ROZHOVOR | Muzikály Naruby (J. Kopečný, P. Ryšavý a J. Vágner): Bez hit-muzikálů by dnes písně Waldemara Matušky a jiných už mladí neposlouchali

Jaké byly vaše hudební začátky?

Josef Vágner (Pepa): Jsem z muzikantské rodiny, nebo spíše umělecké, vyrůstal jsem v hudebním prostředí. Táta je muzikant (Karel Vágner, pozn. red.), máma tanečnice, respektive moderní gymnastka. Ségra je profesionální baletka Slovenského národního divadla. A já jsem se v tom nějak tak motal odmalička, chodil jsem na ZUŠku - hrál jsem nejdříve skoro jako každé dítě na flétničku a chodil do dětského pěveckého sboru.
Nikdy jsem vlastně hudbu nedělal úplně cíleně. Naopak třeba co se týče škol, studoval jsem ty běžné se širokým zaměřením. Nikdy jsem nestudoval hudbu, něco blížšího zpěvu. To je ale možná také na tom všem vidět… (smích)
No, zkrátka hudba byla vždy kolem mě. A tak se nějak přirozeně stalo, že jsem u ní zůstal, že se jí věnuju. A baví mě se jí věnovat i po organizační stránce věci.

Jan Kopečný (Honza): Já jsem jako malej kluk začínal tak nějak zpívat, možná intonovat kolem třetího, čtvrtého roku, kdy děda jako muzikant, ač muzikant amatér, řekl, že by tam nějaký talent mohl být. A tím pádem by bylo fajn, kdyby mě dali do základní umělecké školy. Takže jsem v nějakých pěti letech šel do přípravky, a pak už do základní umělecké školy. Začínal jsem hrát na akordeon. Rok nato se přidal zpěv, potom ještě klavír. Na ZUŠku jsem chodil až do maturity. Děda ve mně chtěl reflektovat svůj odraz, ale jen jako hlavní koníček, jako takový útěk od reality. Nikdy nechtěl, abych se věnoval profesionálně muzice. Tak jsem studoval, abych měl stabilitu, jistotu, a vedle toho dělal muziku. Po maturitě jsem zjistil, že mě hudba baví, a že bych se jí chtěl věnovat naplno. A tak jsem utekl do Prahy, kam jsem šel na první konkurzy, castingy, a teď tady spolu sedíme.

Kapela Botox předskakovala No Name v O2 areně

Petr Ryšavý (Petr): Já oproti klukům nemám žádný zásadní hudební kořeny. Vyrostl jsem v rodině, která hudbu miluje, ale nikdo není profesionálním muzikantem. Děda hraje trošku na harmoniku, ale musí tomu předcházet několik panáků  slivovice. (smích) Když je u nás doma mejdan nebo rodinná sešlost, máma tahá z podpostele harmoniku, táta půl roku trénuje repertoár na jeho novou baskytaru, ale je to jak říkám - pouze pro zábavu. Utahuju si z něj, že na kytaru pár akordů umí, ale jinak i falešně píská. (smích) Takže vlastně vůbec nevím, kde jsem našel nějakou asi skrytou, možná i kreativní, uměleckou hudební složku.
Ale jinak, co se týká mé historie, tak se to všechno stalo vlastně omylem, a asi při mně stálo štěstí. Moje první písnička na kytaru byla na tři akordy Ho, ho Watanay. A právě díky ní jsem se dostal na základní uměleckou školu, protože tam chodilo málo kluků. No, a stejnou náhodou jsem se dostal i na konzervatoř. Na přijímačkách byli z 250 uchazečů zhruba čtyři kluci. Z toho jeden neuměl mluvit, druhý byl přijat a vzdal to. Nakonec jsme se dva dostali, ale jeden z nás skončil v prvním ročníku. A zase - úplně stejnou náhodou - jsem se dostal potom do muzikálu, ve kterém můj profesor Pepa Štágr, kterého tímto zdravím, mě vzal takhle za ruku a odvedl mě na konkurz Bídníků, kde v tu dobu bylo pochopitelně málo kluků.. Takže takto jsem se dostal do hudební branže. No, a pak tady kluci sháněli třetího do party, a protože je málo kluků, tak si vybrali mě.

Honza: Vlastně je tvůj život postavený na tom, že je prostě všude málo kluků. Takže můžeš doporučit narodit se v období a v odvětví a v místě, kde je málo kluků. 

Kromě jiných projektů se všichni pohybujete v muzikálovém prostředí. Co pro vás znamená? Čím vás fascinuje?

Petr: Potkal jsem se s různými druhy muzikálů, jako jsou třeba Les Misérables (Bídníci) nebo West Side Story. Naproti tomu jsem účinkoval i v hit-muzikálech, které byli napsané na známé hity např. od Karla Gotta nebo Václava Neckáře. Baví mě na tom ta pestrost. Všechny muzikály, které jsem kdy dělal, pro mě byly velkou zkušeností. Ať už v odborné, co se profese muzikálu týká, nebo osobní rovině, protože jsem díky titulům v různých městech poznal zajímavé lidi.

Pepa: A i ten český rybníček je lidem hrozně moc blízký, což mě na tom vlastně baví. Já bych se vlastně spíš zamyslel nad tím, proč my tři jsme v muzikálu. A to je asi možná to, že my jsme to ve finále ani jeden nestudovali. Peťa má teda konzervatoř, ale ne muzikál.

Petr: Já mám obor populární zpěv a ty mé nástroje, ale jenom proto, že tam bylo málo kluků. Vlastně jsem šel do muzikálu i z toho důvodu, že jako takový spojuje několik odnoží, ať už je to herectví, tanec nebo zpěv. I když já vlastně neumím moc tancovat, ani hrát, tak zpívám.

Honza: Dá se tím vlastně říct, že v muzikálech se možná schovají i naše nedostatky, nebo alespoň já to tak beru. Já si nepřipadám jako totální profesionál, vůbec ne. Spíš je to o tom, že jsme měli nějaké přednosti a těch jsme využili, a možná díky tomu jsme obstáli v konkurzech, a proto děláme muzikál. Za mě je tam určitě velká pestrost. Díky tomu, že jsou v nich krásné písničky, prostě skvělý hity. Potkáváme v nich výjimečné osobnosti, které taky nejsou kované muzikálem nebo hraním. Od mých začátků to byli třeba Pepa Vojtek, Janek Ledecký… To jsou lidé, kteří jsou primárně zpěváci, a prostě si odskočili do muzikálu, protože ta možnost byla, a proto je to možná výjimečné.

Pepa: Nicméně zpátky k otázce, která zněla, co pro nás znamená muzikál. Já jsem se k němu dostal strašnou náhodou už právě v dětství, kdy jsem začal chodit na zpěv k profesorce Lídě Nopové. Tenkrát napsal Karel Svoboda muzikál Monte Christo a ji, jakožto kamarádku a spolupracovnici, oslovil, jestli nezná nějakého malého kluka, který by mohl přijít na jeviště a zazpívat nějakou písničku. Ona mě tenkrát doporučila. Šel jsem tehdy do studia do Jevan ke Karlu Svobodovi a nazpíval jsem tam demosnímek. Od té doby jsem v představení zůstal. V Kongresovém centru v Praze, kde se Monte Christo hrál, jsem mezi představeními jezdil na koloběžce, a vůbec jsem to nevnímal jako nějaké pracovní nasazení, ani jsem si neuvědomoval vážnost situace. Byl to jeden z největších, nejvelkolepějších českých muzikálů, který tady byl! A to vše ve spojení s Draculou, do kterého jsem se taky nakonec dostal.
Muzikál pro mě znamená jistý odkaz a vzpomínky na lidi, kteří tady už nejsou. Ať už to byl právě Karel Svoboda nebo Zdeněk Borovec, Jozef Bednárik, Richard Hess. Tato čtveřice v Česku vybudovala ta největší muzikálová díla. Vlastně i hit-muzikály, které teď hojně vznikají, dokazují, že český muzikál je trošku jiný žánr než světový. Myslím, že to ale není špatně, protože je lidi chtějí, jinak by na ně nechodili. V současnosti milou a hezkou vzpomínkou na umělce a jejich písně, na něco, co tady bylo, a co by třeba už dávno zmizelo. Mluvím o písničkách, které by třeba už dneska mladí lidé neposlouchali, jako od Waldemara Matušky. Ale právě díky tomuto žánru, díky hit-muzikálům, si najednou skladby připomene i generace, která by se k takovým písničkám už vůbec nedostala. To se mi líbí.

VIDEO: Josef Vágner není Muž z planety Hollywood. Nový singl mu otextovala Patricie

A právě tato myšlenka se velmi dotýká i vašeho projektu Muzikály Naruby. Vraťme se tedy do roku 2022 k jeho počátkům.

Pepa: Je to vlastně krásná přesmyčka, protože o tom jsme rozhodně takto neuvažovali v momentě, kdy jsme Muzikály Naruby zakládali. Muzikály Naruby vznikly velkou a krásnou náhodou, kdy po covidu moc lidí nechodilo za kulturou, do divadel ani na koncerty. A tak jsme my tři kamarádi chtěli udělat jeden společný koncert. Ale nevěděli jsme, jak na to. Přemýšleli jsme, co divákům nabídnout navíc, abychom je nalákali, a zároveň se odlišili se od jiných hudebních projektů.

To, co lidem často při návštěvě v divadle na muzikálu chybí, je to, že není na místě živá kapela. A přesně tu jsme se jim rozhodli nabídnout. Takže se dala dohromady parta skvělých muzikantů a každý z nich do toho vnesl něco svého. Najednou jsme během jednoho koncertu zjistili, že se děje něco zvláštního, že se lidem vystoupení líbí, a že asi nepůjde o jednorázovou záležitost. Projekt má krásný přesah i v tom, že lidem hrajeme písničky, které diváci neslyšeli v živém provedení třeba i dlouhé roky, protože původní interpreti mezi námi už prostě bohužel nejsou. Myslím si, že můžeme absolutně s čistým svědomím říct, že písničkám dáváme plnohodnotnou péči a diváci nám naši snahu vrací svou energií. Je to na jejich reakcích cítit.

Právě na reakce publika jsem se vás chtěla zeptat... Jak na vás reagují třeba lidi mimo Prahu?

Petr: Je to vlastně strašně zábavný, protože lidi nemají většinou žádná velká očekávání. Jdou na kulturu a říkají si "tak teda ukažte, Pražáci". A když začneme s kapelou hrát "ššš, akáty šumí, když padá déšť…", s otevřenýma očima zírají, jestli to myslíme vážně. Po chvíli se začnou uchechtávat a všem dojde, že ten večer bude zábavný, hravý, ale i dobře zahraný a zazpívaný. Zatím se nám nestalo, že bychom odcházeli z nějakého koncertu nespokojení, stejně tak diváci. Jsme za to vděční.

Pepa: Já jen na to navážu. Co si budeme říkat, muzikály mají lidé často tendenci nějak odsuzovat. Když se ale podíváte na jména lidí, kteří nás doprovází... Hraje s námi třeba kytarista Daniela Landy, houslista, který hraje s Českou filharmonií a další kytarista, který vystupuje s Michalem Pavlíčkem nebo s Otou Balážem, pianista, který doprovází Marii Rottrovou a další velké hvězdy. Takže máme v kapele vážně velká jména, která v ní mají své místo.

A jak jste je získali?

Pepa: Oslovili jsme je ještě v době, kdy jsme si mysleli, že půjde o jednorázovou záležitost. A pak už s námi zůstali. Je krásné, jak Muzikály Naruby nabývají na popularitě. Je úžasné sledovat naši kapelu, která hraje s mnohem většími jmény, že ji to s námi baví. Je to pro nás obrovská satisfakce.

Oni sami přichází s nějakými nápady?

Petr: Je to na našem českém rybníčku vlastně relativně netradiční, ale nejsou jen naším doprovodem, naopak jsou naprostou součástí Muzikálů Naruby. To je první věc. Druhá věc je, že jak už říkal Pepa, každý z nich přináší nějakou kreativitu do toho, abychom třeba danou písničku udělali trošku jinak. Proto jsme Naruby, písničky také trochu předěláváme. Samozřejmě zachováváme ráz hitu a vůbec jeho rozpoznatelnost. Ale je to v něčem prostě originální. Zmíním ŠŠŠ, v níž každou část písně děláme v jiném rytmu, v trochu jiné aranži, a lidi to berou, baví je to. V něčem je to jiné, v něčem je to originální. Vždy se ale snažíme ctít podstatu skladby. Na druhou stranu si myslím, že diváci vždycky dostanou skvělou show a odchází nabití pozitivní energií. Dostanou něco, co tady nemá obdoby, co je v něčem výjimečné.

A negativní reakce? Třeba i z hudební branže?

Honza: Nejspíš jsme některé rozčílili, někomu i pijeme krev, někdo možná závidí. Negativní reakce samozřejmě přichází, ale paradoxně ne od divadla a ne od diváků.

Pepa: Není těžké dát dohromady super písničky a super repertoár a vyrazit na koncerty. Těžké je si to obhájit u diváka, který vám dal důvěru, a vlastně i peníze. Během dvou hodin ho musíte přesvědčit o tom, že celý koncept dává smysl. Každý koncert je jiný, ačkoliv písničky jsou stejné. Reagujeme na prosby diváků a vnímáme, že se na nás často vracejí. Dokonce jezdí na koncerty opravdu zdaleka. Nás samotné někdy překvapí, co se během vystoupení uděje. Občas jde až o stand-up comedy.

Petr: Jak znovu říkám, máme za sebou koncertů velkou řádku, vyprodanou velkou pražskou Lucernu. Vznikly i další projekty podobné tomu našemu, ale po jednom, dvou vystoupeních skončily, protože zjistili, že to není jenom o odzpívání písniček. Jinak musíte přistupovat k publiku v Ostravě, jinak v Plzni, jinak v Českých Budějovicích, a to je právě to, co nás tak baví. Někdy se stane, že jdeme za hranu, jindy naopak člověk řekne fór, který fungoval výborně ve Frýdku-Místku a řekne ho najednou v Milevsku a on najednou nefunguje. Díváte se na publikum, v hlavě vám běží, že jste asi přestřelil... Ale to je vlastně to, co nás na tom baví.

Pepa: Takhle. Blbý je, že Petr má tyhle situace moc rád.

Vracíme zpět tradici kapel, které objížděly malé kulturáky

A kdo vybírá ta místa, kam vyrazíte?

Petr: Náš manažer - Josef Vágner.

Pepa: Když projíždím republikou kolem mně sympatického místa, poznamenám si to, a odpoledne už tam volám a domlouvám koncert.

Petr: Pepa je v tomhle velitel. Chtěl bych ho pochválit. Má velkou mapu, kam si píchá špendlíky a říká, tady jsme ještě nebyli a sem pojedeme. A ono mu to prostě vychází.

Pepa: Cestování nás baví. Je krásné objevovat nová místa a poznávat Českou republiku. Vracíme se s naším projektem i trochu do historie, kdy bylo běžné, že čeští interpreti opravdu objížděli každou obec, město, městečko.

Petr: Obce mají své kroniky a my měli tu možnost do některých nahlédnout.

Honza: V jedné z kronik jsem viděl jména jako Waldemar Matuška, Marie Rottrová, Jiří Korn a další. A postupným listováním jsem se dostal ke konci kroniky - do roku 1974 a to byl poslední koncert, který tam byl. Byla to skupina Plavci. Pak se otočil list a najednou skok a rok 2024 a Muzikály Naruby. A to je to, co nás moc těší, že tradici kapel, které objížděly krajské kulturáčky, vracíme zpátky. Ty lidi jsou za to vděční a my rozhodně taky.

Pepa: Přestože v některých místech kultura skomírá, v mnoha místech nás naopak překvapí, jak o své spoluobčany vedení města, obce či nějaká instituce pečují, co se kultury týče. A tihle lidi mě hrozně baví a mám je rád. Strašně si jich vážím za to, že i takový jedinec nejenom, že si řekne: “já si tady udělám hezkou kulturu”, ale bez něj by to opravdu nebylo. A i díky takovým správným lidem mohou Muzikály Naruby putovat napříč celou naší republikou i Slovenskem.

Honza: A v neposlední řadě je projekt taky výjimečný v tom, že my sami jsme jeho producenty. Neustále do něj investujeme, vymýšlíme, co by lidé chtěli vidět, a rozhodně na tom nešetříme. Chceme, aby divák chytal všechny vjemy, které jsou možné. A vlastně i díky tomu nás teď čeká jeden z největších koncertů, 2. listopadu pražském O2 universu. Za necelé dva roky působení projektu Muzikály Naruby je to neuvěřitelný posun. Nechceme říkat, že je universum naše meta. To vůbec. Jenom jsme chtěli možná bláznovsky uvažovat o tom, že bychom si něco takového mohli dovolit udělat. Jako první takový úplně nesmyslný počin byla právě zmiňovaná Velká Lucerna, byl to náš třetí koncert v řadě, a pak jsme si řekli, a co dál? Nezkusíme to? Tak jsme to zkusili.

Velká Lucerna je spojována se jmény jako jsou Karel Gott, Hana Zagorová...

Pepa: Je nádherné tam hrát. Cítím tam odkazy těch, kteří už mezi námi nejsou. Ano, mohli jsme si vybírat spoustu moderních kulturních stánků v Praze, ale náš projekt jsme viděli právě v Lucerně, kam byli lidé zvyklí chodit na zmíněné interprety. O2 universum bude v něčem jiné, větší, ale chceme zůstat sví, takoví, jaké nás diváci znají a třeba tím i celý projekt posuneme zase o kus dál. Pořád ale chceme jezdit za diváky kamkoliv to jen půjde a rozhodně nás to jen tak neomrzí.

Petr: Honza mluvil o tom, že do toho investujeme, že máme spoustu techniky a lidí kolem sebe. Ano, máme. Opravdu na akci přijede tým, který čítá sedmnáct členů, tři nákladní auta, dva velké vozíky, tři osobáky. Ale chci i říct, že dokážeme být i hodně adaptabilní. My uhrajeme pražskou Lucernu, O2 universum, ale zároveň se vejdeme i například na jeviště malého divadla v mém rodném Slaném. Vešli jsme se i do Českého rozhlasu k panu Cibulkovi. Hráli jsme živě s celou tou naší partou ve vysílání Dobrého rána na ČT na 2,5 m2. Takže já bych jenom apeloval na to, že se nebojíme jakéhokoliv prostoru. Hráli jsme i v kostele a hrajeme i na náměstí, na kterém byly dva až tři tisíce lidí.

A co příprava na koncerty? Máte nějaké rituály?

Petr: Když dohrajeme koncert, celý tým ví, že naše trojice potřebuje být pár minut sama, zavřít se a hned začerstva si říct připomínky. Kde se co povedlo, kde zase ne. To je pro nás největší příprava. 

A jak vypadá váš klasický den?

Petr: Naši technici se scházejí někdy kolem 9. až 10. hodiny, nabalí věci, odjedou. Následně jede kapela, řekněme třeba kolem poledne. Následuje zvuková zkouška, prostorová zkouška, abychom věděli, kam můžeme v sále jít, kde můžeme vystoupit mimo naši komfortní zónu pódia. Staví se stan na merch, Honza nám připraví kostýmy, Pepa zařídí, co je třeba s pořadatelem nebo s provozovatelem místa, já doladím s kapelou vše potřebné, co se techniky týče, a jdeme na to! Po koncertě autogramiáda, balení, cesta domů. No, průměrně krásná čtrnáctihodinová šichta. 

Už tady byla zmíněna jména Karla Svobody, pana Bednárika… Kdybyste měli jmenovat někoho, kdo vás inspiroval, ovlivnil, kdo by to byl?

Pepa: Mně se strašně líbí, když má člověk jistý přesah a vnímá a váží si věcí a lidí kolem.

Honza: Já tě zastavím, teď nemůžeš říct nikoho jiného než tvého tátu.

Pepa: To je samozřejmé. Právě táta to tak opravdu má. Ale jako dítě jsem to zažil právě v Kongresovém centru, kdy se každou sobotu i neděli hrály dvojáky, hrálo se vlastně od pondělí do neděle v kuse. Když byla zima, Karel Svoboda přišel a donesl osobně sám přepravky pomerančů nebo koupil celému týmu ACC a vitamíny.. A to je pro mě inspirativní, že vnímal své lidi, bez kterých by to nešlo, pečoval o ně. Mě inspirují lidé, kteří si váží těch kolem sebe.

Honza: Možná se to jeví v dnešní době jako klišé říkat, ale vážně je pro mě inspirací Karel Gott. Byla to obrovská ikona, osobnost s pevnými pilíři, jednička. My samozřejmě těžíme z jeho odkazu, zpíváme jeho písně, a to velice rádi. Měli jsme možnost s ním spolupracovat, takže to bereme i za své, že jeho písničky můžeme zpívat, protože on byl ten, který nám je propůjčil v muzikálu Čas růží. Řídíme se podle rad, které nám dal, a to si myslím, že je z našeho přístupu a z naší práce cítit a vidět.

Petr: Jiří Korn je člověk, se kterým jsem se potkal jak v divadle, tak v dabingu. A právě teď nedávno jsme spolu dělali pohádku a připomněl jsem si, jak obrovský je to profesionál. Má v sobě jakýsi vnitřní klid, který na mě během pár minut dokáže krásně přenést, a to bych i já hrozně chtěl. A vlastně bych apeloval i na celý náš tým, ať jsme vždy pokorní a milí.

A jaké jsou vaše další plány? Máte po O2 universu nějakou další vysněnou metu? Chcete někam posunout repertoár?

Petr: Velký prostor nevnímáme jako metu. Spíš je to o tom, že si chceme zkusit, jestli na to máme. Což si teď troufáme říct, máme, protože O2 universum je téměř vyprodané. My bychom vlastně lidem chtěli být blíž, což znamená, že oni přijdou za námi a my zase pojedeme za nimi. Chtěli bychom Pepovu mapu opravdu zaplnit zleva doprava, ať jsou ty špendlíky všude, ať si ta místa prostě odjezdíme.

Pepa: A kam chceme repertoár posunout? No, na příští rok si nejspíš přichystáme trošku takový jeden „speciálíček“. Bude to pár koncertů v jiném hávu, na jednom místě. Máte se určitě na co těšit. A my taky.

Text: Alena Kaňová, foto: Aneta Jodar
Témata: Muzikály Naruby, Petr Ryšavý, Josef Vágner, Jan Kopečný