Vydáno 13.12.2020 | autor: redakce
Rok 2020 pomalu končí, což lze přivítat s lehkými pocity úlevy. Dali jsme hlavy dohromady a sepsali pro vás 30 nejlepších desek, které v tom prapodivném roce vznikly. A že jich nebylo málo! Jde o osobní tipy našich redaktorů, výběr občas ustřelí do tvrdé hudby, jindy do alternativy, pro naše redaktory ale právě tohle byly desky roku 2020. V druhé desítce najdete alba AC/DC, IDLES, The Smashing Pumpkins, ale také třeba Taylor Swift nebo Marka Lanegana.
TOP 30 zahraničních desek roku 2020 (2. část)
Zdálo se, že Angus Young zůstal na všechno sám. Přestože se nakonec AC/DC odmlčeli jen na pár let, lze považovat za malý zázrak, že se podařilo dát dohromady sestavu, která se pod album podepsala. Je skvělé, že závěr úžasné kariéry nebude spojený s hlasem, který patří k úplně jiné legendě. Účast Briana Johnsona přitom není pouze symbolická, jeho výkon je neuvěřitelný. Ve své snaze navíc nezůstal osamocen.
TOP 30 zahraničních desek roku 2020 (1. část)
Výsledkem je čtyřicet minut našlapaných pozitivní energií a hity s nezaměnitelným rukopisem. AC/DC se zlomit nenechají. Což je inspirativní nejen vzhledem ke všem událostem uplynulých měsíců. (Tomáš Rumler)
Nejslavnější animovaná kapela na světě vydávala singly pod hlavičkou projektu Song Machine průběžně už od začátku roku. Když ale vyšly jako ucelená kolekce, nešlo se ubránit pocitu překvapení, jak skvěle vedle sebe všechny ty skladby zní. Gorillaz vydali nejlepší album od dob Plastic Beach, podle některých dokonce od ikonického a eponymního debutu z roku 2001. Damon Albarn nechal dveře svého londýnského studia otevřené a vedle svých hrdinů, jako jsou například Elton John nebo Robert Smith, přizval také umělce, kteří mají kariéru ještě před sebou. A vyplatilo se.
Největším hitem alba trochu paradoxně zůstal singl Momentary Bliss, který vyšel hned v lednu jako vůbec první epizoda stroje na písně. Skladbu otevírá punkové duo Slaves a rychle odezní, což tak trochu vtipně ilustruje jejich neschopnost navázat na eleganci a úspěch pět let starého debutu Are You Satisfied?. Píseň si pro sebe ukradl rapper slowthai, který se příští rok chystá vydat druhé album a bude o něm ještě hodně slyšet. Strange Timez je nicméně překvapivě soudržnou a uhrančivou nahrávkou, která hraje všemi emocemi, jež podivný rok 2020 poskytl. (Ondřej Horák)
Pokud lze o někom s jistotou říci, že v letošním roce rozhodně nezahálel, byla by to Taylor Swift. V červenci neočekávaně vydala desku Folklore, největším překvapením ale byla absence hitů s pompézními refrény, na které jsme od Taylor Swift v posledních letech zvyklí. Americká zpěvačka tentokrát vsadila na minimalismus, v němž nechává rozeznít svůj hlas, nejčastěji za doprovodu piana. Nahrála niternou zpověď hodící se atmosférou na dlouhé zimní večery.
RECENZE: Taylor Swift na Folklore vyměnila barvy za melancholickou šeď
Od vydání Folklore stihla Taylor posbírat pět nominací na ceny Grammy a ke konci roku 2020 vydat další, již devátou studiovou nahrávka. Evermore víceméně pokračuje tam, kde album Folklore skončilo. Swift mírně přidala na tempu, takže hodinová nahrávka „uteče“ o poznání rychleji, v aranžích se dočkáme pestřejší škály hudebních nástrojů. Nová nahrávka je o kus „vypiplanější“ a pro posluchače možná i zajímavější, dvěma alby ale Taylor především ukázala, že nástrahy roku 2020 lze ustát například kreativitou. (Tomáš Kocian)
Třetí album IDLES určitě není nejsilnější položkou z diskografie bristolského kvintetu, přesto by nebylo prozíravé ho v žebříčku nejlepších alb roku 2020 vynechat. Už třeba jen proto, že se letos stalo nejrychleji prodávaným albem na britském trhu. Nebo taky kvůli všemu, co IDLES pro kytarovou hudbu v posledních letech udělali. Do jejich předloňského alba Joy as an Act of Resistance bylo jen těžko představitelné, že by tak hlasitá a agresivní hudba zaujala tolik fanoušků, v době vydání Ultra Mono přitom IDLES opanovali titulní strany snad všech myslitelných hudebních časopisů. A nejen těch.
IDLES dokázali dát kytarové hudbě po dlouhých letech bloudění a žití z minulosti opět smysl. Své písně prosytili tématy života v třetím tisíciletí, ať už jde o často toxické politické klima nebo pandemii psychických chorob. Jako odpověď nabízí bezpodmínečnou lásku a porozumění, k nihilismu punku mají daleko. Spolu s kapelami, jako jsou Fontaines D.C., Shame, Metz, The Murder Capital, Viagra Boys, dokazují, že kytary rozhodně nejsou mrtvé, i když by se tak podle žebříčků mohlo zdát. (Ondřej Horák)
Britská zpěvačka Ellie Goulding je na svém čtvrtém album s názvem Brightest Blue dle svých vlastních slov sama sebou více než kdy dřív. Při poslechu je to znát a skalní fanoušci jásají nad návratem staré dobré Ellie. Písně jsou introspektivní a zpěvačka interpretuje osobní události předešlých let. Padesát sedm minut desky je rozděleno na dvě části. První obsahuje třináct písní a podílel se na ní producent Joe Kearns. Druhá část nese název EG.o. Na albu spolupracovali umělci jako Blackbear, Diplo nebo Juice Wrld. (Tereza Hrabinová)
Billy Corgan je blázen i génius v jednom. A stále přetéká skladatelskými nápady, které realizuje nejen ve své domovské kapele, ale i sólově. Před dvěma lety vydali Smashing Pumpkins syrové jedenácté studiové album Shiny and Oh So Bright, Vol,1/ LP: No past. No Future. No Sun, na kterém se objevili téměř v původní sestavě. Před rokem vyšla Corganovi chválená sólovka Cotillions a na závěr toho letošního si připravil s kapelou rovnou dvojalbum.
LIVE: Smashing Pumpkins na Pohodě hledali zvuk i smysl
Cyr je mnohem pestřejší než předchůdce, osciluje na hraně alternativního rocku a synth-popu, zásadní zůstává nezaměnitelný Corganův hlas, melancholie a výrazná melodika, ale také mnohem větší přístupnost a rozmanitost písní, často až na hranici kýče. Díky Corganově originalitě ve skladatelských postupech rozhodně nenudí a přináší kolekci rovných dvaceti výrazných písní. (Aleš Materna)
Hardcore si pustím pouze zřídkakdy. Nemám rád nu-metal. Korn nebo Limp Bizkit nevydržím poslouchat více než do půlky skladby. Pak jsou tu ale Fever 333, které doslova miluji. Ne, že bych je chtěl s výše zmiňovanými nějak srovnávat, ale na první poslech je více než zřejmé, že právě z tohoto vycházejí. Srát tedy na žánrové škatulky. Víme přeci, že na hudbě je krásná její rozmanitost, neuchopitelnost a osobně pak u kapel velice oceňuji jakýkoliv přesah.
Byli nominovaní na Grammy, teď vystoupí ve Futuru. Fever 333 se představují Čechům
Myslím si, že právě Fever 333 jsou kapelou, kterou svět potřebuje. Z mého pohledu nevydali jediný špatný song. Mám rád jejich texty a především výjimečnou, extrémní energii, která z nich srší i ze živáků z YouTube. Wrong Generation není album, je to EP, které obsahuje osm skladeb v osmnácti minutách. Jedna z nejsympatičtějších záležitostí, kterou jsem tento rok slyšel. Budete-li mít chuť na lehčí stage diving z postele ve svém pokojíčku a půlmaraton po stropě, Wrong Generation může být k těmto aktivitám ideální volbou. (Dominik Pavliš)
Ačkoliv nové album tohoto „temného a zemitého“ amerického barda vychází jen půl roku po předchozím Somebody´s Knocking, je tentokrát zcela jiné. Nenajdete zde chytlavé songy s výraznými refrény, ale spíše jakousi koláž slepenou z elektronické hudby, rozostřených kytar, dunících zvuků a tepajících beatů, podkresleného charakteristickým nakřáplým Laneganovým hlasem. Prim hrají básnické texty a zvukomalebná slova, temné stránky duše, ztráty, odchody, objeví se však i trochu světla v nádherném duetu s umělcovou manželkou Shelley Brian. Deska s hodinovou stopáží obsahuje 15 uhrančivých, tematicky i zvukově pestrých a podivně syrových písní, od kterých se lze jen stěží odtrhnout. (Aleš Materna)
Uhrančivé, intenzivní a velmi ponuré album: takové je Djinn od blackmetalové kapely z amerického Oregonu, která svůj název zvolila podle latinského slova „uada", což znamená strašidelný. Vskutku děsivá, ale podmanivá atmosféra tu čiší z každého tónu. Skladby sálají temným patosem, který bude vašim věrným společníkem za nastávajících dní plných mlhy, vlezlé zimy a tmy. Pokud milujete kapely jako Mgła, Cult of Fire nebo Dissection, nebudete zklamaní. Naopak! Mimochodem, za pozornost stojí také skvělý, věru magický obal. (Iva Hadj Moussa)
Deset písní a padesát dva minut sametového hlasu ve stylu neo soulu. Nadaná dcera Řeka a Jamajčanky Lianne La Havas vydala v červenci své třetí album, které pojmenovala sama po sobě. A není divu. Písničky jsou především o její osobní cestě hledání lásky k sobě i k ostatním. Za každou písní je autentický, intimní příběh. Album je skutečně podmanivé a své posluchače ladí na vlnu totálního klidu a pohody. Zpěvačka si album sama produkovala a vytvořila ho společně se svými přáteli a kapelou. (Tereza Hrabinová)
redakce iReport
Témata: AC/DC, Gorillaz, Taylor Swift, IDLES, Ellie Goulding, The Smashing Pumpkins, Fever 333, Mark Lanegan, Uada, Lianne La Havas
