Vydáno 15.12.2020 | autor: redakce
Rok 2020 pomalu končí, což lze přivítat s lehkými pocity úlevy. Dali jsme hlavy dohromady a sepsali pro vás 30 nejlepších desek, které v tom prapodivném roce vznikly. A že jich nebylo málo! Jde o osobní tipy našich redaktorů, výběr občas ustřelí do tvrdé hudby, jindy do alternativy, pro naše redaktory ale právě tohle byly desky roku 2020.
TOP 30 zahraničních desek roku 2020
Zdálo se, že Angus Young zůstal na všechno sám. Přestože se nakonec AC/DC odmlčeli jen na pár let, lze považovat za malý zázrak, že se podařilo dát dohromady sestavu, která se pod album podepsala. Je skvělé, že závěr úžasné kariéry nebude spojený s hlasem, který patří k úplně jiné legendě. Účast Briana Johnsona přitom není pouze symbolická, jeho výkon je neuvěřitelný. Ve své snaze navíc nezůstal osamocen. Výsledkem je čtyřicet minut našlapaných pozitivní energií a hity s nezaměnitelným rukopisem. AC/DC se zlomit nenechají. Což je inspirativní nejen vzhledem ke všem událostem uplynulých měsíců. (Tomáš Rumler)
Nejslavnější animovaná kapela na světě vydávala singly pod hlavičkou projektu Song Machine průběžně už od začátku roku. Když ale vyšly jako ucelená kolekce, nešlo se ubránit pocitu překvapení, jak skvěle vedle sebe všechny ty skladby zní. Gorillaz vydali nejlepší album od dob Plastic Beach, podle některých dokonce od ikonického a eponymního debutu z roku 2001. Damon Albarn nechal dveře svého londýnského studia otevřené a vedle svých hrdinů, jako jsou například Elton John nebo Robert Smith, přizval také umělce, kteří mají kariéru ještě před sebou. A vyplatilo se.
Největším hitem alba trochu paradoxně zůstal singl Momentary Bliss, který vyšel hned v lednu jako vůbec první epizoda stroje na písně. Skladbu otevírá punkové duo Slaves a rychle odezní, což tak trochu vtipně ilustruje jejich neschopnost navázat na eleganci a úspěch pět let starého debutu Are You Satisfied?. Píseň si pro sebe ukradl rapper slowthai, který se příští rok chystá vydat druhé album a bude o něm ještě hodně slyšet. Strange Timez je nicméně překvapivě soudržnou a uhrančivou nahrávkou, která hraje všemi emocemi, jež podivný rok 2020 poskytl. (Ondřej Horák)
Bob Dylan je sice nevrlá hudební ikona, a ne vše je na jeho dosud vydaných 39 albech srozumitelné a vydařené, nad jeho novinkou je nicméně potřeba minimálně zpozornět, když už ne před ní přímo smeknout. A to nejen proto, že se v 79 letech stal nejstarším umělcem, který se kdy dostal s deskou obsahující nové písně do čela britského žebříčku alb.
AUDIO: Bob Dylan vydal po osmi letech novou skladbu. Má sedmnáct minut a je mrazivě krásná
Laureát Nobelovy ceny za literaturu a držitel deseti Grammy na posledních autorských albech Modern Times a Tempest dokázal probudit zájem o svou tvorbu, ale tohle nečekal ani ten nejoptimističtější dylanolog. Už ochutnávka v podobě Murder Most Foul, sedmnáctiminutové procházce minulým stoletím, slibovala mnohé, a výsledek pak předčil očekávání. Poslechněte si uzavřeného staříka, kterému v žebříčku kouká na záda i Chromatica od Lady Gaga. (Roman Jireš)
Pokud lze o někom s jistotou říci, že v letošním roce rozhodně nezahálel, byla by to Taylor Swift. V červenci neočekávaně vydala desku Folklore, největším překvapením ale byla absence hitů s pompézními refrény, na které jsme od Taylor Swift v posledních letech zvyklí. Americká zpěvačka tentokrát vsadila na minimalismus, v němž nechává rozeznít svůj hlas, nejčastěji za doprovodu piana. Nahrála niternou zpověď hodící se atmosférou na dlouhé zimní večery.
RECENZE: Taylor Swift na Folklore vyměnila barvy za melancholickou šeď
Od vydání Folklore stihla Taylor posbírat pět nominací na ceny Grammy a ke konci roku 2020 vydat další, již devátou studiovou nahrávka. Evermore víceméně pokračuje tam, kde album Folklore skončilo. Swift mírně přidala na tempu, takže hodinová nahrávka „uteče“ o poznání rychleji, v aranžích se dočkáme pestřejší škály hudebních nástrojů. Nová nahrávka je o kus „vypiplanější“ a pro posluchače možná i zajímavější, dvěma alby ale Taylor především ukázala, že nástrahy roku 2020 lze ustát například kreativitou. (Tomáš Kocian)
Jestli někdo dokázal z koronavirové krize vykřesat cosi skutečně krásného, je to Nick Cave. Intimní koncert Idiot Prayer původně zamýšlel jako vystoupení na jednu noc a pouze pro ty, jež si zakoupili vstupenky do online prostoru. Klavírní recitál ale na konci roku vyšel jako regulérní album na CD i LP a snad se brzy dočkáme také premiéry v kinech. Jen na velkém plátně totiž vyniknout impozantně prázdné prostory západního křídla londýnské haly Alexandra Pallace stejně jako na kost ohlodané aranže písně z repertoáru kapel Bad Seeds i Grinderman. Nick Cave odhalil dosud neslyšené podtóny svých slavných i méně známých kompozic, především ale dokázal kondenzovat samotu, která se stala stěžejní emocí roku 2020. (Ondřej Horák)
Přestože je patrná snaha přimět posluchače k zamyšlení se nad všedními dny a životem, z alba je cítit nadhled party, která už nemusí nikomu nic dokazovat. Pearl Jam nejsou se současnou podobou světa úplně spokojeni, ale nehodlají se kvůli tomu utápět v depresích.
Pearl Jam vystřelili ze tmy. Vydali nový singl a chystají oslavu třicetin
Pokud je pro vás nejdůležitější množství hitů „na první dobrou“, pak Gigaton snadno přehlédnete. Skupina se prosadila v době, kdy ještě bylo moderní poslouchat celá alba, a nikdo si na Spotify nesestavoval playlisty oblíbených songů. Jenže právě v soudržnosti celé kolekce písní je její síla. (Tomáš Rumler)
Posmrtných alb je mnoho a v drtivé většině se jedná o „výškrabky“ vydané producenty, kteří moc dobře vědí, že po smrti jméno hvězdy získává na hodnotě. A pak je tu Circles od Maca Millera, který na svém finálním albu intenzivně pracoval v období tvůrčího vrcholu. Bohužel, 7. září 2018 byl šestadvacetiletý rapper a zpěvák nalezen mrtev ve svém studiu.
Mac Miller - Citlivá duše v zajetí démonů
V pořadí šesté album nahrával jako odpověď na předchozí Swimming, dva různé styly se měly na Circles protnout a uzavřít kruh. Nahrávka působí komplexně, zvukově velmi příjemně a především dotaženě. Jedná se tak o výjimečnou ukázku toho, jak by mělo posmrtné album ideálně vypadat. Circles se obejde bez hostování jiných umělců, takže osobnost autora maximálně vynikne. Jedná se nesporně o důstojnou tečkou za životem člověka a velkého umělce, který mohl dát světu mnohem víc. (Dominik Pavliš)
Ozzy Osbourne se už tradičně obklopil skvělými muzikanty, takže vzbudil zájem veřejnosti ještě před tím, než se na veřejnost dostala první ukázka společného úsilí. Do studia povolal Chada Smithe (Red Hot Chili Peppers) a Duffa McKagana (Guns N' Roses). Svou troškou do kytarového mlýna přispěli i Slash (Guns N' Roses) a Tom Morello (Rage Against the Machine). Nechybí ozvěny Black Sabbath ani balady, které přitáhnou pozornost i posluchačů, jimž je metal cizí. Dalším důkazem je hit Ordinary Man s Eltonem Johnem. Ta deska má vše, co fanoušci legendárního zpěváka očekávají. (Tomáš Rumler)
Název třetího alba sester Haimových zní jako povzdechnutí nad přihlouplými dotazy typu, jaké je to být ženou ve světe hudby, případně, jak coby dívčí kapela tvoří. „Sakra, chlape. Co to je za otázku? / Cos čekal, že na to odpovím?“ zpívají Haim v písni Man from the Magazine, jíž věnovali konkrétnímu novináři po rozhovoru, který se moc nepovedl.
Členky Haim ale nejsou nabroušené feministky a nad absurditami světa, jemuž vládnou muži, spíš s neuvěřením kroutí hlavou, často otráveně, jinde se tomu všemu už jen smějí. Mnohem důležitější ale je, že natočily sebevědomé a silné album o rozchodech a opouštění ve všech podobách. Haim poučeně, a přesto živelně, čerpají ze žánrů a zvuků mimo hlavní proud, aby konečně našli svůj zvuk. (Ondřej Horák)
Víte, co mělo být na přesunutém koncertu Rage Against the Machine v O2 areně nejlepší? Nejen vzpomínání na mládí, ale předskokani – Run the Jewels. Tahle americká dvojka je album od alba lepší a letos navíc svou čtvrtou řadovku vypustila do světa uprostřed Black Live Matters protestů. Načasování nemohlo být lepší. Je tu všechno. Rasismus v řadách policie, chudoba, korporace. Vašek Klausů by obsah alba RTJ4 zcela určitě nespokojeně podtrhnul vlnovkou.
RECENZE: Nové album Run The Jewels zní jako hořící Amerika
Jasně, všechno to zní skvěle, duní to, tepe to, je tu spousta hvězdných hostů jako Pharrell Williams, Josh Homme, Zack de la Rocha nebo Mavis Staples, ale nejsilnější jsou stejně slova: „Seš tak znecitlivělej, že sleduješ fízly, jak škrtí chlápka jako jsem já / dokud můj hlas nepřejde z křiku v šepot: ‚nemůžu dýchat‘“. Ta mimochodem Killer Mike napsal půl roku před vraždou George Floyda.
Kritika pátou dlouhohrající nahrávku jednačtyřicetileté zpěvačky označila za dokonalou - na serveru Metacritic, který průměruje hodnocení dostupných anglojazyčných recenzí, mělo Fetch the Bolt Cutters měsíc po vydání bezprecedentních 100 bodů ze 100, nyní je to jen o něco méně neuvěřitelných 98. V USA se páté album zpěvačky Fiony Apple stalo událostí, v České republice tolik nezarezonovalo. Přestože jde o „opravdový majstrštyk“, jak napsal britský deník The Telegraph. Fiona Apple si na desce hraje s tradiční strukturou popové písně, věnuje se osobním konfliktům stejně jako aktuálním společenským tématům. To vše s lehkostí, nadsázkou i vtipem. Album nahrávala zpěvačka doma, takže mu nechybí příjemné nedokonalosti, jako například štěkání psa. Autentická, moderní a silná deska. A ostatně i autorka.
Minulostí jsou mohutné industriální hradby, deska pluje v podstatě na klidných popových vlnách. Přesto je někdejší „Antichrist Superstar“ snadno identifikovatelný, ať už inspiraci hledá v tvorbě Depeche Mode, Davida Bowieho nebo Alice Coopera. Navíc hrátek se Satanem se úplně nevzdal. Mansonova spolupráce se Shooterem Jenningsem, který je znám spíš fanouškům country, případně jižanského rocku, vyústila v pravděpodobně nejrozmanitější dílo jeho kariéry, díky čemuž se album We are Chaos zařadilo mezi nejpříjemnější překvapení letošního roku. (Tomáš Rumler)
Britská zpěvačka Ellie Goulding je na svém čtvrtém album s názvem Brightest Blue dle svých vlastních slov sama sebou více než kdy dřív. Při poslechu je to znát a skalní fanoušci jásají nad návratem staré dobré Ellie. Písně jsou introspektivní a zpěvačka interpretuje osobní události předešlých let. Padesát sedm minut desky je rozděleno na dvě části. První obsahuje třináct písní a podílel se na ní producent Joe Kearns. Druhá část nese název EG.o. Na albu spolupracovali umělci jako Blackbear, Diplo nebo Juice Wrld. (Tereza Hrabinová)
Je tu všechno, co od Bruce Springsteena chcete: poctivý „chlapácký" rock, trochu blues, trochu gospelu a country, foukací harmonika, plus podpora vynikající doprovodné kapely E Street Band. Bruce Springsteen prostě z nějakého záhadného důvodu nestárne. Jeho energie například ve skladbě Burnin’ Train, je dechberoucí. Najdete tu však i mnohem „vyklidněnější“ a komornější skladby plné zamyšlení a pokory. Tahle deska je čistá, upřímná, nadčasová radost do každého počasí. (Iva Hadj Moussa)
Třetí album IDLES určitě není nejsilnější položkou z diskografie bristolského kvintetu, přesto by nebylo prozíravé ho v žebříčku nejlepších alb roku 2020 vynechat. Už třeba jen proto, že se letos stalo nejrychleji prodávaným albem na britském trhu. Nebo taky kvůli všemu, co IDLES pro kytarovou hudbu v posledních letech udělali. Do jejich předloňského alba Joy as an Act of Resistance bylo jen těžko představitelné, že by tak hlasitá a agresivní hudba zaujala tolik fanoušků, v době vydání Ultra Mono přitom IDLES opanovali titulní strany snad všech myslitelných hudebních časopisů. A nejen těch.
IDLES dokázali dát kytarové hudbě po dlouhých letech bloudění a žití z minulosti opět smysl. Své písně prosytili tématy života v třetím tisíciletí, ať už jde o často toxické politické klima nebo pandemii psychických chorob. Jako odpověď nabízí bezpodmínečnou lásku a porozumění, k nihilismu punku mají daleko. Spolu s kapelami, jako jsou Fontaines D.C., Shame, Metz, The Murder Capital, Viagra Boys, dokazují, že kytary rozhodně nejsou mrtvé, i když by se tak podle žebříčků mohlo zdát. (Ondřej Horák)
Billy Corgan je blázen i génius v jednom. A stále přetéká skladatelskými nápady, které realizuje nejen ve své domovské kapele, ale i sólově. Před dvěma lety vydali Smashing Pumpkins syrové jedenácté studiové album Shiny and Oh So Bright, Vol,1/ LP: No past. No Future. No Sun, na kterém se objevili téměř v původní sestavě. Před rokem vyšla Corganovi chválená sólovka Cotillions a na závěr toho letošního si připravil s kapelou rovnou dvojalbum.
LIVE: Smashing Pumpkins na Pohodě hledali zvuk i smysl
Cyr je mnohem pestřejší než předchůdce, osciluje na hraně alternativního rocku a synth-popu, zásadní zůstává nezaměnitelný Corganův hlas, melancholie a výrazná melodika, ale také mnohem větší přístupnost a rozmanitost písní, často až na hranici kýče. Díky Corganově originalitě ve skladatelských postupech rozhodně nenudí a přináší kolekci rovných dvaceti výrazných písní. (Aleš Materna)
Kalifornští nu-metaloví Deftones jsou na scéně už čtvrt století a za tu dobu si vytvořili originální styl a zvuk. Ačkoliv nová deska Ohms rozhodně není pro každého, fanoušci kapely se mohou těšit na skvěle vystavěné, atmosférické až psychedelické skladby, které podtrhuje emotivní hlas zpěváka. Songy jsou spíše pomalé, zádumčivé a vytvářejí skličující a znepokojivou atmosféru. Za zmínku stojí například uhraničivá skladba Radiant City. (Iva Hadj Moussa)
Hardcore si pustím pouze zřídkakdy. Nemám rád nu-metal. Korn nebo Limp Bizkit nevydržím poslouchat více než do půlky skladby. Pak jsou tu ale Fever 333, které doslova miluji. Ne, že bych je chtěl s výše zmiňovanými nějak srovnávat, ale na první poslech je více než zřejmé, že právě z tohoto vycházejí. Srát tedy na žánrové škatulky. Víme přeci, že na hudbě je krásná její rozmanitost, neuchopitelnost a osobně pak u kapel velice oceňuji jakýkoliv přesah.
Byli nominovaní na Grammy, teď vystoupí ve Futuru. Fever 333 se představují Čechům
Myslím si, že právě Fever 333 jsou kapelou, kterou svět potřebuje. Z mého pohledu nevydali jediný špatný song. Mám rád jejich texty a především výjimečnou, extrémní energii, která z nich srší i ze živáků z YouTube. Wrong Generation není album, je to EP, které obsahuje osm skladeb v osmnácti minutách. Jedna z nejsympatičtějších záležitostí, kterou jsem tento rok slyšel. Budete-li mít chuť na lehčí stage diving z postele ve svém pokojíčku a půlmaraton po stropě, Wrong Generation může být k těmto aktivitám ideální volbou. (Dominik Pavliš)
Ačkoliv nové album tohoto „temného a zemitého“ amerického barda vychází jen půl roku po předchozím Somebody´s Knocking, je tentokrát zcela jiné. Nenajdete zde chytlavé songy s výraznými refrény, ale spíše jakousi koláž slepenou z elektronické hudby, rozostřených kytar, dunících zvuků a tepajících beatů, podkresleného charakteristickým nakřáplým Laneganovým hlasem. Prim hrají básnické texty a zvukomalebná slova, temné stránky duše, ztráty, odchody, objeví se však i trochu světla v nádherném duetu s umělcovou manželkou Shelley Brian. Deska s hodinovou stopáží obsahuje 15 uhrančivých, tematicky i zvukově pestrých a podivně syrových písní, od kterých se lze jen stěží odtrhnout. (Aleš Materna)
Patrně nejoblíbenější rocková kapela současnosti, a to nejen pro mileniály, vydala letos skoro hodinu a půl dlouhou nahrávku čítající dvaadvacet skladeb. Angažovaná deska, kde se stejně často jako o vztazích a sexu mluví o ekologii. Například v grungeovém nakopáváku People, v němž se Matt Healy snaží vyburcovat populaci. U popu a rocku to tentokrát neskončí. Díky pozici, jíž si The 1975 vybudovali, si může manchesterský kvartet dovolit koketovat s nesourodými žánry, dokáže ovládnout taneční muziku i country. Další bílé album od Beatles z toho zřejmě nebude, nicméně energie a poselství desky je rozhodně silné. (Tomáš Kocian)
Kevin Martin je jeden z mála hudebníků, kterým se podařilo najít smysl v chaosu a zmaru. To vše ho obklopovalo během dospívání v thatcheristické Británii. Svou hudební cestu hledal v avantgardních projektech hrající jazzcore, ambient nebo industriální hip hop, pod pseudonymem The Bug pak proslul jako mág temné elektroniky inspirované jamajským dubem. Dnes je známý jako nekompromisní hudebník, který si jde za svým výrazem.
„Rok 2020 je letopočtem, který nikdy nebude zapomenut. Letopočtem plným šoku a traumat. Mojí odpovědí bylo vydání pěti alb a dvou EP pod jmény The Bug, Kevin Richard Martin a King Midas Sound,“ napsal na sociální sítě a svou letošní aktivitu označil za terapii a exorcismus. V červnu spustil vlastní label Intercranial Recordings, na němž vydal EP Frequencies for Leaving Earth Vol.1 a Vol. 2. Epicky pomalé a téměř nehmotné nahrávky vznikly v domácí izolaci, tracky na prvním jmenovaném nesou vševypovídající názvy I Left My Body, I Lost My Mind a I Became a Light. Aktuální „velkou“ nahrávkou je album In Blue, které vzniklo jako výsledek dvouleté spolupráce s producentkou a americkou zpěvačkou Dis Fig, vlastním jménem Felicií Chen. In Blue je melancholickým hledáním klidu v chladném oparu zvuků. Takhle nějak zněl rok 2020. (Ondřej Horák)
Začátkem prosince roku 2017 jsem se chystal do MeetFactory s cílem sepsání reportu z koncertu, na který jsem kývl jakožto záskok za kolegu, který se na poslední chvíli nemohl zúčastnit. Zapínám Spotify, do vyhledávače vyťukávám pro mě do tohoto momentu absolutně neznámý název kapely Nothing But Thieves a pouštím úvodní skladbu I Was Just a Kid z alba Broken Machine, ke kterému měla kapela právě zastávku v rámci turné i ve výše zmíněném klubu.
LIVE: Nothing But Thieves přivezli do Prahy obrovskou porci energie i novou desku
Z desky jsem nadšen, z koncertu ještě více a Nothing But Thieves se pro mě stávají na následující roky srdeční záležitostí, při jejichž poslechu zažívám výjimečně příjemné pocity. Před vydáním nové desky Moral Panic jsem se modlil, aby dopadla alespoň z poloviny tak dobře, jako ta předchozí. Myslím si, že se povedlo na výbornou. (Dominik Pavliš)
Ještě než letos vypukla pandemie, stihla jsem koncert téhle americké thrash metalové kapely ve skotském Glasgow, kde byla na turné se skupinami Exodus a Death Angel. A byl to nářez! Mimochodem, ukázalo se, že skoro celá kapela po tomto koncertě ulehla právě s diagnózou covid-19. Album Titans of Creation pojali Testament dost velkolepě - přichystali si bezmála hodinu. V tomto případě si však lze oddechnout: ani jedna z dvanácti skladeb netrpí úbytkem energie. Jsou zkrátka legendy, které na vavřínech neusínají, a dávají za vyučenou i kapelám mladším o celé generace. (Iva Hadj Moussa)
Koncert Nova Twins pro mě byl jednoznačně největším objevem a jedním z největších zážitků loňského Rock for People. Londýnské duo spolu hraje od roku 2014, na koncertech ho doplňuje bubeník Tim Nugent, jeho debutové album ale vyšlo až letos. A stejně jako jeho živá vystoupení je plné energie i vzteku. Zpěvačka a kytaristka Amy Love střídá zpěv, rap a řev za hutného doprovodu basistky Georgie South. Ačkoli to tak nezní, veškeré zvuky vycházejí pouze z kytary a baskytary, jen jsou prohnané efekty. Muzikantky svůj styl popisují jako urban punk.
Předskakovaly mimo jiné třeba Wolf Alice, Skunk Anansie, nebo Prophets of Rage, po jejichž turné Tom Morello o Nova Twins řekl, že to je „nejlepší kapela, o které jste nikdy neslyšeli“. Nezbývá, než s ním souhlasit. Přestože kritici nešetří chválou, počty zhlédnutí na YouTube napovídají, že o nich moc lidí ještě neví. To je velká škoda. Možná se to ale změní díky jejich nejnovější spolupráci s Bring Me the Horizon na singlu 1x1. (Barbora Pěchová)
Uhrančivé, intenzivní a velmi ponuré album: takové je Djinn od blackmetalové kapely z amerického Oregonu, která svůj název zvolila podle latinského slova „uada", což znamená strašidelný. Vskutku děsivá, ale podmanivá atmosféra tu čiší z každého tónu. Skladby sálají temným patosem, který bude vašim věrným společníkem za nastávajících dní plných mlhy, vlezlé zimy a tmy. Pokud milujete kapely jako Mgła, Cult of Fire nebo Dissection, nebudete zklamaní. Naopak! Mimochodem, za pozornost stojí také skvělý, věru magický obal. (Iva Hadj Moussa)
Deset písní a padesát dva minut sametového hlasu ve stylu neo soulu. Nadaná dcera Řeka a Jamajčanky Lianne La Havas vydala v červenci své třetí album, které pojmenovala sama po sobě. A není divu. Písničky jsou především o její osobní cestě hledání lásky k sobě i k ostatním. Za každou písní je autentický, intimní příběh. Album je skutečně podmanivé a své posluchače ladí na vlnu totálního klidu a pohody. Zpěvačka si album sama produkovala a vytvořila ho společně se svými přáteli a kapelou. (Tereza Hrabinová)
Tahle deska je už dvanáctým počinem death-thrashové legendy z Polska. A ani s touhle se chlápci nemazali. Nekompromistní agresivní temnota, syrovost, tvrdost. To jsou slova, která mě při poslechu desky Solitude in Madness napadají. Song Shock and Awe má hitový potenicál, Into Oblivion zase apokylaptickou atmosféru, které vévodí text „It’s time to die." Inu, tohle není deska pro každého. Ale fanoušky rozhodně potěší. (Iva Hadj Moussa)
Poněkud nenápadná deska, jíž v našich končinách nebylo věnováno moc pozornosti. Což je škoda, protože má zajímavý zvuk a skladby disponují nepřeslechnutelným hitovým potenciálem. Everything Everything tentokrát plavou spíš ve vodách indie rocku. V textech se často trefně opírají do fungování světa a při poslechu máte v některých chvílích pocit, že právě takhle nějak by zněli Radiohead, pokud letos vydali desku a to zejména když dojde na melancholické kytary. (Tomáš Kocian)
Americká zpěvačka LP potvrdila přesun svého vystoupení na Colours of Ostrava na rok 2021, a tak si místo letošního koncertu zrušeného kvůli koronavirové epidemii můžeme alespoň poslechnout její vydařené živé album z Moskvy. Záznam z ruské metropole pořízený loni v Crocus City Hall se sedmnácti peckami včetně Lost on You, Girls Go Wild nebo covery Kings of Leon a The Rolling Stones, jen potvrzuje její slova, že chytlavost pro ni není sprosté slovo.
LIVE: LP v Praze zpívala o lásce, touze, strachu, lítosti i nevěře
Směs rocku, folku a popu, který majitelka nevšedního hlasu nabízí, má daleko do vyumělkovaného světa falešných hvězd, které mají úspěch postavený na prázdné extravaganci nebo vykalkulované image. V osobním i uměleckém životě umí jít LP sympaticky proti proudu. V dnešní době převládající rusofobie proto neváhá hovořit o tomhle koncertu jako o příkladu vášně, lásky a náklonnosti, kterou sdílela s tamním publikem. Snad ji za to vlastenci v USA neoznačí za agenta Kremlu. (Roman Jireš)
Anglická kapela v průběhu více než třicet let trvající kariéry proplouvá oblíbenými a převážně metalovými subžánry, takže nové fanoušky získává, o jiné zase přichází. Paradise Lost na novince nepřinášejí nic objevného, ale kombinují to, co v minulosti fungovalo. Ačkoliv se dá říct, že prezentují svou přístupnější tvář, stále se jedná o hutnou a našlapanou nahrávku plnou zasmušilé atmosféry. Ve skvělé formě se prezentuje frontman Nick Holmes, jenž s neuvěřitelnou lehkostí střídá brutální growling a čistý vokál. (Tomáš Rumler)
redakce iReport
Témata: Pearl Jam, Bruce Springsteen, Run the Jewels, HAIM, The 1975, Deftones: Ohms, Nothing But Thieves, Testament, Nova Twins, LP, AC/DC, Gorillaz, Taylor Swift, IDLES, Ellie Goulding, The Smashing Pumpkins, Fever 333, Mark Lanegan, Uada, Lianne La Havas, Mac Miller, Fiona Apple, Marylin Manson, Bob Dylan, The Bug, Vader, Everything Everything, Paradise Lost, Ozzy Osbourne
