RECENZE: Des Rocs bere na novém albu posluchače do pekla. Je plné vyladěného rocku

Deska To Hell And Back je oproti předchozí Dream Machine (2023) méně moderní a více starý hlasitý rock. Des Rocs se netají tím, že jeho inspirací jsou například kapely Queen nebo Muse a vliv jeho oblíbených interpretů je z desky dost znát.

Des Rocs ukázal Praze, jak se hraje rokenrol. Předskakovali mu Pistols at Dawn a Moon Fever

Pokud bych měla album k něčemu přirovnat, byl by to energetický nápoj, protože je explozivní od prvních tónů po ty poslední. Desku otevírá píseň When The Love Is Gone, která odvážně nasazuje posluchače na divoké vlny rock and rollu, které ho provedou celým albem. I přes nespoutanost zvukové složky na ní Des Rocs odhaluje svoje nitro a velmi otevřeně hovoří o pocitech ze ztracené lásky. Za uznání stojí fakt, že interpret všechny skladby napsal pouze s jedním dalším skladatelem a texty jsou tak autentickým odrazem toho, kdo zpěvák je.

Ačkoliv album drží pohromadě a nemám pocit, že by z něj nějaká skladba negativně vyčnívala, písně jsou v něm poskládané tak, aby se posluchači nenudili. Kromě ikonických hlasitých energických rockových pecek v něm tak najdeme i baladu The More She Wants, kterou považuji za jeden z nejlepších kousků alba. Kromě emocionálního pěveckého výkonu lze pochválit i text písně, protože ačkoliv to není u interpreta příliš zvykem, píseň vypráví poměrně ucelený příběh a storytellingový aspekt je zde výjimečně silný a podpořen i hudebně.

LIVE: Des Rocs zakončil v Praze své evropské turné, předvedl energickou show

Tím ale rozhodně nechci shodit hlasitý až místy agresivní kytarový rock, který je pro Des Rocs charakteristický, a kterého je nové album plné. Příkladem je The Juice, ve které rozpoutá naprosté peklo a nechybí ani kytarové sólo, hrané samotným interpretem, stejně jako ostatní kytarové party na To Hell and Back. Des Rocs často na sítích vtipkuje, že je utajený potomek Elvise Presleyho nebo Freddieho Mercuryho a při poslechu písní jako je The Juice je velmi těžké tomu neuvěřit, protože jeho hlasový projev je vskutku unikátní a nevybavuji si jedinou píseň, kde by ukázal v tomto směru nedostatky.

Des Rocs nepodléhá tiktokové době a nebojí se ani písní, které přesahují stopáží pět minut. Příkladem je píseň The Riders of Red Hook (Legends Never Die), která posluchače vezme až do rockového nebe. Má kytary, background vokály, silné bicí, ale také překvapivý elektronický twist v bridge, který z už tak skvělé rockové písně udělá kousek, který vám utkví v hlavě.

Deska obsahuje více takových překvapivých momentů. Jedním z nich jsou smyčce v písni Fall Together, které přispívají gradaci a dynamice písně a track je jako vytržený z dramatické scény akčního filmu. Tato atmosféra je však pojítkem téměř všech skladeb nového alba.

Zajímavým kouskem je skladba War, která má oproti zbytku popovější nádech, i tak jí však nechybí perfektní kytarové sólo. Je chytlavá a objevuje se v ní klavír, který je u Des Rocs poměrně nezvyklý. Z celého alba právě u ní cítím největší potenciál, že by se píseň mohla dostat do více mainstream kruhů, věřím, že ji ocení fanoušci například OneRepublic.

Album je zralé, zábavné, je vidět, že do něj Des Rocs vložil veškeré zkušenosti nabyté při tvorbě předchozích alb. Udržel si svůj autorský hlas, ale zároveň se nevykrádá a album je tak jedinečné a dostatečně odlišné od předešlých dvou. Zpěvák na podzim vyráží na turné a jsem z poslechu alba přesvědčená, že naživo již tak skvělé skladby vyniknou ještě více, jako tomu bylo při jeho zastávce v Praze s Dream Machine tour v roce 2024.

Text: Lucie Všianská, foto: Jimmy Fontaine, Vojtěch Chludil
Témata: Des Rocs, To Hell and Back, Danny Rocco