ROZHOVOR | Terezie Kovalová: Lidé mě vnímali jako ledovou královnu, za fasádou byl ale vyděšený člověk

Terezie, po letech na scéně jste vydala debutové sólové album Zinka. Proč jste se rozhodla ho vydat právě nyní?
To "právě nyní" započalo na úplném počátku roku 2020, dávno před vypuknutím pandemie. Vůbec jsem tedy netušila, že to bude trvat pět let. Měla jsem možnost spolupracovat na velkém množství hudebních projektů, ale tohle bylo poprvé, co jsem si to celé vymýšlela a organizovala sama. Album vznikalo současně s mou osobní transformací - řešila jsem v podstatě celkový rozpad mého života, od vyhoření po rozvod, takže Zinka je rozhodně zrcadlem celé této cesty. Naštěstí jsem vůbec nevěděla, co mě čeká, protože možná bych to vzdala hned ze startu.

RECENZE: David Stypka není žádná rychlokvaška. Na EP Jericho zpívá autenticky a vyzrále

Proč název Zinka? Co si pod ním mohou posluchači představit?
Název Zinka je ze zkratky Terezinka, zdrobněliny mého jména. Ačkoliv to tak na první dobrou nezní, je v tom právě schovaná moje cesta za vlastní zranitelností. V rámci své terapeutické cesty jsem si uvědomila, že mě lidé vnímali jako ledovou královnu, a přitom za tou fasádou byl jen vyděšený člověk, který svoje zranitelné nitro raději ukryl. Dnes ale vím, že mít svoji zranitelnost na povrchu je největší síla. Zranitelní se cítíme někdy všichni a přijde mi důležité mít s vlastní zranitelností pozitivní vztah. Když o sobě víte, co je to "vaše", nikdo vás tím nemůže zranit.

Říkáte, že album je sondou do vaší duše. O jak hlubokou sondu jde? S čím vším se na albu vyrovnáváte?
Ta sonda byla spíš tím celým procesem, uvolněním se ve zpěvu, se kterým jsem roky bojovala, a také již zmíněnou celkovou životní změnou, rozvodem, skončením v práci, vypsáním se z otazníku, co bych vůbec chtěla dál dělat se svým životem, protože jsem se pocitově zasekla, a tak nějak nevěděla, co dál. Pobavilo mě, když mi došlo, že to mohla být krize kolem Kristových let, která se často lidem děje, něco jako milníková sedmiletka.

Jak dlouho jste na albu pracovala a kdo byl vaším nejbližším spolupracovníkem?
Skládala jsem hudbu deset let, ale aktivně se to zpracovávalo pět let, a to hlavně kvůli covidovým uzávěrám. Jonatán alias Pjoni je Slovák a vždycky nám po natáčení na několik měsíců zavřeli hranice. Byly to šílené propady, týden štěstí s natáčením a měsíce totálního dna a čekání, kdy se zase uvidíme. Spolu s Aid Kidem byli ti nejbližší, důvěrníci v mé cestě. Jinak bych vypíchla svého terapeuta Adama Borziče, protože ten pomáhal uceleně nejvíc ze všech. V poslední době pak mého partnera Vítězslava, bez kterého by ta deska vyšla až za dalších pět let.

RECENZE: Hrdinka naší doby Vladivojna La Chia vydala nahrávku, jaká se v Česku neslyší často

Jste typ interpreta, který si nechá poradit, anebo jste vše chtěla mít podle sebe, dle svých představ?
Ve spoustě míst jsem dávala klukům úplně volnou ruku. Ostatně jsem i dlouho vybírala, o koho se opřít. Chtěla jsem mít důvěru natolik, že nebudu muset řešit pomalu každý takt. Byla ale místa, která jsem chtěla podle sebe, a dost mě bavily naše debaty, protože kluci se neradi hádají, já taky, a jak jsme bruslili a přetlačovali se, na to vzpomínám fakt ráda. Ale rozhodně jsem si nechala ve spoustě věcí poradit.

Ze skladeb je znát, že zpíváte o vám blízkých tématech. Na kterou z písní jste však nejvíce pyšná a proč?
Asi na Orfeus, zrovna tam jsem si představovala specifický konec, s kluky jsme to řešili delší dobu, a nakonec dali na mě, za což jsem fakt vděčná. Miluju crossover s orchestry, baví mě Woodkid, a představovala jsem si takový konec jako v Run Boy Run. Přijde mi, že to má nakonec přesně takový vibe a trochu takovou Nick Caveovinu.

Propojujete klasické violoncello s elektronikou a písničkářstvím. Co na to říkají kolegové z branže?
Zatím jsou veškeré recenze velice pozitivní, ačkoliv se to snažím tolik nevnímat. Už tak je těžké soustředit se jen na vlastní tvorbu. Jsem ráda, když mi někdo napíše, že ho to baví, jak to otvírám, ale negativní věci nějak neslyším, možná je říkají za mými zády. 

RECENZE: Zvíře jménem Podzim - o temnotě s nadějí a zábleskem světla

Violoncello jste využila opravdu na maximum. Elektronický beat ve skladbě Orfeus vznikl házením sirek na napnuté struny. Čí to byl nápad? A jaké další zvuky mohou posluchači na albu najít?
To byl nápad kluků, kteří jsou jako zvukoví orgiastici. Fascinují mě, jak se dovedou na něčem zaseknout, to se opravdu jen tak nevidí. Fakt se nebojí experimentovat a bořit škatulky žánrů a stylů, přitom mi zachovali vlastní osobitý rukopis. Další zvuky zahrnují například bubnování na pupík mého pejska, který s námi jezdil na natáčení; na konci Chrámu je dokonce jeho vrčení, potom v Cellovém kusu je přejíždějící golfový míček na strunách jako takový zvukový dron nebo křupání ve sněhu.

Nahrávala jste na třech místech – v dřevěnici v Beskydech, u vás v podkrovním bytě, ale co mě zaujalo, to bylo také nahrávání na hotelovém pokoji. To není úplně typické místo…
To bylo v době hlubokého covidu, kdy jsme akorát trefili otevřené hranice. Hotel Portáš, který je domovem zvukaře Dana ze skupiny Zvíře jménem podzim. Připomínal mi Overlook hotel z Osvícení od Kubricka. Naštěstí jen vizuálem, minus démonická dvojčata, vraždy a vlastně úplně všecko. Moje mysl takhle občas udělá zvláštní vývrtku. Prostě úplně prázdný hotel uprostřed zimy, vrzal s každým pohybem větru, schovaný v bílé mlze, která tak dala jméno jedné ze skladeb, protože tu jsme si tam jako první hotovou z předchozího natáčení – prozměnu zase u Aid Kida doma – pouštěli. Ale nechtěla jsem typická místa, potřebovala jsem se cítit safe a mít v tom kus skutečného života.

Album jste mohla vydat i díky fanouškům, na Donio se na něj vybralo téměř půl milionu korun. Jinak byste nebyla schopná ho pustit do světa?
Jinak by to asi taky šlo, ale co si budeme povídat, mecenáši se neshání až tak snadno. Jsem velmi vděčná svým fanouškům, protože tímto způsobem mohu zůstat nezávislá a tvořit hudbu přesně podle svých představ. Pokud to čte někdo z nich, věřte, že na vás myslím často. Výrazně tomu pomohli i moji rodiče, kteří mě podporují od začátku mé kariéry a teď za mnou taky vždy stáli, připravení jakkoliv pomoci.

Přibližte fanouškům situaci umělce, který není pod žádným labelem. Do čeho všeho jste musela investovat?
Primárně do sebe a rozhodování, do čeho vůbec investuju čas. Takže hodně terapie a pak několik nekompromisních škrtů. Skončila jsem v několika projektech, kde jsem hrála roky. Holt, už jsem jednou vyhořela a nechci to zažít znova. Dále do manažera či asistenta. Teď půjde v závěsu social media manager a marketing. Člověk zjišťuje, kolik pozicí musí zastávat, teď jsme s manažerem tým dvou lidí, který zastává práci deseti. Největší investice je tedy asi do time managementu. Ale kdybychom tady měli rozebírat, do čeho všeho to byla investice, můžeme tady být do zítřka.

Na obalu alba jste pod vodní hladinou. Co tím symbolizujete?
To bylo moje zjištění z rozvodu. Ač je můj exmanžel hodný muž, naráželi jsme na to, že já potřebuju řešit věci do hloubky. Potřebuju být pod hladinou, zkoumat to dno. Tak mi došlo, že jsem potápěč v hlubinách, o čemž je ostatně celá skladba Hlubina. Vždycky si budu volit možnost, která mi dá prozkoumat daný problém do šířky.

Album pokřtíte 12. září v pražském Paláci Akropolis. Na co se mohou vaši příznivci těšit?
Rozhodla jsem se to pojmout jako oslavu toho, co jsem udělala, takže jako předskokan budu hrát se svými letitými kolegy, pak ukážu Zinku v one woman show se skvělými projekcemi Lindy Vesmír, dorazí i moji studenti si zahrát pár akustických skladeb. Afterparty pak zakončí Himalayan Dalai Lama, kteří odpremiérují remix skladby ze Zinky.

Zpracovala: Andrea Štipčáková, foto: Petr Weigl, archiv Terezie Kovalové
Témata: Terezie Kovalová, Zinka, cello, debut