LIVE: Ztracený ráj devadesátých let Paradise Lost

PARADISE LOST
SUPPORT: SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, LUCIFER
Meet Factory, Praha
20. 10. 2015

První předkapelou večera byli moravští Silent Stream of Godless Elegy, kteří měli slabou půlhodinu na to, aby představili svůj ponurý doom metal definovaný ženským vokálem a houslemi na pozadí nekompromisní rytmiky. Jako druzí předskokani vystoupili němečtí Lucifer, novinka z Berlína, která nedávno debutovala u Rise Above s albem Lucifer I. Hlavní devizou Lucifer je bezpochyby zpěvačka Johanna Sadonis, která celkem rychle upoutala pozornost převážně mužského publika svým vzhledem i výrazným vokálem. Ačkoliv satanská stylizace byla na jedničku, hudební výkon poněkud pokulhával: Sadonis občas intonačně výrazně nezvládala a po hudební i textové stránce jde spíše o další ze snah resuscitovat odkaz původních Black Sabbath, aniž by bylo přidáno cokoliv nového. O temné atmosféře žánrově spřízněných Acid King si mohou nováčci z Německa zatím jen nechat zdát.

TOP 10 podzimních metalových koncertů

Paradise Lost na sebe nenechali dlouho čekat a oproti běžným zvyklostem se na pódiu objevili pár minut před avizovanou desátou hodinou. Hned od začátku bylo jasné, že tenhle koncert bude především večírkem pro věrné fanoušky – MeetFactory rozhodně nebyla narvaná k prasknutí, publikum z velké části tvořili lidé ze stejné generace jako členové kapely a mladších lidí bylo pomálu. Poněkud v rozporu s tím byl setlist – kdo čekal, že kostrou koncertu budou starší skladby z legendárních alb jako třeba Gothic, Icon nebo Draconian Times, musel být poněkud zklamán. Písně z posledního alba The Plague Within vyplnily skoro polovinu setlistu. Nick Holmes uvedení novinek okomentoval dost pragmaticky - prý doufá, že se budou líbit, a pokud ne, ‚just fuck it‘.

Holmesovo charisma bylo ostatně jednou z hlavních předností večera: ačkoliv komunikaci s publikem omezil na několik lakonických hlášek, pokaždé, když vyzval k akci, mu byl odpovědí les hrozících pěstí. Skvěle zvládal melodické linky i death metalový chrapot (právě částečný návrat k death metalovým kořenům je hlavním poznávacím znakem nového alba). K získání pozornosti nepotřeboval žádné taneční kreace, roztleskávání publika nebo pobíhání po podiu – stačilo, aby se chopil mikrofonu a začal zpívat a všechny oči v sále byly upřeny na něj.

Celkový dojem trochu srážela absence klávesisty a zpěvačky: klávesové party i vokály byly pouštěny ze studiové stopy a v těchto momentech produkce trochu zaváněla zábavovým halfplaybackem. Největší ohlas měly suverénně starší skladby: refrény u Enchantment, As I Die nebo The Painless znali a zpívali skoro všichni. Paradise Lost znějí po všech letech stále skvěle, výrazné přitvrzení ve zvuku novinky oproti albům z přelomu tisíciletí se projevilo i na větší kompaktnosti a hutnosti zvuku, ubralo ale z melodičnosti a zádumčivosti, která byla pro Paradise Lost příznačná.

Na jednu stranu je sympatické, že se Paradise Lost nesnaží jen donekonečna opakovat staré hity a hledají nové cesty, do budoucna, to ale může být kontraproduktivní. Jestli nové směřování pomůže kapele najít nové fanoušky, je těžké říci; pokud se to ale nepodaří, hrozí, že další koncert bude ještě více jen vzpomínání na zašlou slávu ztraceného ráje.

text: Jiří Kalous