Vydáno 06.01.2026 | autor: Andrea Štipčáková
TOP 18 zahraničních alb roku 2025 podle redakce iREPORTu. Nahráli je Yungblud, Robbie Williams, Lady Gaga, Lorna Shore i Helloween
Album Idols bylo u mě doma letos jedno z nejhranějších. V létě jsem se v kině dostala k filmu, ve kterém Yungblud tuto desku představuje a nahrává. A už při tom jsem se do jednotlivých songů zamilovala. Album je odvážné, emotivní a vůbec se nesnaží působit uhlazeně. Už první track naznačí, že songy půjdou hodně do hloubky a méně do pózy. Normálně mu to všechno věřím a omotal si mě kolem prstu. Jsou tu skladby, které mají obrovskou sílu, protože se v nich fakt odkrývá a zranitelnost je slyšet mezi každým refrénem. Občas sice přepíná mezi styly tak rychle, že to působí trochu neukotveně, ale možná to je právě to bláznivé, co mě na jeho hudbě tak moc baví, ta neuchopitelnost a nevhození do škatulky.
Opulentní a na mnoha místech odvážně rozkročené album mezi popem, klasikou a latinskými rytmy. Rosalía se ukazuje jako hudební chameleon, který se ale nepřizpůsobuje okolí, tedy v jejím případě popovým trendům, naopak je vytváří. Mladá Španělka na minulé desce předvedla burácející reggae-ton aby tentokrát ukázala jemnost a dala přednost smyčcům a mnohem intimnějším skladbám. Nádherná deska, která ukazuje, že hudba ani v roce 2025 nemusí být jen spotřebním materiálem pro TikTok, ale skutečným uměním.
Návrat Michaela Kiskeho a Kaie Hansena do řad Helloween byl mistrovským tahem. Potvrzuje se to při každém koncertu. Trefou do černého je i deska Giants & Monsters. Sice bych brzdil euforii řadící novinku po bok nedostižných alb Keeper Of The Seven Keys (Part I, Part II), ale to nic nemění na faktu, že na scéně není žádná kapela vokálně vybavená jako Helloween. Součinnost dvojice Kiske & Deris funguje na výbornou, a to se ještě občas přihlásí o slovo Hansen, který v „souboji“ o mikrofon musí potlačit své ego.
Metro bluesrockové kapely The Blue Stones mě uchvátilo na první poslech a doteď neopustilo hlavní stránku mého Spotify. Jedná se o koncepční album protkané mluvenými vložkami, které jsou tematicky koncipovány jako hlášení v metru, avšak často s hlubším přesahem, ve kterém si každý může najít, co potřebuje. Tento storytelling je tím, co z dobrého hudebního alba dělá to pro mě letos nejlepší. Ačkoliv písně samy o sobě tvoři srozumitelný celek, příběh je ještě více stmeluje a motivuje posluchače si album poslechnout tak, jak bylo napsáno. Hezky od začátku do konce. Ačkoliv dle mého názoru nezaostává žádná z písní, za nejlepší moment považuji skladbu Happy Cry, která pocitem nostalgie, svobody a nového začátku dojme nejspíš každého, kdo se rozhodne dát albu šanci.
Ne, že by snad šlo o nějaké hudební veledílo. Robbie nicméně naservíroval výživnou desku. Je nacucaná pozitivní energií a hitovými songy. Je plná života, stejně jako tenhle dnes už prakticky legendární padesátník. Na albu je slyšet, že je prostě ve formě a má chuť zpívat a dělat show, což se v písničkách jasně odráží. Také Britpop ukazuje, že Robbiemu prospěl dávný odchod z Take That, protože jako „král zábavy" září ještě víc než v pětičlenné skupině. Parádní za volantem, při vaření, když se chcete jen tak sami se sebou důkladně pěvecky a tanečně vyřádit, na velkou letní party, prostě na pohodu... A rozhodně taky na halové či ještě větší koncerty.
První deska s mladou kapelou Chrome Hearts, kdy se Neil Young vrací do folk-rockové polohy. Díky nové sestavě je z ní cítit určitá dravost a naléhavost, ale zároveň je přítomná Youngova typická syrovost.
Moderní metalcorové album, které se pyšní opravdu tvrdými kytarovými riffy a hutným zvukem kytar. Zároveň je ale album neuvěřitelně kompaktní a dynamické zároveň. Ze zpěvu zpěváka Sama Cartera mrazí, během sekundy se dokáže proměnit ze zamyšleného snílka na pořádně naštvanou bestii. Texty jsou velice aktuální a silně angažované ve prospěch planety, udržitelnosti, smysluplného života a vlastního naplnění. Tímto albem Architects jednoznačně potvrdili návrat na výsluní metalcorové scény.
Americká kytarovka, která hrdě reprezentuje moderní podobu rocku, i když kořeny má v o něco tvrdších žánrech. Vydání desky Never Enough byla rána z čistého nebe, kdy každý chtěl vidět kapelu naživo a vlastnit její vinyl. V červnu se jí podařilo právě s novou deskou vyprodat Velký sál Lucerny a tuzemské publikum ji oprávněně miluje. Za mě rozhodně jedna z nejvýraznějších desek tohoto roku. Doporučuji si dohledat několik měsíců starý koncert ze série Tiny Desk - husí kůže zaručena.
Popová princezna Sabrina Carpenter přišla s novým albem „and I love it“. Inspiraci zpěvačka pravděpodobně čerpala od skupiny ABBA a nahrávka má znatelný summer vibe. Neskutečný byl i videoklip k písni Tears, kde zazářily famózní drag queens. Album rozhodně nepřináší hluboké a světové texty, ale splňuje to, co prodává. Je to trochu sexy, hravé, a tak správně holčičí.
Na nové album deathcorových legend jsem si musel počkat téměř tři roky (když nepočítám instrumentální cover předchozího alba). O deathcoru se říká, že je předvídatelný, a ne bůhvíjak nápaditý, ale kombinace symfonických prvků, drsných riffů a vokálů Willa Ramose posouvá tento žánr mnohem dále, než jen scream-breakdown-growl-konec. Albu nechybí agresivita, ale ani emocionální část, a pokud jste fanoušky tvrdších podžánrů metalu, určitě stojí za poslech.
Mé oblíbené indie legendy vydaly po sedmi letech nové album a já jsem si ho s jistými obavami pustila. Už u prvního songu Audacious mi došlo, že jsem se v tomhle případě bála zbytečně. Přestože má být album především o nejistotě, lidském strachu a hledání vzrušení v dnešním neurotickém světě, je v něm něco neuvěřitelně pozitivního. Můžete sedět v přeplněném metru, ale jakmile při jeho poslechu zavřete oči, objevíte se na bohémské párty plné chudých umělců (sponzorují je jejich rodiče) a rádoby modelek (sponzorují je jejich rodiče). Jako by nám Ferdinandi chtěli říct, že gin tonic možná nevyřeší vaše problémy, ale ani je nezhorší, a navíc se díky němu budeme více bavit. Myslím, že žádné album nepopsalo rok 2025 tak dobře jako Human Fear – značí se v něm chaos, obavy a touha se trochu pobavit.
(Andrea Hupková)
Technicky jde EP a nedosahuje délky ani dvanácti minut, přesto jde o jeden z nejautentičtějších počinů posledních let. Dýchá z něj čirý pop punk, večery strávené s přáteli pitím před Kauflandem, protože ve vašem okolí není nic lepšího na práci, ale zároveň jistý cynismus k moderní době. AI Girlfriend je dost možným vykreslením budoucnosti spousty mladých lidí (nenechte se zmást vysokou energií a vtipnými slovy, ve své podstatě je tento song tragický), oproti tomu Spy Song promlouvá do duši každému, kdo byl někdy zaměstnán. „Hope my smile leads you on and on / I'm only trained to look this way.“ Málokterá slova popisují mé pracovní zkušenosti s takovou upřímností. Možná že nejde o technický zázrak ani o revoluci v žánru, ale zato jde o zcela upřímný náhled do začátku (doufejme) slibné kariéry.
(Andrea Hupková)
Nations’ Neurosis dokáže velmi přesně zachytit nervozitu a roztříštěnost současného světa. Oceňuji odvahu míchat různé styly a nálady tak, aby album zůstalo pestré, ale stále čitelné a charakteristické pro Waltari. Nejde o přelomovou nahrávku, spíš o upřímné a sebevědomé album, které funguje svou energií a nápady.
Zenith je ten typ alba, u kterého si po prvním poslechu říkáte „dobrý“, po druhém „sakra dobrý“ a po koncertě „aha, tak proto!“. Bleed From Within tu bez milosti předvádějí, že metalcore může být brutální, melodický a chytrý zároveň, aniž by zněl jako soundtrack k leg day v posilovně. Tahle deska dýchá, graduje a ví přesně, kdy má mlátit a kdy si vás omotat kolem prstu, aby vás pak zase bez varování pustila k zemi. Žádná výplň, žádné ego-tripové sólování pro efekt, jen sebevědomá kapela na vrcholu sil – a ano, název Zenith tady opravdu není marketingový blábol, ale docela přesný popis stavu věcí.
Letos v srpnu vyšlo nové, za mě dlouho očekávané album kanadských rockerů Three Days Grace. Po letech se navrátil původní zpěvák Adam Gontier a deska je první, na kterém vystupuje jak on, tak jeho nástupce Matt Walst. A ač jsem měla ze začátku strach, kombinace dvou vokalistů funguje i na albu naprosto skvěle.
To, že jsem velkým fanouškem Lady Gaga už od dob alba Artpop, ví snad všichni v mém okolí. Proto není divu, že její letošní deska MAYHEM je pro mě prostě no.1 a nic jiného ho nepřekoná. Album má vše, co bych si od Lady Gaga přála. Elektroniku, tanec, chytlavé texty, experimentální prvky, a zároveň pořád něco nového, co jsme doposud od ní neměli. Tohle vše MAYHEM nabízí. Obsahuje jak rychlé taneční rádiové hitovky typu Abracadabra, Disease, Garden of Eden, Perfect Celebrity, tak i pomalejší balady včetně první písně, co vyšla v kontextu alba již v roce 2024, Die With A Smile. Ne, není to nahrávka, kterou si poslechnete třikrát, a pak se k ní už nikdy nevrátíte. Ba naopak, tohle album bude u mě hrát nadále i v roce 2026, hezky od začátku do konce. MAYHEM je pro mě právě po deseti letech od vydání alba Artpop znovu návrat té Lady Gaga, kterou jsme všichni znali a milovali.
Skvělých desek vyšlo letos minimálně několik desítek, ale nejvíce času jsem strávil s Even In Arcadia od Sleep Token. Je to album, které vyvolává vášně a jakkoliv to zní jako klišé, tak po dlouhé době vidím v hudbě ve velkém jak obrovské ovace, tak absolutní zatracení a pohrdání. A to jsou přesně ty vášně, které před lety vyvolávalo třeba The Black Parade od My Chemical Romance. Tedy deska, kterou dnešníma očima vnímáme jako naprostou klasiku a o jejíž kvalitách už patrně nikdo nepochybuje. Se Sleep Token to bude stejné - teď mají hype, míří headlinovat velké festivaly a hodně se o nich mluví. Naplno jejich odkaz doceníme ale až za pár let.
Deska je skvělou kombinací tvrdých riffů a silných emocí, díky čemuž má výraznou a konzistentní atmosféru od začátku až do konce. Už od vydání singlu Rituals jsem se na album mega těšila a moje očekávání nejen naplnila, ale v některých momentech je i překonala. Je na ní jasně cítit, že kapela hudebně zase vyrostla a i po letech dokáže mile překvapit. Líbí se mi, jak je deska deep, ale zároveň chytlavá. Řada textů je navíc hodně osobní a člověk se s nimi dokáže jednoduše identifikovat, což výrazně přispívá k celkovému prožitku z poslechu.
