ROZHOVOR | Šimon Opp: Chci tady být pro mladé rockové fanoušky, kteří jsou odkázaní na zahraniční muziku. Zpívání v češtině jsem se dlouho vyhýbal

V hudební branži se více pohybuješ nějaké dva, tři roky. Jak jsi začínal? Zpočátku jsi byl prezentovaný i jako „model“…
Vystudoval jsem zdravotní sestru, ale muziku jsem dělal vždycky — hrál jsem odmalička. Asi ve třinácti jsem měl první studentskou kapelu. Na střední jsem řešil, jestli chci dělat jen muziku, nebo pojedu „safe mode“ a zůstanu ve zdravotnictví. Až ve čtvrťáku jsem si řekl: „Hele, kašlu na safe mode. Dokud jsem mladý, chci to zkusit.“
Modeling jsem vůbec neřešil. Jestli jsem se někdy vyfotil pro kamarády, kteří měli sekáč, tak tomu říkejme modeling, ale jinak ne. Nabídky začaly chodit až po tom, co jsem se dostal k muzice, podepsal kontrakt s labelem a potřeboval jsem si přivydělat — šel jsem i do herecké agentury, kde mi nabízeli reklamy. Bylo to jen proto, abych měl prostředky, abych mohl tvořit muziku.

ROZHOVOR | Šimon Opp: S novým EP mi pomáhal producent Depeche Mode

Vidíš nějaký posun v tom, jak tě lidi vnímají jako umělce?
Jo. I když spousta lidí neakceptuje a nerespektuje třeba Slavíky, což mi přijde blbost… Každopádně, za mě je posun hlavně to, že vidím, že si toho, co dělám, lidi všímají. Byl jsem párkrát nominovaný a je mi jedno, že jsem nevyhrál. Já si velmi cením už jen té nominace. Pro mě je to známka toho, že jsem byl nominovaný za svůj talent. To mi přijde jako velký posun. Posun vidím i v tom, kolik koncertů ročně teď hrajeme. Když jsem nastoupil do labelu, moc jsem nekoncertoval, ale teď se to úplně otočilo. Máme třeba kolem padesáti koncertů ročně.

To už je hezké číslo…
Je to super. Velký posun je i to, že jsme vyprodali Palác Akropolis. Nemyslel jsem si, že se to někdy stane. A povedlo se. Pokračujeme dál a uvidíme, co bude příště.
Posun je i to, že píšeme další muziku a chodí na nás víc a víc lidí. A extrémní posun je pro mě i to, že se daří lidem kolem mě, se kterými jsem si brnkal na kytaru a zpíval už ve čtrnácti. Třeba Marie April… a další lidi. Kamarádi, o kterých jsem věděl, že jsou dobří a že to někam dotáhnou — a teď se to děje. GUFRAU, František Prachař…

Spousta tvých vrstevníků jde spíš cestou rapu nebo popu. Ty ses vydal rockovou, rockovo‑bluesovou cestou. Věděl jsi od začátku, že to bude tenhle žánr?
Já jsem přesně ta třetí část, která se netrefuje ani do popu, ani do rapu. Není to můj žánr, není to můj šálek kávy. Takže jsem odkázaný buď na starou českou rockovou muziku, nebo na zahraniční muziku.
Myslím si, že je strašně moc mladých lidí, kteří to mají stejně. Neposlouchají pop ani rap, poslouchají zahraniční muziku. A tady nemají moc zastoupení, kam by šli na koncert, takže chodí na zahraniční umělce do O2 areny — a mizí menší klubové koncerty. To mě mrzí.
Myslím si, že bych jim to mohl dát. Chtěl bych být interpret pro tuhle skupinu lidí — pro ty, co jsou odkázaní na zahraniční muziku. A pro ty, co tady nemají českou kapelu.

Je pravda, že moc známějších mladých rockových kapel tady není…
Jasně. A to bych chtěl. Nejdřív jsem byl sólový interpret, protože jsem neměl kapelu. Teď tu kapelu mám a strašně mě to táhne, žene dopředu. Mám radost z toho, jak to vypadá na našich koncertech, baví mě, jak jsou lidi strašně pozitivní, chtějí tancovat, smějí se… Já říkám, že hrajeme rock, může to znít trochu tvrdě, ale ve skutečnosti to tak není. Jsme mladí kluci, co mají rádi rock’n’roll, srandu, párty, sex… a máme rádi i svoje mámy.

ANKETA | Tonda Rauer, Šimon Opp a členové Brixtn a Tří sester se ohlížejí za rokem 2025

Prostě děláte, co vás baví.
Jo, přesně. Je to hrozně dobrý pocit. Mám rád, když se lidi smějou a užívají si to, když si odnášejí pozitivní energii. Baví mě to víc, než kdyby to bylo buď strašně drsný, nebo moc smutný. Mám rád takový střed.

Měl jsi jako malý nějaké vzory?
Táta hodně poslouchal country — Johnnyho Cashe nebo Boba Dylana. Z českých věcí jsme poslouchali Lucii a taky třeba Dana Bártu. A pak rockové kapely: Black Sabbath, Pink Floyd, Led Zeppelin, trochu Beatles, Amy Winehouse, Jimi Hendrix. Na tom jsem vyrostl. A pak ještě trampská muzika — Bratři Nedvědi, když jsme jezdili na vodu, hrálo se u ohně na kytary, takové trampské country.

V červnu vystoupíte na Rock for People - je to splněný sen?
Jo, pro mě stoprocentně.

České kapely to většinou berou jako velkou věc…
Souhlas, stopro. Mám z toho extrémní radost. Hrajeme na Solar Stage. Mám hrozně rád naše koncerty, když přijde třeba pět set lidí a všichni zpívají naše písničky. Ale na tohle se těším taky, protože moje kapela je hodně z undergroundového prostředí. Kluci jezdí na každý ročník, takže je to hlavně pro ně. Já jsem byl na Rock for People dvakrát, nejsem takový vyznavač festivalů. Rád tam odehraju, ale že bych tam trávil čtyři dny, to ne. A hlavně nejsem moc kalič. Kalil jsem, když mi bylo šestnáct, ale teď už nekalím. Jsem gaučák.

Takže odehrajete a pojedete?
Na Rock for People asi ne, ale na většině koncertů to tak je: odehrajeme a jedeme.

LIVE: Rock for People, den čtvrtý. Na MIW p(r)obíhal nepřetržitý circle pit a Armstrong z Linkin Park oholila fanouškovi hlavu

Nejde kalit po každém koncertě, to bys v létě nedělal nic jiného.
No jasně. To by bylo šílený. Ale z Rock for People mám radost. Budou tam skvělé kapely a je šílené, že hraješ na stejném festivalu jako kapely, které posloucháš od malička. To je super.

Můžete nabrat nové fanoušky, přeci jen je tohle vyloženě rockový festival, něco, co je vám blízké…
No jasně. Proto se jezdí na fesťáky — nabírat nové fanoušky. Je to nejlepší organická cesta. Ale přijde mi, že i lidi z jiných subkultur umí ocenit, co hrajeme. Když někdo poslouchá Yzomandiase nebo Milion+ a pak řekne: „Ty jo, ale tohle je docela dobrý.“ Udělá mi to radost. Mně by rap a pop nevadil, ale vadí mi, jak je to často strašně chemické: jeden zpěvák nebo raper s mikrofonem, hodně autotunu, do toho DJ hraje nahrávku. To já nemám rád. Vytrácí se talent a píle. Teď to srovnám s klasickou kapelou, třeba Kabát. Tam je několik lidí: někdo skvěle zpívá, někdo skvěle na kytaru, baskytaru, bicí, klávesy. Každý se věnuje svému nástroji naplno, několik hodin denně. Je to živé. Mně se líbí, když jsou nástroje živé a jsou tam živí muzikanti. Když jdeš na show, nechceš playback — a to se v některých žánrech děje.

Pojďme k vašemu novému EP. Nechtěli jste počkat, až budete mít songy na celé album?
Ty písničky jsme už stejně hráli, některé už minulý léto, často i v jiných verzích. Nechtěli jsme čekat. Chtěl jsem lidem rychle ukázat: „Umíme to i česky, líbí–nelíbí, řekněte.“ Bral jsem to jako ochutnávku. Museli jsme to mít hotové do 3. dubna, aby lidi měli aspoň týden na to si to naposlouchat před Akropolí. Na finální práce jsme měli zhruba dva měsíce. Měl jsem strach, že to nestihneme, ale díky kapele a producentovi Borisi Carloffovi jsme to dali.

Jak bys EP popsal?
Celé EP je hodně o věcech, které se mi staly v minulosti. Texty píšu já, ale spolupracuju i s Kristiánem Komedií, což je skvělej textař a písničkář. Dělá mi supervizi, protože ještě jsem v psaní v češtině tak zběhlý. Kristián mi řekl, co je špatně, a pomohl mi to přepsat. Teď už máme proces: s kytaristou Rišou Svobodou vymyslíme riff nebo harmonii, já napíšu melodii a nástřel textu a když se zasekneme, jdeme za Kristiánem, který to dotáhne. Má neskutečnou slovní zásobu, co já vymýšlím dvě hodiny, on zvládne za minutu.

Boris Carloff interview: Svoboda je víc než všechny ceny světa

Když jsi dělal rozhovor pro iREPORT před dvěma lety, říkal jsi, že ti písně v češtině psát nejde. Kdy nastal ten zlom?
Myslím si, že Česká republika ještě úplně není připravená na české interprety, kteří by zpívali jenom anglicky. To si myslím, že ještě pár let potrvá. Ale já jsem si ten zlom uvědomil hlavně díky koncertům. Minulý rok jsme měli krásné koncerty, třeba s Mirai, měli jsme hezkou letní tour. Byl to vlastně takový pokus, protože mě do češtiny vždycky někdo tlačil a já jsem dlouho nechtěl. Pak jsem si řekl: „Dobře, muzika zůstane stejná, poselství zůstane stejné, jenom to bude v jiném jazyce.“
Zkusili jsme to a strašně se mi líbilo, co jsme v češtině napsali, tak jsme to začali hrát na koncertech. Pamatuju si úplně první dva, kdy jsme české písničky hráli. Čekal jsem, jak budou lidi reagovat. Byli jsme myslím v Třeboni s Mirai, byl tam park plný lidí. Celou dobu jsme hráli anglické písničky a nikoho to moc nebralo. I když jsem se snažil, reakce byly minimální.
Pak jsme začali hrát českou písničku, myslím, že to bylo Dirty Blond. Najednou se lidi začali probouzet, otáčet se a chytilo je to. Uvědomil jsem si, že čeština k těm lidem mluví mnohem víc. Když je to anglicky, je to pro ně často jen zvuk v pozadí, jako rádio. Ale jakmile je to jejich jazyk, rozumí tomu a navážou se na to. Ten kontakt je mnohem příjemnější a mě to baví víc.

Dokážeš se v češtině líp vyjádřit?
To bych neřekl. Co mi na češtině trochu vadí, je to, že v angličtině máš jedno slovo s víc významy, ale v češtině to často nejde jedním slovem vystihnout. Angličtina mi přijde strašně hezká i zvukově. Je hodně romantizovaná dnešní kulturou, všechno „hot“ je v angličtině. Na druhou stranu jsem zjistil, že čeština je taky hezká, a hlavně strašně vtipná, když se s ní umí pracovat. Když do ní člověk dá dvojsmysl nebo humor, může to fungovat skvěle. Třeba Sofian Medjmedj má v jedné písničce řádek: „Nechci bejt naivní, chtěl bych bejt na i v ní“ – a to mě baví.

Myslím, že tady trochu vykradl Tomáše Kluse… (smích) V Sibyle zpívá: „Byla naivní, já byl na i v ní, ale ne ve vztahu…“
Tak to mě Tomáš Klus zabije. Mám ho strašně rád, je to hrozný frajer. Takové dvojsmysly bych chtěl vymýšlet taky.

Ale názvy písní zůstávají v angličtině. Je to proto, že to zní líp?
Jo, přesně. V češtině je hrozně těžké vymyslet dobrý název. Buď je to moc slov, nebo je to „cringe“, nebo prostě blbé. Ale na EP přeci jen jedna písnička český název má. Jmenuje se Divokej kůň. Když si to někde přečteš, tak si řekneš, že to klidně mohl nahrát Michal Tučný…  Původně se ta písnička jmenovala Je to mnou. To jsou tři slova, což je hrozné, a když to někde vidíš napsané, je to mdlé. Nelíbilo se mi to. Mám rád, když jsou názvy výrazné, úderné, zapamatovatelné. A Divokej kůň je přesně ten typ názvu, který má podle mě energii.

EP jsi pojmenoval po své kapele – Strippers…
Dříve jsem vystupoval sám, ale teď mám kapelu a nepřišlo mi fér, aby to působilo, že muziku dělám jen já. Název Strippers je mým vyjádřením vděku kapele.

Na obalu alba jste nazí. Fotku jste zveřejnili na Instagramu, kde vám ji pak smazali.
Jo. Naštěstí to úplně nezakázali, ale nechápal jsem to. Třeba Red Hot Chili Peppers podobná fotka prošla! Vznikla asi půl roku zpátky, když jsme s kapelou potřebovali fotky do portfolia. Fotili jsme se každý zvlášť a na konci jsem klukům řekl, ať se svlečou. Fotka pak ale skončila na disku u fotografa a skoro se na ni zapomnělo. Až když vzniklo EP, tak mi to došlo. Říkal jsem si: „To je senzační, to tam musím dát.“ Chtěl jsem dokonce udělat vinyl tak, že zepředu budou předky a zezadu zadky, ale to už mi neprošlo. Nakonec jsme aspoň udělali plakáty.

Co tě letos kromě Rock for People čeká? Kde tě můžou fanoušci vidět?
23. května Sparta Fest na Letné, pak Good Fest ve Varech, a pak celé léto Kampa a muzikál Klan Baťa… Mezitím chci pracovat na albu, ideálně ho do konce roku vydat, a završit to nějakým větším koncertem.

Text: Andrea Štipčáková, foto: Daniel Sýkora/ Young Republic, Regina Voronina
Témata: Šimon Opp, Strippers, Richard Svoboda, Boris Carloff, Rock for People, rock