Vydáno 02.02.2019 | autor: Roman Jireš
Vynikající jazzová zpěvačka a šansoniérka Eva Olmerová, která by se letos 21. ledna dožila 85 let, svým divokým životem připomínala spíše rockovou hvězdu než interpretku vzešlou z legendárního divadla Semafor. Do něj kdysi nastoupila jako náhrada za Evu Pilarovou. Se svým pro jazz a blues stvořeným hlasem patřila v šedesátých letech minulého století mezi nejvýraznější ženy pohybující se na české hudební scéně, nikdy ale nedokázala naplno zazářit. Částečně vinou nepřízně komunistického režimu a nemoci.
Eva Olmerová - Zpívala jako bohyně a žila jako bohém. Svým divokým příběhem se vyrovná rockovým hvězdám
Za některé pády si však mohla sama, zejména kvůli závislosti na alkoholu. Fenomenální zpěvačka podlehla cirhóze jater ještě před šedesátkou. Ke konci života začala utápět deprese v tvrdém alkoholu a polykala hromady prášků navzdory domu, že jí chyběla ledvina a ona neměla vůbec pít. Ve strašnickém krematoriu v Praze se při jejím pohřbu tísnilo na dva tisíce jejích přátel a fanoušků.
SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: EVA OLMEROVÁ
Interpretka hitů Čekej tiše nebo Jsi jako dlouhý most v mládí hrála na kytaru a klavír, jezdila na koni, plavala a hlavně zpívala. Začínala u Arnošta Kavky a v Pražském dixielandu, zpíváním po kavárnách se mohla živit až od roku 1957. Díky angažmá v Semaforu se velmi rychle stala nadějnou hvězdou, na vrcholu se však dlouho neudržela. Mohl za to i její divoký život. Olmerovou do Semaforu přivedl dramaturg a skladatel Karel Mareš v roce 1962. "Řekl o Evě (Olmerové), že nemá dobrou minulost, ale že dobře zpívá. Já na to řekl, že minulost nikdo neuvidí... Když začala zpívat, bylo vše odpouštěno," vzpomínal později Jiří Suchý.
I tak následovaly vyhazovy ze Semaforu, deprese po emigraci druhého manžela, prášky a alkohol. Pila a flámovala několik dní. Uměla být sprostá, zdržela natáčení, protože se dostavila v nepoužitelném stavu.
Olmerová byla vnučkou anglického občana, dědeček byl spolupracovníkem prezidenta Edvarda Beneše v exilové vládě v Londýně. Pro komunisty byla lákavým cílem, který si svým nezřízeným životem sám nabíhal na vidle. Skončila ve vězení. Podle legend za konflikt s příslušníkem Státní bezpečnosti a za autohavárii. "Dokážeš si to představit? Toužíš po chlapský náruči, ale voblejzaj tě lesby a nemáš kam utýct," vyprávěla kamarádce Aidě Brumovské. K sestupu přispěl i zákaz vystupování za normalizace a další nevydařené manželství.
V šedesátých letech směla natočit jen dvě alba zpívaná anglicky. Jazz Feelin' (1968) bylo určené na export, druhé komunistické úřady brzy stáhly z prodeje. Ještě zazářila na VI.pražském jazzovém festivalu v roce 1969. Na počátku osmdesátých let pro v té době už vážně nemocnou zpěvačku s nemalými obtížemi zařídil vydání desek Zahraj i pro mě či Vítr je rváč Michael Kocáb. Vydělala peníze, všechny pohostila, a pak živořila v přízemní garsonce v pražských Dejvicích.
K nedožitým osmdesátinám Olmerové v roce 2014 vyšel výběr jejích písní Já hledám štěstí - Zlatá kolekce. Majitelka syrového altu nebyla ráda, když se o ní mluvilo pouze jako o jazzové zpěvačce. "Jsem zásadně proti škatulkování... Cítím muziku, a proto ji i tvořím. Nechám se při zpívání vždy strhnout a improvizacemi vyjadřuji, co zrovna prožívám. Françoise Sagan někde napsala, že jazz je zrychlená bezstarostnost. Podle toho přece nemůžu být jenom jazzovou zpěvačkou, vždyť já se místo bezstarostnosti vyzpívám tak akorát ze svých životních trablů," uvedla před lety Olmerová v časopise Melodie.
V pražském Divadle v Dlouhé měl před šesti lety premiéru muzikál Nezemřela jsem ze života Evy Olmerové. Životopisného díla se chopili mladí lidé z divadelní společnost NaDřeň production.
O životě Olmerové vzniklo několik dokumentárních snímků. První z nich z roku 1971 nazvaný Zpěvačka. Její vzestupy a pády zachytila o tři desítky let později v drsném i láskyplném dokumentu Proměny přítelkyně Evy její kamarádka Drahomíra Vihanová. V roce 2001 jí byl věnován jeden z dílů televizní série Předčasná úmrtí, vzápětí toho tvůrci využili k samostatnému snímku Blues samotářky.
V roce 1968 natočil režisér Petr Weigl krátký hudební poetický film s jejími písněmi Svět je báječné místo k narození. O dva roky dříve se objevila v televizním snímku Evalda Schorma Gramo von balet, režisér Jan Němec ji obsadil do svého povídkového snímku Mučedníci lásky.
"Eva Olmerová byla citlivá ženská a zakrývala to drsnou tváří. Osobnost duchovní a pěvecká dovedla otevřít dveře fantazii tam, kde se otevřela i hudba. V ten moment začal váš osobní pocit, který vás unášel tam, kde to nikdo neznal," vzpomínal její manažer Josef Novotný.
text: Roman Jireš
Témata: Eva Olmerová, jazz, blues
