LIVE: Deathmetalový večírek aneb Jak Lorna Shore vyprodala Roxy v Praze

Lorna Shore
Praha, Roxy
19. 11. 2023

Newjerseyská parta stoupající strmě vzhůru si své obecenstvo v Česku buduje dlouhodobě. Rok zpět při supportování Parkway Drive se dalo odhadovat, že jejich další show bude headlinerská a ukrutně nacpaná. Proto už od oznámení koncertu mnohé netěšil výběr venue. 

Roxy s jejím zvuk rvoucími balkóny a minimem prostoru. Dvojnásob, když se akce vyprodá (flashbacky na BMTH v roce 2013 se rozjíždí na plné obrátky). A to se taky stalo už koncem srpna. Následovaly dva měsíce urputného modlení, aby organizátoři akci přesunuli do většího klubu. Nezadařilo se a bohužel i lokace byla to, co celkovému dojmu z akce úplně nepřidalo.

Do Roxy jsem poctivě naběhla už na šestou. Večer totiž otvírala nizozemská deathcorová formace Distant v čele s rodákem ze slovenské Petržalky Alananem (aka frontmanem Tatrofky 200025000). Distant jsme letos měli možnost vidět na Fajtfestu a bylo to něco. Show na Fajťáku byla skvostná jak po hudební, tak po vizuální stránce. Jednoduše řečeno, žádný deathcorař nemohl udržet svého vnitřního krabíka na uzdě (chápej, ten rytmus nenechal krky ani kyčle v klidu). 

Tenhle zážitek tedy přinesl velké těšení a zároveň lehké mrzení, že akci otvírají. První třetina show byla hodně rozpačitá a nešlo ani tolik o energii jdoucí z kapely. Osvětlovač si zjevně myslel, že temnost hudby je nutné vykompenzovat přehnaným svícením celého sálu, což hodně ubíralo na atmosféře (vzpomínáme na pekelnou stage v oparu mlhy na Fajtu <3). 

Obecenstvo se sice dobře bavilo už zkraje, ale šum lidí, co čekali nekonečnou šatnofrontu bohužel nepřehlušilo. Druhá třetina byla příjemnější. Osvětlovač se přestal bát tmy a dav se začal víc soustředit na performance. Finále pak bylo to, na co jsme se těšili. V globálu to tedy bylo milé, nicméně příště bychom chtěli Distant vidět v line-upu trochu výše.

Střed akce byl pro mě tak trochu s otazníkem. Druzí v řadě se na stage (s pětiminutovým předstihem – cením) přiřítili britští Ingested. Ty jsme letos mohli vidět na Brutal Assault, kde mě osobně příliš neoslovili. V Roxy bylo při jejich obecenstvo rozdělené na dva tábory. Jedna část zběsile točila mosh a užívala crowdsurfů, druhá posedávala na schodech nebo sbírala síly na headlinery v přilehlých hospodách. Do té druhé skupiny bohužel patřím i já. Manchesterská parta mě ani na druhý pokus neoslovila.

Poslední, kteří nás dělili od Lorny, byli pensylvánští Rivers of Nihil. Wiki říká, že jde o „technical death metal band“. Já k tomu asi jen dodám, že řídit se heslem „čím víc kopáku, tím víc temnoty“ není ideální. Ale účel to splnilo. Přesto, že rozdělení přítomných na dva tábory přetrvávalo, i tahle čistočistá rubačka si své příznivce našla. Řepou se házelo až až, propocenost metlošů se zvyšovala a zbytek mohl chytat poslední dech před tlačenkou na Lornu.

Konečně to přišlo. Blížila se devátá hodina (páč večerka je v Roxy v deset) a s ní i headlineři večera. Natěšenost ve švech praskající Roxy stoupala, a s ní i frustrace z toho, že my s hobitím vzrůstem (čti máš pod 175 cm) pravděpodobně nic neuvidíme. Pak to přišlo. Na stage se vyřítil frontman Will Ramos (tipuju, já to neviděla). Všudypřítomné slečny si začaly rvát rodidla (to vím jistě, ječení everywhere) při pohledu na jeho blond kudrliny a Lorna do toho mohla šlápnout. 

Set o „pouhých“ jedenácti songách (to je tak, když je pro vás „krátký song“ na pět a půl minuty), který patřil jejich poslední desce The Pain Remains. Dav byl všeobecně spokojený, já jsem ale asi čekala trochu víc (dobře, při Sun//Eater jsem ječela i já). Will sám zmiňoval, že tohle je jejich zatím největší produkce. Na mě upřímně mnohem velkolepěji působilo jejich vystoupení před PWD v Karlíně. 

Trochu prskavek, sem tam kouř, svícení ve stylu nenadchne neurazí. Celkovému dojmu nepomohl ani přesun do předních pozic. Tam sice člověk konečně viděl na idola temných teenek, ale výměnou za zvuk. Ten posunem vpřed zmizel a zbyl jen šum. Vjemově byl ten večer zkrátka něco za něco. Buď si užiješ poslech, nebo uvidíš stage. Ve finále tak bylo těch „jen jedenáct“ songů tak akorát a konec před desátou jsem vzhledem k tomu, že byl koncert v neděli, ocenila.

Text: Pavla Dolanská, foto: Luca Roman (FB kapel), Tomáš Feix
Témata: Lorna Shore, Distant, Ingested, Rivers of Nihil, Roxy, Rock for People Concerts