RETRO: Esoterická léčba Pink Floyd na albu The Division Bell

Vydáno 29.03.2018 | autor: redakce

Čtyřiadvacet let uplynulo od vydání alba The Division Bell od Pink Floyd. V dobové recenzi sice Jan Petričko nezapřel rozpaky, čas však ukázal, že se album zařadilo v rámci kariéry kapely k těm výrazným. Připomeňte si, co jsme o něm v roce 1994 napsali v časopisu ROCK REPORT. 

RETRO: Esoterická léčba Pink Floyd na albu The Division Bell RETRO: Esoterická léčba Pink Floyd na albu The Division Bell

Pink Floyd

The Division Bell

Skladby:
Cluster One, What Do You Want From Me, Poles Apart, Marooned, A Great Day For Freedom, Wearing The Inside Out, Take It Back, Coming Back To Life, Keep Talking, Lost For Words, High Hopes

11 trax / 66:23 min

Vydavatel: EMI

Když byli tito "hvězdní Londýňané" na přelomu 70. a 80. let tvrdě kritizováni za to, že se stali jen námezdní silou pro sociopatické výlevy Rogera Waterse, protože alba Animals, The Wall a The Final Cut byla plně v režii této všestravující osobnosti, mohlo by někoho napadnout (a jistě napadlo!), že se vše bude v bleděmodrém opakovat i po baskytaristově odchodu. Zůstal totiž David Gilmour, zpěvák a nesmírně invenční kytarista, který naskočil k Pink Floyd na druhé studiové album (A Saucerful Of Secrets, 1968) poté, co vystřídal chřadnoucího Syda Barreta.

Až příliš dlouho stál Gilmour ve stínu Waterse, než aby se po jeho odchodu s gustem nechopil opuštěných otěží. Samozřejmě, že kapela potřebuje přirozený vůdčí typ, problém alba The Dividion Bell však tkví v tom, že zní jako Gilmourova sólovka. Už po prvním poslechu jsem si s údivem uvědomil, že poslouchám jakousi druhou část kytaristovy desky About Face (1984), desky strhující a neopakovatelné, ale v případě Pink Floyd jsem přece jen očekával jiný přístup k materiálu.

RETRO: Připomeňte si po 21 letech památný koncert Pink Floyd v Praze

The Division Bell je v pořadí patnáctým studiovým albem v osmadvacetileté historii kapely (počítám v tom i tři filmové soundtracky a napůl živou, napůl studiovou Ummagummu), tentokrát po předlouhých sedmi letech od poslední desky A Momentary Lpase Of Reason (1987). Začíná nádherně, úchvatně, skvělou instrumentálkou Cluster One, která v Gilmourově jedinečné kytaře vzdáleně připomene nezapomenutelný úvod k Shine On You Crazy Diamond. Brána se otevírá.

Intro plynule přechází do What Do You Want From Me, a už jsme v přečistém bubnovém dvojtaktu Nicka Masona, obklopeni sugestivním Gilmourovým vokálem a éterickým ženským sborem, hlazeni kosmickými klávesami Ricka Wrighta. Pink Floyd současnosti, to je samozřejmě trio Gilmour-Mason-Wright, ale nemalý přínos ostatních muzikantů je rovněž nezanedbatelný (Guy Pratt - bg, Tim Renwick - g, Dick Parry - sax a další), což se projevuje hlavně na živých vystoupeních, protože pevně věřím, že ve studiu by si tito báječní instrumentalisté vystačili klidně sami. Třetím kouskem je zasněná Poles Apart, opět z pera Gilmoura, jako plných devět skladeb (zbylé dvě napsal Wright). I z tohoto výčtu je patrno, jakou měrou usměrňuje hudební řeč Floydů právě David.

JAKO KRAJINA PO BITVĚ

Po Wrightově vesmírném instrumentalu Marooned tu máme A Great Day For Freedom v opět až příliš zasněném oparu v kapičkách klavíru. Je to hypnotické, je to kouzelné, je to "floydovské", to především, ale. ALE. A tady se dostávám k hlavnímu mínusu alba. Neobsahuje totiž tak silné melodie jako A Momentary Lapse Of Reason, chybí tu nálož kalibru Dogs Of War nebo On The Turning Away. A tak se vše odbývá hlavně ve vyšívající Gilmourově prstohře, na klávesovém pozadí. Ne, ani Poles Apart, ani A Great Day For Freedom, ani následná Wearing The Inside Out v sobě nemají onu sílu. Je to krajina po bitvě, kdy plyne čas a z výbuchů zbyla jen ozvěna, potok zurčí přes oblázky, mraky se převalují po hasnoucí obloze, hlasy šeptají do ticha.

Chybí blesk, přátelé, který by tuto poněkud zmrtvělou scénu rozťal a osvětlil. Možná by se i samotní členové lekli svých pobledlých tváří a rozpitých kontur. Pohled do zrcadla. Ten chybí. Poeticky čarokrásný let surrealistickými obrazy ticha pokračuje nerušeně dál, mandlová basa je jak vylouplá ze skořápky princezny (Coming Back To Live) a Gilmour s bolestí v hlase žaluje: "Kde jsi byl tehdy, když jsem shořel na popel/Když dny protékaly mřížovím mého okna/Kde jsi byl, když jsem byl zraněný a bezmocný..."

Je v tom drama i žal, hudba, která však vyvěrá nad magickými provazci slova však oné přesvědčivosti, bohužel, nedosahuje. Keep Talking se rozevírá do klávesového ráje a psychotronní clony lyriky a kytar dosahují vrcholu hypnotizace. Tělo spočívá nehnutě, čistým řezem odděleno od duše, která bloumá nad oblaky. Příznačně nazvaná Lost For Words evokuje Gilmourovu sólovku tichým jiskřením španělky a neodvratnou mollovou spirálou a po neuvěřitelných čtyřiceti minutách je to konečně skladba, která stojí na pevných základech a neomílá jen osvědčené postupy z minulých alb.

Jsem fakt poslední člověk, který by kapele vyčítal nedostatek nápadů. Jak však Gilmour v interview uvádí, jsou už poněkud lenivější než dřív. Beru tedy poslední album Pink Floyd jako nadmíru účinnou esoterickou léčbu. Pokud bych měl totiž desku hodnotit v kontextu jejich slavných kolegyň, musel bych napsat, že kapela nebezpečně ustrnula. Na koncert se ale těším jako všichni fanoušci. A závěrečné High Hopes je nádherná.

Text: Jan Petričko

Témata: Pink Floyd, The Division Bell, David Gilmour

3,50

čtenáři

hlasuj
zavřít