Oceán interview: Strážci mauzolea nás už několikrát ukřižovali

Vloni jste vydali desku po pětadvaceti letech, co vás k jejímu nahrání vedlo?
Petr Kučera (dále P): Sešlo se více faktorů. Oceán dvacet let nehrál a v roce 2011 se dal znovu dohromady. Tenkrát jsme chtěli vydat desku hned, ale tehdejší konstelace v kapele nebyla taková, aby mohla přijít nová tvorba. Jakmile Dušan Vozáry odešel z kapely, tak jsme svého textaře Petra Honse vzali do naší hudební kuchyně. Tím, jak jsme udělali "škatulata, hejbejte se", nastal najednou magický okamžik a začaly vznikat nové věci.

LIVE: Oceán křtil v Roxy mořskou vodou, Jitka Charvátová obstála i jako Ráchel

Jak jste přišli na Jitku Charvátovou?
P: Je rodačka z jižních Čech, jako my, znali jsme ji i díky tomu, že hrála s bratry Vozáryovými v kapele Fiction. Když zemřel Petr Muk, probírali jsme potenciální zpěváky, ale vždy jsme skončili u Jíti. Bylo to i pro to, jak cítí muziku a zapadá do toho svojí barvou hlasu. Takže jsme začali v roce 2011 společně hrát a koncertovat. A po pěti letech zvykání si na sebe jsme vydali i desku, na které Jitka není jen jako zpěvačka, ale i jako člen tvůrčího procesu. Skládá i nové věci a svoje zpěvy.

Nebyl to trochu risk?
P: Byl by, kdybychom nehráli… (smích) Podle nás to byla jasná volba, máte díky tomu touhu jít dál. Chtěli jsme Oceán svým způsobem oživit.

vložte odkaz, text nemažte

JSME PROPOJENÍ NEVIDITELNÝMI TVŮRČÍMI NITKAMI

Nebáli jste se reakcí fanoušků?
P: Já se bál ze začátku Jitky. (smích) Mám přirozený ostych k ženám. (smích)
Jitka Charvátová (dále J): S Petrem jsem se znala v podstatě nejmíň, protože jsem všechno řešila s kluky Vozáryovými. Ale vznikl mezi námi krásný vztah, například když Petr sáhne do kláves, tak mě hned něco napadne. Jsme propojení neviditelnými tvůrčími nitkami a oceňuju v Petrovi spřízněnou duši. Vše je založeno na přátelské bázi, kdy mi kluci nejprve volali, jestli nechci s nimi zpívat. Tenkrát jsem dělala na sólovce, ale i tak jsem na to kývla. Pak se strhla samozřejmě debata, že bez Petra to nebude ono a proč se Oceán vrací. Než vůbec něco nového vzniklo, zažili jsme rok obrovských diskuzních přestřelek, kde mě "usmrtili" strážci mauzolea. Několikrát mě ukřižovali. Až když jsme začali jezdit a hrát, hudba zvítězila nad "lží a nenávistí".

U mě to bylo od začátku o hudbě, ale je fakt, že Petr v lidech zanechal tak hlubokou stopu, že si nedokázali představit jinou formu. Neměla jsem to nikomu za zlé, protože jsem se od toho naprosto odpojila. Během jednoho roku jsem nasávala písničky a celou atmosféru kolem Oceánu - protože když byl Oceán na vrcholu, tak jsem poslouchala metal a byla jsem na revoltní vlně. (smích) Písničky jsem se naučila interpretovat po svém, aby z toho nebylo žádné karaoke. Myslím, že se nám povedl dobrý comeback, takový, jaký se jen tak nikomu nepovede. Bylo to hlavně tím, že jsme nikam nespěchali. Než jsme vydali album, tak si fanoušci o každém našem koncertu mysleli, že je to labutí píseň Oceánu. (smích)

ARMIN DOVEDL NAŠI IDEU DO SPRÁVNÉHO CÍLE

Deska Ve smíru je podle mě nadčasová, jak jste docílili takového zvuku?
P: Předchozí desky jsme si produkovali sami, zatímco teď jsme šli za "odborníkem" Arminem Effenbergerem, který měl odstup od tvorby a dovedl ideu do správného cíle.
J: S Arminem se znám od doby, kdy jsem dělala sólovku, se kterou mi pomáhal. Při tom vzniklo silné hudební přátelství, uměl moji éterickou představu s respektem zhmotnit. Tak jsme si říkali, jestli se to protne i s kluky, a stalo se. (smích)
P: Má úžasnou sbírku synťáků, které nestárnou, stejně jako "stradivárky", ale časem nabývají na hodnotě, takže jsme tam měli krásnou zvukovou paletu. Myslím si, že je tím zaděláno na další spolupráci.
J: Natáčení šlo tak lehce, až jsme z toho byli v šoku a říkali si, jestli je to dobrý pocit, či naopak. (smích)

RECENZE: Oceán dospěl a snaží se být ve smíru se svými posluchači

Rýsuje se nový materiál?
P: Hudba ztratila na posvátnosti a výjimečnosti v porovnání s osmdesátkami a devadesátkami, takže už po chvíli je deska stará. Jsme tedy opět v tvůrčím procesu a vymýšlíme nové věci. (úsměv)

Nyní album Ve smíru vychází i na vinylu, co vás k tomu vedlo?
P: Jsme gramcová generace, první muziku jsme si pouštěli na gramofonech, kazety ani cédéčka tenkrát nebyly. Proto nám přijde přirozené, že album vyjde i na černé placce.

V rámci turné vás mimo jiné čeká koncert s kapelou M.I.N.E, proč právě s ní?
Jaromír Koc (manager kapely): Frontman Marcus Meyn je zakládajícím členem a zpěvákem kapely Camouflage, což byla taková německá odpověď na Depeche Mode. Tím, že má Marcus nyní potřebu se realizovat i ve vlastním projektu M.I.N.E, vzniklo spojení s námi, protože Oceán vždy patřil k "černé módě" a byl takovou českou verzí "Depešáků". Nikdo tehdy nebyl víc než Depeche Mode, Camouflage či Erasure. A Oceán byl vždy jejich spřízněnou duší. (úsměv)

Slyšela jsem, že jste měli v plánu ke každé písni vydat klip a vytvořit jakousi videoknihu, je to tak?
P: Vlastně na tom pracujeme, natáčeli jsme další klip k písni Po hlase a podle chůze. Asi se nám nepodaří natočit úplně všechno, ale ty nejpodstatnější věci vyjdou. Zatím vyšly čtyři a minimálně dva klipy ještě zveřejníme, neboť jsou už natočené.
J: Když jsem žila v Praze, potkala jsem mnoho zajímavých lidí, včetně výtvarníka Jana C. Löbla, který má neotřelé pohledy na věc. umí chytnout myšlenku a zároveň ji zpracovat jednoduše. Oslovila jsem ho proto, abychom měli řadu kvalitních a zajímavých vizuálů na YouTube. Poradil mi i s kostýmním vizuálem. Donesl modely, včetně leknínu, který mám na hlavě, od žákyně ze školy. Tvořila je před třemi lety jako součást svojí školní práce. Kostýmy ale nebyly vhodné na pódium, protože byly z neoprenu, takže jsem se v nich potila jak blázen. (smích) Nyní jsme točili klip Po hlase a podle chůze, takže nám v rámci svojí bakalářské práce vytvořila novou kolekci - naštěstí odlehčenější variantu. (smích)

Můžete prozradit, jak bude vypadat nový klip?
J: Zvolili jsme stínohru. Natáčeli jsme v divadle s baletkou a baleťáky, kde se vytvořila kombinace světla, stínu a pohybu.

Na jakém nejzajímavějším místě jste hráli?
P: Pro nás byla zásadní Valdštejnská zahrada, kde Oceán hrál v roce 1990… to bylo asi nejmystičtější místo, co jsem zažil.
J: Kdysi, když jsem dělala moderátorku jednoho budějovického rádia, jsme s kolegou jezdili po nemocnicích a dětských domovech, kde jsme měli hodinový pořad, ve kterém jsem i zpívala. Viděli jsme smutný svět, ale zároveň nás těšilo, jak se děti umí odvázat a přimknout k tobě. To mě úplně dostalo, až jsem měla chuť přijet tam druhý den znova.

Křest alba Ve smíru proběhl loni v pražské Roxy. Foto: Tomáš Klíma

DOUFÁME, ŽE LÁSKA ZVÍTĚŽÍ NAD LŽÍ A NENÁVISTÍ

Jedna vaše píseň se jmenuje Doufám, že… V co doufáte v muzikantském či soukromém životě?
J: Doufám, že láska zvítězí nad lží a nenávistí. Doufám, že svět spěje do krize jenom proto, aby si uvědomil a probudil se. A to mi připomíná jeden výrok: Jestli je něco pravda, tak je to krása.
P: Já doufám, že se každé ráno probudím. (smích) A zároveň věřím v sílu hudby.

Text: Hana Bukáčková, foto: Alexandra Laňková, archiv

Témata: Oceán, Petr Muk, Jitka Charvátová, Ve smíru, Depeche Mode