu populárních skladeb nejsou k dispozici Braillské noty a kromě toho, nikdo z vyučujících tyto noty nezná. Každopádně hudba je skvělá profese, i když zejména v dnešní době velmi nejistá.

Na co se nejvíce těšíte, až se náš život vrátí, doufejme již brzy, do normálu?
Těším se, až se bude zase hrát a byl bych moc rád, kdyby se povedly alespoň některé vánoční koncerty. Ale stejně jako pokaždé v historii i současná pandemie jednou pomine a život se začne vracet do normálních kolejí. A i když ty koleje už nebudou úplně stejné jako dřív, hrát a zpívat se bude pořád.

Text: Andrea Štipčáková, foto: Pavla Hartmanová
Témata: Honza Jareš, Tomáš Kympl, Doktor duší

zavřít