Vydáno před 23 hodinami | autor: Šárka Blahoňovská
Zatímco v hale vedle zpěvačka Raye opět marně hledala manžela, Miloš pomalu doslavoval svátek a zbytek Česka koukal v televizi na zhruba 235. reprízu nejpřeceňovanější čarodějnické ságy všech dob, v pražském O2 universu se sešla menšina, která měla trošku vytříbenější plán. Příznivcům metalového žánru totiž Rock for People Concerts naservírovali rovnou čtyřlístek deathcorových kapel – Humanity’s Last Breath, Shadow of Intent, Whitechapel a Lorna Shore.
LIVE: Lorna Shore a spol. přivezli deathcore do sterilního prostředí O2 universa
Program otevřeli Humanity’s Last Breath, švédští experimentátoři na pomezí deathcoru, doom metalu a djentu, kteří v roce 2023 vydali svou zatím poslední desku Ashen. Jejich set byl krátký, úsečný a postavený na těžkých, pomalu se valících riffech a dusivé atmosféře. Minimum světla, žádné řeči a zvuk hustý jako beton – ideální výkop večera.
Lorna Shore předvedli precizně řízenou deathcorovou destrukci O2 universa
Následovali Shadow of Intent. Tato Americká kapela, jež ve své tvorbě dlouhodobě míchá deathcore s tematicky propracovanými koncepty na pomezí sci-fi hororu, přijela s materiálem z loňské, v pořadí páté studiové desky Imperium Delirium. I tato kapela byla skoupá na slovo a zhruba po pětadvaceti minutách opustila pódium.
Když přišel čas na třetí formaci, hala už byla solidně zaplněná. Hlavně co se týče prostoru na stání. Whitechapel totiž patří k základním stavebním kamenům moderní deathcore scény. Bylo vidět, že spoustu lidí ví, kde je její místo. Setlist Whitechapel byl postaven hlavně na loňské desce Hymns of Dissonance, ale bez opomenutí starších položek, které stále fungují. Z novinek zazněly Prisoner 666, A Visceral Retch nebo můj osobní favorit Hate Cult Ritual. S chytlavým textem We hunt, we kill, we feast, we conquer, prostě musí večer začít nabírat na obrátkách.
LIVE: Deathmetalový večírek aneb Jak Lorna Shore vyprodala Roxy v Praze
Další sympatický moment přišel, když frontman poděkoval všem, kteří podporují heavy metal. Whitechapel zní i po letech aktuálně, suverénně a bez sebemenší potřeby dokazovat, že mají na co navazovat. Nejlepší odezvou skupině bylo, že circle pit se rozjel okamžitě po jejich nástupu, jako když šéf vejde do kanceláře a všichni automaticky předstírají práci.
Poté, co jsme byli donuceni při přestavbě přežít Arianu Grande a Rihannu linoucí se z repráků, na jeviště naskočila jedna z nejžhavějších metalových kapel současnosti. Američtí Lorna Shore dorazili do Prahy v rámci evropského tour k albu I Feel The Everblack Festering Within Me, které jasně ukázalo, kam jejich sound a dramaturgie míří. Kluby už jsou této partě v čele s Willem Ramosem zkrátka malé. Svou zásluhu na tom mají i sociální sítě, neb frontmanovy vokální výkony kolují ve virálních reelsech po tiktoku i instagramu. A taky to příčítám tomu, že Ramos je jediný muž na světě, kterému sluší kudrnatá růžová přehazovačka.
Aktuální album Lorna Shore není jen sbírkou technicky náročných skladeb, ale koncepčním celkem, který se naživo dobře „čte“. Setlist byl sestavený logicky – nové věci převažovaly, ale nebyly tlačené na sílu. Unbreakable, In Darkness nebo Prison of Flesh zapadly přirozeně mezi starší kusy. Večer pak završila trilogie Pain Remains.
Nejsilnějším momentem byla však skladba Glenwood. Ramos se nijak netají tím, že je to jeden z těch kusů, který jej naživo semele jako mlýnek na maso. V Praze ho věnoval všem, „kteří odešli z domova, aby našli mír“. Vzhledem k tomu, že píseň sám popisuje jako osobní dialog s otcem, nepůsobila tato dedikace jako fráze. Závěrečná trilogie Pain Remains pak fungovala jako uzavření večera – dlouhé, komplexní skladby si od návštěvníků žádaly pozornost a zároveň nabídly gradaci bez zbytečné agrese navíc.
Lorna Shore předvedli v Roxy brutální show
Kdo nebyl na nějakém koncertě poprvé a s odchodem kapely do backstage nezačal podnikat úprk do šaten, si mohl vychutnat ikonický přídavek To the Hellfire, při němž Lorna Shore nešetřili ohni podobně jako Parkway Drive při své podzimní zastávce o kus dál v Holešovicích.
Při předlouhém čekání na bundu, což vzhledem ke svým zkušenostem považuji za neskutečný fail, jsem si mohla vyslechnout hodnocení návštěvníka koncertu z Moravy. Ten tvrdil, že Lorna Shore předvedli lepší výkon než loni na Rock for People. Ačkoliv oceňuji scénu, která vytvářela dojem bubeníka bunujícího ve žhavé lávě a frontmana bojujícího o život v dešti, přesto ve mně ona syrovost festivalového vystoupení vyvolala silnější wow efekt. Možná i to, že tam se člověk nemusel prodírat turnikety a mohl si vychutnat během koncertu pivo (v O2 universu vás s ním do sálu nepustí), hrálo svoji roli. Prostředí v kontrastu s děním na pódiu i před ním prostě působilo příšerně sterilně. Ale to už je otázka vkusu a momentálního rozpoložení.
Lorna Shore dnes totiž fungují v obou prostředích – a ne každému to musí sedět. O2 posloužilo jako prostor, kde se ukázalo, kam se současný deathcore posunul – od klubové subkultury k sebevědomému, profesionálně fungujícímu žánru.
Text: Šárka Blahoňovská, foto: Vojtěch Chludil
Témata: Lorna Shore, Whitechapel, Shadow of Intent, Humanity's Last Breath, deathcore, Praha, O2 universum, Rock for People
0,00
čtenáři
hlasuj
