RETRO: Je to svět Pink Floyd. Kapela na Strahově v roce 1994 bavila více než stotisícový dav

PINK FLOYD
Praha, Strahov
7. 9. 1994

V mysli vyvstávaly obrazy finálních scén Spielbergova Blízkého setkání třetího druhu, interiér kolosální vesmírné lodi Nostormo. Futuristické barvy, zvuky, přes sto třicet tisíc přímých účastníků, na tři hodiny velkolepé podívané spojené s poslechem božího soundu kapely, která dávno překročila hranice běžné rockové zábavy a stala se multimediálním fenoménem. Jako by po smrti Beethovenů, Mozartů a Bachů nadešlo v hudbě vakuum, do něhož napumpovali vzduch až Pink Floyd.

RETRO: Esoterická léčba Pink Floyd na albu The Division Bell

Koncert začal před devátou, ale už přesně ve 20:30 se z jednoho z titánských boxů, rozesetých po celé ploše k zajištění neslýchané kvadrofonní produkce, ozval sugestivní tok horské bystřiny, tu a tam doplňovaný dalšími zvuky/štěkot psů, bouřka, různé industriální údery na kláves, či pouhé železo/. Po dvaceti minutách tento nervní prolog vybuchl v první obrazy na obřím plátně ve výtryscích nevídaných barev Shine On You Crazy Diamond, překrásné suity, která v roce 1975 tak úžasně načínala album Wish You Were Here. Wrightovy klávesy, Gilmourova kytara a Masonovy bicí nezestárly ani o den. Jedna z nejúžasnějších kompozicí kapely. Stotřicetitisícový dav téměř nedýchá, protože to, co se před ním odehrává opravdu, nemá s rock'n'rollem nic společného. Je to svět Pink Floyd.

Learning To Fly nabízí volnější tempo a bezvadný Gilmourův vokál, který svou zasněností a jedinečnou barvou dodává už léta snímkům souboru neopakovatelný ráz a aroma... Přichází první ochutnávka nového alba The Division Bell (i po tomto koncertu nic neměním na svém pocitu, že je to jedno z nejslabších alb kapely) v podobě What Do You Want From Me, ve které se poprvé zaskví tři vynikající sboristky. On the Turning Away zase nabízí typické akustické kytary, silnou melodii, aby následná Take It Back opět rozpačitě zašuměla do prázdna. Do první části se vejdou ještě dva další kusy z The Division Bell doplněné dvěma skvosty: Sorrow a legendárním instrumentem One Of These Days.

Gilmour česky oznamuje krátkou přestávku a ohromený Strahov, na nějž při předcházejícím kousku zle shlížely monstrózní figuríny prasat z bočních konstrukcí, lapá po dechu...

RECENZE: David Gilmour znovu vnesl život do Pompejí

Nedočkavě očekávaná druhá půlka koncertu začíná neobyčejně zajímavě: Astronomy Domine, první skladba prvního alba Pink Floyd The Piper At The Gates Of Dawn (1967). Psychedelická hymna Syda Barreta hřmí potemnělým deštivým kotlem Strahova a mysl letí 27 let do minulosti. Silné, silné... Neméně tak následná Speak To Me (kterou v Lidových novinách z 9. 9. překřtil Tomáš Seidl, jenž se psaním o kapele poslední dobou vyčerpal na pět let dopředu, na jakousi Breath In The Air!), jeden z klenotů Odvrácené strany Měsíce (1973), vlastně zahajující velkolepé medley největších hitů.

Gilmour vybírá pečlivě a důsledně se vyhýbá skladbám, které celé napsal Roger Waters: Time, s nádhernými budíky, které snad probudily půl šokované Prahy v pozdní noci, vokálně instrumentální The Great Gig In The Sky (snad jediná věc večera, která zůstala dlužna své studiové podobě), akustická perla Wish You Were Here (ty Gilmourovy vpády v úvodu písně patřily k vrcholům koncertu), Us And Them s mistrovsky sejmutými ozvěnami vokálu a samozřejmě Money s hrozivým rozjezdem "kasy". Mezi tyto skvosty se vklínil ještě jeden, High Hopes, určitě nejsilnější věc ze slabšího LP The Division Bell. Co víc, pro mě jedna z nejsilnějších skladeb večera...

Od pódia jsem takových sedmdesát metrů, a tak se nezlobte, že se příliš nezabývám děním na něm. To však nebylo v produkci kapely nikdy důležité. Stařečci přišli hrát, a ne skotačit. Another Brick In The Wall Part II je oslavená jako mana a chorál "Teacher! Leave us kids alone!" zní chladnou oblohou jako šum miliónů křídel orlů. Koncert je v závěru, barvy dosahují spektra šílenství a psychoterapie: Comfortably Numb...

A dva přídavky, také ze Zdi. Hey You a závěrečný hypnotický Run Like Hell uzavírá koncert jedné z nejpodstatnějších a nejlepších skupin všech dob. Věřte, že v tomto případě platí ono okřídlené Kdo neviděl, neuvěří dvojnásob. Světla, zvuk, jednotlivé písně, to byla vizitka tělesa, které bylo legendou hned po své první desce. Natož dnes, kdy její kult zasadil kořeny do našich duší nevyrvatelně. Jsem šťastný, že jsem tady byl...

P.S: Ano koncert byl opravdu vší tou šokující výpravou až příliš artistní, až příliš odosobněný, ale ruku na srdce: Přesně tak jsme chtěli Pink Floyd vidět, ne?

text: Jan Petričko, foto EMI, archiv iReportu

Témata: Pink Floyd, The Division Bell, Strahov