Helloween interview: První Zlatou desku jsme dostali v České republice

Před koncertem v Praze jste hráli i ve Zlíně. Jak se vám koncert líbil?
Skvělé! Super koncert. Vracíme se do České republiky rádi.

LIVE: Helloween a do starého železa? V žádném případě! Forum Karlín jim leželo u nohou

V rozhovoru pro časopis Spark jsi říkal, že sleduješ nějaké české metalové kapely.
Ne, říkal jsem maďarské. V době, kdy jsem začal hrát na kytaru, jeli jsme s rodiči k Balatonu a tam byly k dostání vinylové desky jedné místní thrashmetalové kapely... Thrash metal jsem vlastně tehdy neposlouchal, ale tohle mělo něco do sebe, skvělé riffy. V Maďarsku byli hodně známí.

V tom rozhovoru jsi ještě říkal, že kdybys měl nějakou svoji kapelu, určitě by se nejmenovala Helloween... Mohl bys nám to prosím nějak vysvětlit?
Slyšel jsem o tom, že ten rozhovor se moc nepovedl. Nevím, co se přesně napsalo, českému jazyku nerozumím. Někteří fanoušci byli pěkně naštvaní kvůli tomu, co jsem údajně řekl. Působilo to, jako kdybych řekl něco špatného o Helloweenu, ale to jsem neřekl. Nikdy. Řekl jsem jen, že kdybych měl sólový projekt, určitě bych dělal něco jiného a pod jiným jménem, a ani bych to nikomu nevykládal... Protože tenhle hudební žánr už hraju. Tak proč bych ho měl dělat ještě jinde? Ne proto, že by to byla špatná muzika a že už ji nechci dělat. Myslel jsem spíš, že když už něco dělám, jsem v té oblasti umělecky naplněný. Hraju v jedné z největších metalových kapel, tak proč bych měl zakládat sólo projekt, ve kterém bych hrál stejný žánr? Tohle jsem tím chtěl říct - že bych nedělal tutéž hudbu, ne proto, že by byla špatná, ale proto, že takovou hudbu už dělám. Takže po umělecké stránce bych požadoval něco jiného, prostě abych dělal něco jiného. Myslím, že je zábavné začít znovu od nuly, nikdo tě nezná... Jediné, co jsem řekl, bylo to, že bych nechtěl dělat totéž, protože s jednou kapelou jsme s tím již úspěšní. Také nerozumím tomu, proč jiní muzikanti, kteří mají sólo projekty, hrají přesně stejný žánr jako s domovskou kapelou. Proč dělat něco takového? To bych ty písničky radši dal na desku Helloweenu, jestli mi rozumíte.

vložte odkaz, text nemažte

Rozumím. A máte na mysli nějaký konkrétní hudební žánr?
No, jak už jsem řekl, nikomu bych to nevykládal (smích).

Zajímavé, přemýšlím, jak by asi znělo, kdybys dělal něco instrumentálního nebo třeba rap. 
Než jsem nastoupil do Helloweenu, věnoval jsem se popové hudbě. A když jsem se přidal k téhle kapele, najednou jsem se ocitl v heavy metalovém světě. Pokud bych se pustil do něčeho jiného, spousta fanoušků metalu by možná nechápala. Takže bych samozřejmě začal od nuly, pod jiným jménem, a dokonce i kdyby o tom lidi něco našli na internetu - kapelu a chlápka, který vypadá jako já - nepřiznal bych, že jsem to já (smích).

Helloween otřásli Prahou, přijeli s nimi i Gotthard

Máte nové album a tyhle koncerty jsou součástí většího turné, je to tak? My God-Given Right - skrývá se za tímto názvem nějaký příběh? Jak jste na ten název přišli?
S tím názvem a písní přišel Andi a je to hezké slovní spojení. Říká se - "Je moje svaté právo (It's My God-Given Right) udělat to či ono." Takže je to dobrý název a také dobrý název pro turné.

A letos slavíte třicet let existence kapely...
Ano.

Není moc kapel, kterým se podařilo fungovat tak dlouho. Pamatuješ si na nějakou chvíli, kdy to vypadalo na rozpad, kdy jste cítili, že potřebujete víc prostoru?
Jo, než jsem nastoupil. Svým způsobem to vypadalo na rozpad. Ale samozřejmě to člověk musí zvládnout a každý se musí soustředit na to, co má, a k rozpadu nedošlo. A také - máme tu skvělou možnost točit desky, jezdit na turné... A buď je to všechno fajn, nebo se to prostě musí zvládnout. Po osobní stránce je to o sociálních vztazích a o tom mít jeden druhého rád.

Na českých koncertech vám hostují Gotthard! Jak se to povedlo domluvit?
Byl to nápad místního promotéra, Jiřího. Máme s Gotthard stejný management, takže to dává smysl. Slyšeli jsme, že Gotthard tady v České republice odehráli skvělý koncert, a tak nám samozřejmě připadalo smysluplné, abychom je představili většímu publiku.

V České republice je hodně tvrdých kapel velmi populárních, zvláště těch německých. Rammstein, Gamma Ray, Scorpions... Proč je tomu tak?
Upřímně, to je otázka, na kterou jsem se chtěl zeptat já vás! Nemám tušení. Nic mě nenapadá. A chtěl jsem se zeptat vás, protože jste místní. Nejsem si jistý, proč tomu tak je. Ale Rammstein jsou velmi populární všude! Nejen v České republice. Možná je to proto, že Německo je velmi blízko, je to váš soused, je to tak? Evidentně existuje určité propojení mezi Německem a Českou republikou, ale já fakt netuším... Když jsme u toho, moje babička pochází z České republiky.

Fakt?
Jojo, babička - maminka mojí maminky, takže mám východní kořeny. A moje druhá babička, tedy prababička, pochází z oblasti dnešního Ruska. Část mojí rodiny je odtamtud. Možná je to ten důvod, proč se jmenuji druhým jménem Alexander.

V České republice je opravdu velká fanouškovská základna metalu a máme tu spoustu festivalů zaměřených na tuhle muziku. Lidé v zahraničí říkají, že u nich tolik festivalů není. Všiml sis něčeho podobného? Hráli jste po celém světě, takže máš představu...
Po celé Evropě je spousta festivalů. Hodně je jich například ve Skandinávii a taky ve Španělsku... těžko říct... Hráli jsme v Evropě na pár festivalech, ve Španělsku, v Itálii, ve Francii. Ale v Německu je taky spousta festivalů.

Máte už plány na další album?
Ne, ještě ne. Teď jsme na turné, čekají nás Spojené státy, další festivaly a pak Japonsko.

Japonské publikum je od toho evropského prý hodně odlišné. Je to tak?
Velmi. Ale nejen publikum na koncertech. Lidé jsou tam všeobecně hodně jiní.

RECENZE: Helloween posílají pozdrav z místy popového pekla

Čím?
Neřekl bych, že jiní nejsou zdvořilí, ale Japonci jsou nesmírně zdvořilí lidé. Je to spojené s jejich kulturou. Je to moc pěkná země a je fajn tam hrát. Jsou to velcí profesionálové.

Říká se, že tam na vás lidé nejen zírají, ale opravdu poslouchají, zato moc netancují...
Někdy jsem v zákulisí, těsně předtím, než to vypukne. A v sále to působí, jako kdyby tam nikdo nebyl. Takové je tam ticho! A pak přijdete na pódium a... wow! A když tleskají, tleskají jako roboti. Jsou ve všem velmi organizovaní. Dokonce i v koncertních halách. Přijdou, často jdou rovnou z práce, mají na sobě oblek a kravatu a v ruce kufřík. A na to je v hale spousta šaten. 

Prý si tam lidé nosí na koncerty vlastní ručníky...
To jsem nikdy neviděl, ale je to možné. Přijdou ke vstupu, odloží si tam kufříky, předloží vstupenky a vejdou dovnitř. A zamíří k pódiu, vyřádí se a pak jdou zase do práce. Koncerty tam začínají velmi brzy, třeba v šest večer. A z koncertu jdou zase do kanceláře, zase pracovat.

Fakt? Tyjo!
To bys neudělala, že ne?

Ne! Ale mám pro to pochopení, jiná kultura, jiné prostředí...
Jo, je to rozdílné. Ale je to i hezké.

Pamatuješ si na nějaké konkrétní koncerty v cizích zemích, kde tě překvapily kulturní rozdíly?
Ano, na Indii. Když jsme byli v Indii, bylo to opravdu šokující. Ne ten koncert - ten byl skvělý. Ale viděli jsme spoustu chudoby, když jsme projížděli, pochopitelně. Vypadalo to tam jako nejchudší místo, které jsme kdy viděli. Dokonce i ta příroda působila chudě. Indie byla šok. Bylo to šílené... když jsme letěli zpátky, když jsme pak přistávali ve Frankfurtu... z nějakého důvodu mi začaly téct slzy, štěstím, že jsem zase doma. Říkal jsem si - 'Wow, jaký já mám skvělý život'. Bylo to šílené...uuuuuuuuuuf. A oni s tím ani nic nechtějí dělat, protože tam je ten kastovní systém. Narodíš se do nějaké kasty, a v té zůstaneš celý život. A nemůžeš s tím nic dělat. Lidi si ani nestěžují. Usmívají se, i když procházejí tím nejšílenějším, nejšpinavějším bahnem, pořád se usmívají. A to je prostě jejich život, na který jsou zvyklí. Ale pro nás je to šokující.

Chápu, že je to něco, co vás opravdu dostalo, protože to JE šokující.
Ale je to i dobrá zkušenost. Nevím, jak to je v České republice, ale v Německu si spousta lidí stěžuje, brblá, závidí. A já jsem vždycky říkal: 'Stát by měl každému po dokončení střední školy zaplatit cestu do jižní Ameriky nebo do Indie.' A až by takový člověk přiletěl zpátky, byl by rád, že žije v Německu. A dokonce by pro naši zemi i rádi pracovali a rádi by platili daně, protože když platíš daně, máš se dobře. Takže to by mělo nějaký smysl. Dokončíš střední, dostaneš letenku do Brazílie nebo tak, prostě abys to viděla... A pak přiletíš domů a budeš si říkat: 'Wow, tady je to super.' A budeš spokojená a už si nikdy v životě nebudeš stěžovat.

LIVE: Metaloví starci na chmelu Helloween vstoupili do síně legend

Vaše album My God-Given Right bylo fanoušky velmi dobře přijato, líbí se jim. A také se dobře prodává, že?
Já nevím (smích).

Ano, podle IFPI ano, podle jejich zdrojů máte dobré prodeje.
No, svou první Zlatou desku jsem obdržel z ČR!

Fakt?
Je to něco, s čím muzikant přímo nepočítá. Jen si říká, že by bylo fajn dostat Zlatou desku... A tu první jsem dostal z České republiky, za desku 7 Sinners.

Mám za sebou rozhovor s Passengerem a vyplynulo z něj, že nikdy nevíš, která písnička bude hit a která moc oblíbená nebude. Máš stejný pocit? Nebo prostě jen toužíš po umělecké stránce něco vyjádřit a nepřemýšlíš nad tím, která písnička bude populární a která ne?
Nepřemýšlíš nad úspěchem. Doufáš v úspěch, ale nepřemýšlíš nad ním. Děláš to, co děláš, a... No, to je to, co jsem říkal předtím, o tom hraní metalu v jiném projektu. Každý člověk je jiný a nějaká pravidla pro úspěch neexistují. Nedá se říct - hele, dáme dohromady kapelu, tady jsou nějaká pravidla, a pokud se jich budeme držet, úspěch přijde. Takhle to nefunguje. A každý je jiný, každý má jiný vkus.

Jsou Ti některé písničky zvlášť blízké?
Mám pár výchozích bodů. Například předtím, než jsem začal hrát na kytaru, zpíval jsem a hrál jsem na klávesy. Vyrůstal jsem v 80. letech, takže jsem byl ovlivněný spoustou hudby z té doby, pochopitelně. Jennifer Rush, Peter Gabriel, Michael Cretu, Phil Collins taky, samozřejmě... Tohle všechno, tihle osmdesátkoví hrdinové. Tohle všechno jsem poslouchal a kytara mě nijak zvlášť nezajímala. A pak jsem jednoho dne slyšel v rádiu píseň od Michael Schenker Group a v ní bylo nádherné kytarové sólo, které mě zasáhlo přímo do srdce a já si říkal - tohle chci cítit, když budu sám hrát. A tak jsem kvůli tomu začal hrát na kytaru. Takže to jsou ty chvíle, když posloucháte muziku a něco to s váma dělá.

Ano, rozumím, taky hraju na kytaru.
No, takže to může být cokoli. Já sám jsem momentálně velkým fanouškem indie muziky, elektronické muziky.

Indie a elektronické muziky?
Ano. Indie je žánr, který je momentálně nejvíc inovativní. A tehdy, když jsem začal hrát na kytaru, byl nejvíc inovativní rock a metal. Vznikaly mraky kapel, a nejen metalových, třeba i Pearl Jam a Nirvana v devadesátkách. Ale všechny byly hodně inovativní.

Možná by takový mohl být tvůj sólový projekt.
Možná. Pokud bych nějaký měl...

text a foto: Nicola Bernard