LIVE: Berlínské Lollapalooze v prvním dni vládl Machine Gun Kelly, zklamal Purple Disco Machine

Sedím v autobusu a mžourám. Po pražském koncertu Alvaro Solera jsem naspal stěží čtyři hodiny a teď se snažím fungovat. V Berlíně se totiž koná šestý ročník festivalu Lollapalooza. Akce, která rozhodně není nejlepším festivalem na světě. Vím to, vždyť tady právě dočítám knihu 40 let Glastonbury - Když svatý pochodujou od Vojtěcha Lindaura. A ten o festivalech něco věděl.

LIVE: Lollapalooza Berlín mouchy nevychytala. Prvnímu dni vládli "těhotní" Twenty One Pilots i Billie Eilish

Do uší mi přitom hrají nejnovější alba všech účinkujících, které jsem si ještě nestihl nastudovat tak, abych byl sám se sebou spokojený - Paolo Nutini, Robin Schulz, Sir Chloe nebo pár, jak já s oblibou říkám, německých bizárů. A taky Sea Girls, mladá kytarovka z Británie, na kterou jsem se hodně těšil. Naneštěstí ale svou účast na akci trochu skrytě zrušila. Není v tom sama.

Lollapalooza v Berlíně bývala akcí, která recyklovala jména, která jste v průběhu léta mohli vidět na festivalech po celé Evropě a tady své štace většinou končila. Což nevadí, mnoha koncertům to dodalo o špetku opravdových emocí navíc. Nikdy nezapomenu, jak se tady kvůli konci léta a svého turné rozplakala Jess Glyne.

Také to ale bývala akce, která dokáže přitáhnout extrémně drahé a vzácné headlinery - Radiohead, Kraftwerk, The Weeknd, Billie Eilish a další. Tentokrát to měli být hlavně Rage Against The Machine a taky Miley Cyrus. Jenže pak přišla pandemie s válkou a všechno je jinak. Vůbec poprvé tak festival žádnou opravdovou mega hvězdu nemá. Nejenže se šetří, kde se dá. Především ale nikdo neví, zda podzimní sezóna bude stadionovým akcím přát, a tak není hvězdy kde brát. Všichni sedí doma a vyčkávají další vývoj. Nejprestižnější sloty v Berlíně tak nakonec patří německým klasikám Kraftklub, Seeed a dalším.

Z pohledu českého posluchače je tedy potřeba trochu toho pochopení. A smíření se s tím, že šestá skrumáž konající se, nyní už tradičně, na olympijském stadionu a v jeho okolí, bude hlavně o objevování mladých a nadějných. Svěženek, jak by řekl pan Lindaur. Německy hovořícím je ale jedno, kdo hraje. Ostatně jako vždycky.

Kousek vedle mě sedí v autobuse trio zhruba osmnáctiletých blondýnek a je zřejmé, že cíl máme stejný. Prozradily je vlasy spletené do zdobných copánků, třpytky na obličeji, pevné boty a v jednom případě i třásně místo sukně, skrze něž jde vidět až tam, kam gentleman nekouká. A tak je mi hned jasné, že zatímco já doufám, že si ve stánku u Alternastage dám jako už tolikrát jejich vynikající trhané vepřové v burgru, kam si sami natočíte tolik barbeque omáčky, kolik jen chcete, trio slečen určitě zamíří do Fashion části areálu, kde naleznou spoustu příležitostí k tomu, udělat si ty nejvíc sexy fotky na Instagram, jaké jen dokáží. Priority. To je, oč tu kráčí.

Střih. Pro komplikace s ubytováním se první zhlédnutou svěženkou stává kolem třetí hodiny odpoledne až Blu DeTiger. Někdejší basistka Caroline Polachek a Fletcher vystupuje pod svým občanským jménem, zahlédnout jste ji mohli i v reality show I'm With The Band: Nasty Cherry na Netflixu. Popularita rodačky z New Yorku vzrostla, když během lockdownu nahrávála covery světových hitů na basu a dávala je na TikTok. Její vlastní indiepopová tvorba ale bohužel nijak unikátní není. Vlažné dojmy podtrhl i mash-up Feel Good Inc., Ms. Jackson a Paper Planes, kde zpěvačce docházel dech. Tahle svěženka asi hned tak nevykvete.

To Iann Diorr už by mohl být českému čtenáři známější. O pět dní dříve totiž i se zde rovněž vystupujícím 44Phantomem předskakovali v Holešovicích Machine Gun Kellymu. Navíc jeho spolupráce s 24kGoldnem s názvem Mood musí být povědomá každému, kdo občas zavítá na YouTube. Právě tam totiž její refrén hrál v reklamě na YouTube Music snad rok. O osmitýdenním pobytu tohoto singlu na nejvyšší příčce hitparády Billboard ani nemluvě. Sám Diorr se v Německu ukázal podruhé, škoda jen, že na pódiu mu dělá doprovod jen kytarista a všechno ostatní hraje z playbacku. Včetně jeho vlastního hlasu, tudíž naživo sám sobě pouze přizvukuje.

Součástí festivalu je také tradičně Kidzapallooza. Ve zdejším dětském koutku, který je oddělen od ostatního dění protihlukovou přírodní stěnou, si můžete kromě jídla (a že na festivalu je z čeho vybírat!) zahrát třeba ping pong, badminton, dvojitý stolní fotbálek, volejbal, lézt po laně, střílet góly, skákat na trampolíně, balonu či přes švihadlo, stavět potrubí pro tenisák, zhlédnout divadelní představení a mnoho dalšího. A to všechno je určitě lepší než falešný zpěv Clemense Rehbeina z Milky Chance.

Kdo chce ale zavrávorat úžasem, musí na Perry's Stage, kde celý víkend hrají více či méně známí DJové. Pódium je totiž situováno přímo do olympijského stadionu a i když scházíte po schodech dolů už poněkolikáté, pokaždé ta scenérie bere dech. To se však nedá říct o Vize, což je berlínský DJ, který do tohoto posvátného hudebního svatostánku pouští Bennyho Benassiho nebo Backstreet Boys. Holomek.

Dojmy si lze spravit u vzácného hosta festivalu. Paolo Nutini se svou početnou kapelou vyvolává na jednom ze dvou hlavních podiích poctivou rockovou seanci. Jeho nástup je muzikantsky bohatý a přes hudbu skoro nejde slyšet jeho hlas. Intenzita, psychedelické projekce a ozvěny devadesátek. Od Jane's Addiction po Pearl Jam, akorát s místem vzniku ve Skotsku. Jak ale minuty plynou, stává se z rockového barda zase písničkář s pronikavým vokálem. Srdceryvné balady by mohly hrát na Laver Cupu brečícímu Rogeru Federerovi jako soundtrack na rozloučenou. Tlak a výrazná barva hlasu zahřívá tělo i duši i v tom mírném deštíku, který se nad lidi v mikinách stále vrací. Otázkou zůstává, kolik lidí by na něj dorazilo, kdyby někdy přijel i do Česka.

Machine Gun Kelly od začátku pandemie natočil už dvě alba a pět dní poté, co jeho růžová helikoptéra přilétla do holešovické haly, ji přistavil i na hlavní pódium Lolapaloozy. A spolu s ní i jakousi opici s televizí místo hlavy (snad je to odkaz na komiks Sága?), které říkal The Internet. A aby toho nebylo málo, nechal také v průběhu show nafouknout nahou bílou ženu s přelepkami na bradavkách. On sám vystoupil s hlavou a kytarou obarvenou na růžovo, s nalakovanými nehty a sytě oranžovým tričkem nad pupík, z nějž mu trčely ostny. Celek doplňovaly roztrhané kalhoty s nášivkami a řetízky. Nutno dodat, že ani jeho kapela image neodflákla. I vynikající bubeník JP "Rook" Cappelletty se stylovými copánky se ale musel sklonit před blonďatou kytaristkou Sophie Lloyd z Velké Británie, která si k černým kalhotám vzala už jen podprsenku. Zdejší kameramani se ani nesnažili zachovat jakési dekorum a namísto zachycení jejích vynikajících sól na kytaru bezostyšně zabírali převážně její hrudník.

V souhrnu ale šlo o dosud nejlepší show, jakou zatím letošní Lolapalooza přinesla. Brko i cigarety kouřící rapper a zpěvák, vlastním jménem Colson Baker, dokázal nadšené publikum rozhýbat jak novějšími pop-punkovými hity jako Bloody Valentine, Emo Girl či I Think I'm Ok, tak vzpomínkami na svou starší, ryze rapovou tvorbu. Hosté mu hráli z podkresu, rapper Iann Dorr si s ním dal pecku Fake Love Don't Last naživo a bylo to výborné. Lepší než jeho vlastní koncert. Průlomový hit Bad Things sice nezazněl, přes všechny ty plameny, střílející (ovšem na rozdíl od Prahy nelétající) vrtulník a nekontrolovatelné ječení extrémně nadšených příznivců si na něj ale skoro nikdo nevzpomněl. Machine Gun Kelly na svém aktuálním turné zkrátka překonává hudební i vizuální strop ze svých předchozích šňůr a v Berlíně nastavil ostatním laťku.

LIVE: Lollapalooza Berlín - Kapely v čele s Foo Fighters nebo Mumford And Sons na výbornou, zato organizace slabá

Tu však bohužel nepřeskočil z Drážďan pocházející DJ vystupující pod názvem Purple Disco Machine. Ten má kromě skvělého jména a loga i jedno z nejlepších popově tanečních alb loňského roku, dalo by se tedy očekávat, že v něm roste konkurence pro když už ne Davida Guettu, tak alespoň pro Galantis. Ostatně singl Hypnotized rotuje i na našich rádiích a je výborný. Jeho hostujících vokalistů prostý DJ set ale bohužel ukázal, že zatím umí dobře jen efekty. Světla tvořena pochopitelně hlavně fialovou barvou tu a tam doplnily konfety či plameny, to tady ale umí kde kdo. Horší je, že ve svém setu se na jeho opravdovou tvorbu dostalo jen sporadicky. A když se někdo rozhodne, že místo prezentace vlastní práce zvolí například Abbu, nálepku černého koně je třeba mu sundat a hledat pro ni někoho jiného. Velké zklamání.

Ještě hůř ale dopadl Robin Schulz, který v útrobách stadionu zahrál hned po něm. Ten je na podobných festivalech stále vyhledávanější položkou, zde zahrál navíc přímo proti hlavnímu taháku prvního dne, Annenmaykantereit. Kapela z Kolína nad Rýnem předvedla docela příjemnou poprockovou show, k tomu jejich zpěvák Henning May docela obstojně zpívá, což u místních mega hvězd zdaleka není samozřejmé. Kdo by si tak chtěl rozšířit svou znalost německé scény a od Rammstein či Kraftwerk nechce jít přímo k těžko stravitelným Die Toten Hosen nebo zde hrajícím Kraftklub, lze mu tvorbu kapely, kterou si asi lépe zapamatujete pod jejich oficiální zkratkou AMK, opatrně doporučit.

Ale zpátky k Schulzovi. Ten rovněž pouštěl, co ho napadlo, nějakou štábní kulturu byste v tom hledali marně. On sám si přiživuje popularitu kosmetickými předělávkami hitů jiných, zde ale sáhl k refrénu notoricky známé Alane a ještě než fanoušci chytli rytmus, už to propletl s dalším songem. A pak s dalším. A dalším. V pěti minutách tam nasázel snad šest útržků a dohromady to vůbec nedrželo. Vyměnit zbytek jeho vystoupení za spánek vůbec nebyla špatná volba. Už za pár hodin se totiž tomtéž místě představí například Anne-Marie, Freddie Long, Nina Chuba, Timmy Trumpet nebo DJ Tiësto. Energie tak bude potřeba.

Text: Jan Trávníček, foto: FB Lollapalooza
Témata: Robin Schulz, Machine Gun Kelly, Purple Disco Machine, Lollapalooza, Berlín