ROCKBLOG: Jonny Anděl (The Fellas) o svém strašákovi: Zavíral jsem oči a říkal smrti, ať si mě vezme

Zdravím všechny čtenáře iReportu. Chtěl bych Vám vyprávět, jak vzniklo naše album. Všechno začalo roku 2012, kdy jsme ještě jako Goodfellas získali Cenu Anděl za Objev roku. Už před tím jsme hráli neuvěřitelnej počet koncertů, ale po Andělech se to rozjelo ještě víc. Chtěli jsme si dělat všechno sami, nejlíp, jak to jde, a k tomu pařit po každým koncertě až do rána. Většina z nás ale musela druhej den do práce.

The Fellas: Všechny názory zvenčí jsme vyf*ckovali. To, co teď vydáme, jsme ze sta procent my

KALILI JSME A ŠŇUPALI VŠECHNO, CO SE VÁLELO NA STOLE

Ambice jsme měli mnohem větší, než na co jsme reálně měli energii, talent a kapacitu. Od osmi od rána jsme tavili telefony všech promotérů, sponzorů a novinářů. Myslim, že nás museli mít plný zuby. Odpoledne jsme většinou něco někde fotili, natáčeli nebo žvanili do rádia o tom, co si myslíme o světě. Večer jsme odehráli koncert, někdy pro tři sta, někdy pro dvacet a někdy pro tisíce lidí. Po koncertě jsme kalili, šňupali všechny drogy, co se zrovna válely na stole.

Prostě jsme žili svůj rokenrolovej sen, a to doslova. Pak jsme spali hodinu v dodávce a šli do práce.

Za ten rok jsem jako noční recepční dostal čtyřikrát padáka a solidně se zadlužil. Všechno se změnilo v roce 2013 na charitativním koncertě proti drogám v jednom nejmenovanym pražskym klubu. Uvedu Vás trochu do obrazu:

Večer před koncertem se se mnou rozchází holka mýho života. Jsem dlouhodobě nevyspalej, vyčerpanej a psychicky na dně. V den koncertu jsem na roztrhání a organizuju všechno a všechny. Jsem vyfetovanej, rozmrdanej manažer, posedlej perfkcionismem a mám pocit nepostradatelnosti. Musim o všem vědět, všechno rozhodnout a neumím nic nikomu přenechat. V kapele se hádáme do krve. Měsíc zpátky jsme se skoro porvali minutu před koncertem v Ústí nad Orlicí. Chodí na nás míň a míň lidí. Bojíme se, kolik jich přijde na charitu a jestli se vůbec na naše jméno něco vybere.

GoodFest zavítal do Plzně. S The Fellas přijeli i Lake Malawi nebo IAN

Nezvládáme projekty, který jsme si vymysleli, a drogy si berou energii z míst, kde je nejvíc potřeba. Následkem toho jsou drobný automobilový nehody, nefunkční vztahy s partnerkama a tak dále. Přichází den koncertu. Jsem na dně, ale musim to zvládnout. Kluci jsou na mě naštvaný, ale je pozdě to řešit. Po zvukovce v sále jdu na oběd do malý restaurace a cestou se rozbrečim. Volám svojí teď už expřítelkyni a snažíme se jeden druhýho uklidnit. Chvěju se a jídlo nedojim. Je deset minut do koncertu, sál je docela plnej, ale žádná sláva. Na koncert přicházej i kámoši z jinejch pražskejch kapel. Jsem úplně rozebranej a sedim v rohu backstage.

BÍLO PŘED OČIMA A LITRY VODY

Přichází nejmenovanej člen nejmenované kapely a dává mi sáček s MDMA, abych se postavil na nohy a koncert odehrál. Nekoukám, kolik toho je, rozpouštim to ve vodě a eksuju to. Jdeme hrát, cejtim nájezd jak hovado, mám sílu, koncert je boží. Po třech písních se mi začíná chtít zvracet a nevidim na kytaru. Rozhazuje mě to a křičim na bubeníka, kterej má s touhle drogou podstatně víc zkušeností než já, že mám bílo před očima a nic nevidim. Bubeník na mě křičí, ať přestanu hrát, sednu si a napiju se vody. Přestávám hrát a leju do sebe litry vody. Vybavuju si drogový filmy a říkám si: "Sakra, já se přešvih, kolik toho do prdele v tom pytlíku bylo."

Stav se mi zhoršuje a ztrácim orientaci, pouštim vodu na zem a jediný, co mě napadá, je utíkat. Malátně se zvedám z podia a skrz diváky utíkám pryč. Běžim po ulici, srdce mi buší, jako by mělo puknout, potim se a třesou se mi kolena. Nemůžu se nadechnout. Opírám se o kolemjdoucího a ten mě odstrkuje. Vcházim k Vietnamcovi a prosím o vodu, vysvětluju mu, že jsem právě odehrál koncert a nemám prachy. Vietnamec kroutí hlavou. Běžim do vedlejšího baru.

Obsluhuje brýlatá inťouška s krásnym úsměvem. Říkám jí pravdu, je mi jasný, že vypadám jako totální smažka, ale doufám, že mi pomůže. Usmívá se na mě, dává mi vodu s citronem a posazuje mě na chodník. Voda mi trochu pomáhá, ale za chvíli droga zase nastupuje. Srdce mi tluče jako nikdy v životě. Jsem přesvědčenej, že mi právě teď jde poprvé v životě o krk a vyčítám si, jakej jsem vůl. Snažím se neomdlít, po půl hodině jsem ale naprosto vyčerpanej. Ležim na chodníku, přestávám bojovat a říkám svojí smrti, svýmu největšímu strašákovi, ať si mě vezme. Zavírám oči a vydechuju. Propadám se do tmy. Žádnej tunel, žádný světlo na konci. Jen strach, pak okamžik uvolnění a tma.

Najednou mi dochází, že jsem ještě větší kretén, než jsem si myslel. Nechávám tu holku, kterou miluju, nechávám tu bráchu, rodinu, kapelu a život. Uvědomuju si, že tohle teda nechci, a pokoušim se otevřít oči. Jde to ztuha, ale jde to. Nevim, jak dlouho to trvalo. Vim ale jedno. Pěkně jsem to posral.

CESTA K NOVÉMU ZAČÁTKU

Toho emka tam byly dobrý tři dávky a já můžu vděčit svým rodičům za to, že jsem celej život závodně běhal na lyžích, a tak moje srdce něco vydrží. Stavy z tohohle koncertu proti drogám se mi začaly vracet každou noc. Druhej den jsme zrušili všechny dubnový akce. Po týdnu jsem zhubnul několik kilo a moje expřítelkyně mě dotáhla do Bohnic.

Následně jsem odjel do hor a za pomoci medikamentů se dával dokupy. Relativně rychle jsem se dostal z nejhoršího a začal číst knihy o smrti. Přečetl jsem toho fakt hodně. Všechno, co vás napadne. Postupně jsem si začal uvědomovat, že jedině já sám dokážu uzdravit svojí mysl a svoje tělo. Rozhodně mě neuzdraví léky, drogy ani náboženství. Uzavřel jsem se. Unavovalo mě mluvit, jíst, pít. Nejlíp mi bylo, když jsem koukal do přírody a připomínal si, že patřim na tuhle planetu, že jsem stejně důležitej jako malej kámen, ohromná borovice, nebo mrak na obloze.

Autoři knih, který jsem četl, se buď propadali do představ o zbytečnosti a zanedbatelnosti lidskýho druhu, nebo zoufale hledali aspoň malej důkaz, že po smrti přijde něco dalšího, že smrt není konec. Dojít zpátky k mýmu životu trvalo přibližně dva roky. Zkusil jsem všechno a došel k jedinému. Jsem a miluju. Nic jinýho nedává smysl. Žádnej bůh, žádná reinkarnace, žádný minulý životy, žádný jednoduchý řešení smyslu života. Prostě nic, jen přítomnost a láska.

Konec je nezbytná část každýho příběhu a tedy i příběhu mýho života. Celý dva roky jsem psal písničky. Psal jsem je, protože to miluju. Celý ty dva roky jsem balil holku svýho života, protože jí miluju. Prostě jsem se u všeho ptal, jestli je aspoň trochu lásky v tom, co dělám. Je to klišé, ale seru na to. Život sám je klišé. S tou holkou jsem se oženil a dneska je těhotná. Jsem šťastnej a písničky o tom, jak jsem došel ke štěstí jsou na novým albu The Fellas - Scarecrow (česky: Strašák). Jsem zpátky a zase žvanim do rádia, co si myslim o světě.

Jonny - The Fellas

Témata: The Fellas, Goodfellas, Scarecrow, drogy, koncerty