ROZHOVOR | Arleta: Na česko-anglické texty ještě lidi v tuzemsku nejsou ready

V albu Toxic Rodeo můžeme slyšet velké propojení hudebních žánrů, od hip hopu, elektroniky až po country. Dokážeš říct, v jaké hudební poloze se cítíš nejlépe?
Mně je nejlíp ve všech najednou.

Bylo multižánrové album tvým záměrem?
Vyplynulo to přirozeně, ale kolikrát jsem si říkala, že by bylo dobré naučit se v tom kalkulovat. Zatím mi to ale nejde. Jednou jsem se pokoušela napsat hit, tak jsem googlila, jak se píše hit, a bylo tam, že máš použít pětkrát refrén a měla by to mít stopáž do dvou a půl minut. To se mi zdá nemyslitelné.

O desce jsi řekla, že je tvým návratem ke kořenům. Co tě v dětství formovalo?
My jsme poslouchali hodně Spiritual kvintet a Jethro Tull, což není zrovna country, ale je to skvělá hudba. Na koncertě Spirutal kvintetu jsem byla prodávat knihy a vždycky jsem se odběhla kouknout na koncert a vrátila se v slzách, protože mě to obrovsky dojímalo.

Kde je tvůj home town?
V Blatný. Je to malé město na jihu Čech a tam se i nahrávala deska Toxic Rodeo.

Ve svých textech používáš metafory, například koně a vrány. Mně do českého prostředí zapadá mnohem víc country a venkov než Kalifornie, jak rapuješ v tracku Smalltown: „Nežijeme v Californication.“
Ano, to je pravda. Když si to vezmeš, tak znáš americký a český country, není ale žádný francouzský a německý country. K tomu se pojí naši trampové, v tomhle jsme byli jako český národ specifický. České country je fenomén, hudba byla často převzatá, ale historii u nás country má. 

Track Grlpwr (girl power, pozn. red.) je zvukově laděn do country, dost rychle do něj rapuješ, mimo českých slov je v něm angličtina, ale také francouzština. Co tam říkáš?
Říkám tam: „Jsem smutná, omlouvám se, ale nikdy nepřestanu dýchat, nejsem dokonalá, fakt sorry.“

Na desce tě můžeme slyšet i zpívat…
Začala jsem zpívat na coveru s Davidem Kollerem a moc mě to baví.

Tvůj signifikantní rukopis je v tom, že netlačíš v textech na pilu, nejsi zbytečně vulgární.
Jo tak třeba v tracku Badgalz je slovo prcat. To je jako v Pelíškách, to už se tak nebere. (smích) Tahle skladba měla být mužským ekvivalentem na chlapský sexistický egotrip, ale schytala jsem za něj na sítích strašný hejty. Primárně lidem vadil česko-anglický text, asi na to ještě většina lidí není ready. Chtěla jsem si v téhle skladbě zahrát trochu na bad hoe, a zároveň mít skladbu o tom, jak mi umřel koníček.

V další skladbě Rezidence rapuješ: Dvacet čtyři sedm hypersenzitiv. Jsi hypersenzitivní a může to být přínosem pro tvorbu?

Má to své plusy a mínusy, pro tvorbu to přínos může být, ale pak zase můžeš být hypersenzitivní na riziko neúspěchu. Před deskou Toxic Rodeo jsem dlouho nic nevydala a vyvíjela jsem na sebe tlak, že musím vydat opravdu něco dobrého. Takže naopak bych řekla, že někdy to hlavně brání v pokroku.

Název skladby Calinfornia je odkaz nebo narážka na Calina?
Berlin (raper, který hostuje na desce, pozn. red.) má k tomu super vysvětlení. Říká, že někdo kouří Cali, jinak řečeno marihuanu, a někdo kouří Calina, a myslí se tím street credit, že ho uznává a podlejzá mu.

S Berlinem je na desce více věcí. Jak probíhala vaše spolupráce?
Máme spolu na albu tři skladby. Známe se asi rok a půl a vždycky se nám spolu dobře pracovalo.  Nedávno to vyplynulo tak, že jsme spolu začali chodit. Berlin je fakt šikovnej, Toxic Rodeu dělal většinu mixu a mastering nahrávek.

Ve skladbě Melancholia rapuješ: „Nejhorší kids, nejlepší epilog.“ Jak to vzniklo?
My jsme s Berlinem řešili, že jsme nejhorší děti svých rodičů z těch všech sourozenců a vymysleli jsme díky tomu frázi: „Nejhorší děti mají nejlepší sound“ a na to textu na to navazujeme. Ten epilog se mi povedl.

Jaké to je v rapové subkultuře, kde je stále více kluků?
Já vlastně ani nevím, oni jsou na to stále dva pohledy, buď to kluci cení, nebo si myslí, že holka by neměla rapovat. Už ta samotná otázka, na kterou se mě často ptají lidi: „Jaké to je být holka v rapu?“ je o tom, že tím dáváme najevo, že to není stále něco rovnocenného a musím to obhajovat a vysvětlovat.

Na internetu se teď objevil nově projekt The Mag NOISE, ve kterém několik ženských rapových interpretek udělalo jeden song. Jak to probíhalo?
Předem nám poslali dvě varianty beatu. Mohli jsme si vybrat dvě úpravy. Já jsem ho nechala, jak je. Napsala jsem si těžkou sloku, a to natáčení probíhalo tak, že se natáčel rovnou zvuk a video. My jsme se vůbec neslyšeli, bylo to ve velký hale, a když jsem ten text dávala asi počtvrté, už jsem se vůbec nedokázala soustředit. Nebylo to nic pro mě musím říct, je to dost o tlaku.

Rapové prostředí je stále vnímáno jako spíše maskulinní záležitost. Cítíš se lépe v klučičím, nebo holčičím kolektivu?
To je různý. Dřív jsem si říkala, že to musí být super být v kolektivu, kde jsou samé holky, ale teď mi přijde, že jsou holky mnohem víc crazy než kluci. Občas vidím v hiphopové subkultuře, že si holky drží ten svůj píseček, tu partu kluků, a nepustí tam jinou holku. Je škoda, že to berou jako hrozbu. Já se snažím taková nebýt.

O přátelství mezi holkami a následném zklamání a zranění je i skladba Badgalz?
Já v ní dissuju (z anglického diss – shazovat, urážet, pozn. red.) holky rapperů, se kterými jsem se bavila a pracovala. Snažila jsem se vždycky sebevíc, ať z nás jsou kámošky, ale vždycky se to pokazilo. Chci být na holčičí straně, ale všechno má své hranice a když tam jsou pomluvy, tak to není pro mě.

A text v písničce Day by day, kterou si nahrála se svým klukem Berlinem, je o čem?
Text mapuje začátek našeho vztahu, on tam rapuje o tom, že jsem perfektní, a že doufá, že bude v mém životě, a já tam rapuju, už mi nevolej, ale pak zase už mi zavolej. My jsme nejprve byli fakt dobří kamarádi, a až později se z nás stali partneři.

Texty si píšeš všechny sama? A kdy píšeš?
Při session vždycky. Když mě napadne něco během dne, tak si to zapíšu a pak to použiji, ale většinou přímo na session, když tvoříme hudbu.

O čem je skladba Bpd?
Text je o hraniční poruše, bpd je zkratka borderline personality disorder (hraniční porucha osobnosti), kterou mám i já a v písničce říkám, že mám díky té poruše jiné emoční fungování, a proto se snadněji na někoho emočně upnu. Ale je to pouze z mé strany, a tak to lidem nemohu mít za zlé.

V jiném rozhovoru jsem četla, že se ti ulevilo, když si zjistila, že máš hraniční poruchu osobnosti.
Jo, mega, protože si uvědomíš, že v některých momentech na sebe nemusíš být tak přísná, že to patří k diagnóze.

Kdy ti ji diagnostikovali?
Teprve před rokem. Od dospívání jsem chodila k psychologům, ale až na kognitivně behavioralní terapii to zjistili.

Chystáš natočit videoklip k některému tracku?
Snad ano, teď nejsou money.

Co tě nejvíce inspiruje k tvorbě hudby?
Lidi, které mám kolem sebe a sny, které se mi v noci zdají.

Text: Julie Fric Krauskopfová, foto: archiv Arlety
Témata: Arleta, Berlin, Toxic Rodeo, Zdeněk Pejchal