LIVE: Druhý den berlínskou Lollapaloozu okouzlili Anne-Marie i DJ Tiësto

Chihuahua není jen dávný letní hit DJe Boba, ale také město v Mexiku. A právě tam se před dvaadvaceti lety narodil folkový zpěvák Kevin Kaarl. Jeho líbezný hlas vítal první příchozí už v poledne a je třeba říct, že těch 90 milionů poslechů na Spotify, které nastartovaly jeho kariéru, je zcela zasloužených. Velmi příjemný začátek druhého festivalového dne a další jméno, které se vyplatí sledovat i do budoucna.

A zatímco na Perry's Stage si Regard užíval královského přídělu celých dvou hodin, přičemž jeho v Česku dobře známý hit Ride It zahrál zhruba v jeho polovině (zbytek patřil mimo jiné největším hitům Bennyho Benassiho, Erica Prydze či Eurythmics), na ostatních pódiích si předávali štafetu mladí a neokoukaní. Byl to však právě Regard, na kterého se v neděli po obědě sešlo nejvíce lidí. Ti ostatní se roztrousili například mezi fanoušky Blondes. Typicky britská indie kytarovka paradoxně neobsahuje ani jednu ženu, natož někoho blonďatého. Zpěvák ale trochu jako žena zpívá, což naživo funguje docela dobře. Kdo má nedostatek kytarovek a všechno přelomové už slyšel, ten u nich vedle nešlápne. Jeden z milých objevů festivalu.

LIVE: Berlínské Lollapalooze v prvním dni vládl Machine Gun Kelly, zklamal Purple Disco Machine

Tím dalším mohli být třeba Sir Chloe, což je alternativní indie-rockové kvarteto z amerického Vermontu, jehož členové vzhlížejí například ke Cage The Elephant. Zatím ale zůstávají jen jejich horší kopií a možná i proto je na hlavní stagei poslouchalo relativně málo lidí. 

S objevy ale ještě zdaleka nekončíme! Freddie Long je kromě jiného člověk, který přezpíval Elvisovu klasiku Can't Help Falling In Love takovým způsobem, že kdyby s tím přišel do Britain's Got Talent, mohl by za to nechat rozeznít i zlatý bzučák. Tak skvělý jeho hlas v této písni je. Naživo ji ovšem v Berlíně nejen, že nezahrál. On dokonce vystoupil s tvorbou, která by této coververzi nemohla být vzdálenější. Jakási obdoba Bring Me The Horizon, zde navíc i s místy dost indisponovaným zpěvákem, byla naprostým opakem toho, co by od něj člověk čekal. A co je horší, neměl kolem sebe ani žádnou kapelu. Máloco tak nadzvedne obočí jako když hraje elektrická kytara z playbacku. Sám Freddie a k tomu bubeník? To fakt ne. Navíc svůj set ještě zkrátil z 45 na pouhých 30 minut. Proč? To už se nedozvíme.

Stejně jako pravý důvod, proč ani po dvaceti minutách od plánovaného startu na hlavní scéně stále nehrála písničkářka Clairo. Na místo intimního folku tak dostala alespoň krátký prostor na Alternative stagei vystupující Nina Chuba. A to vám bylo národa! Desítky tisíc lidí zaplnily vůbec poprvé za festival celou travnatou plochu, a dokonce i ochozy přilehlého stadionu. Pro plné pochopení toho, proč právě tato rapperka roste do nového fenoménu, by bylo potřeba vládnout němčinou, snad s tím ale může souviset i skutečnost, že v hitu, na který fanoušci reagovali nejvíce, se zpívá o jisté zelené návykové rostlině. Faktem nicméně zůstává, že ani se zpožděním nakonec Clairo nezahrála. A její naprostá absence je zarážející o to víc, že ještě pár minut před plánovaným startem na její vystoupení lákala mobilní aplikace. Na stagei už také byly přichystány nástroje. A ani manažer security, který lákal na Anne-Marie na vedlejší scéně, nevyužil příležitosti vysvětlit, co se stalo. Zvláštní.

Britská zpěvačka Anne-Marie už v srpnu na Szigetu dokázala, že dávno není jen bývalou vokalistkou Rudimental, s nimiž prorazila. Její naprostá přirozenost, prořízlá pusa a kanonáda bývalých kluků, o nichž skládá písně, z ní dělají perfektní prototyp holky od vedle, s níž by mnohá z jejích fanynek ráda kamarádila. Písničky, ve kterých zpívá o tom, že je občas líná vyčistit si zuby, že se jí na sobě nelíbí její obličej, poprsí a nohy nebo že miluje oslavy narozenin hlavně proto, že je na nich dort. S tím se přece ztotožní kdekdo. K duhu jí lze přičíst i skutečnost, že ačkoliv na svém posledním letošním festivalovém vystoupení měla totožný, jen o něco kratší program než na Szigetu, dokázala se neopakovat a své skladby uváděla jinými slovy než v Maďarsku. A to není běžné. Škoda jen toho halfplaybacku, který jí suploval pár samplů a backvokalistky. Jinak to ale byl nejpovedenější koncert druhého dne Lolapaloozy. Nepostrádal upřímnost, srdce na dlani, ani salvu známých hitů.

V podobném duchu, jen v menším měřítku, se nesl koncert Florence Arman. Jeden z objevů letošního festivalu byste si měli dát i do svých přehrávačů v případě, že jsou vám blízké popové písničky o rozchodech s kluky i kamarády, které naživo nepotřebují žádné obezličky. Zkrátka co slyšíte, to také vidíte. I to bude nejspíš důvod, proč se v Rakousku žijící interpretka dostala také na prestižní showcase festival The Great Escape. Odtud je to k mezinárodnímu průlomu už jen kousek. Někdejší spolupracovnice The Kooks, Barns Courtney nebo Crystal Fighters je tak sice pořád ještě malá "žaba", do budoucna už má ale dobře našlápnuto. Další velmi, velmi kvalitní koncert.

Pravým opak je německy zpívající Loredana, což je hudebně cosi jako lokální variace na Major Lazer. Letně znějící, bezstarostné reggaetonové písničky doprovodil DJ, asi desítka tanečnic a k tomu i hlavní performerka, která by klidně mohla být jejich jedenáctou kolegyní. Mikrofon totiž měla při téhle lekci aerobiku spíše na ozdobu.

A tělocvik měl ve škole asi rád i Timmy Trumpet. Ten jezdí do Česka pravidelně, pokud ale neradi odcházíte z koncertů zklamaní, nechte při oznámení jeho příští návštěvy šrajtofli v kapse. Takový narcis se jen tak nevidí. Celou dobu vlastně jen skákal po stole bez trička, na kameru ukazoval svaly, manželku, občas zafoukal na trubku nebo zamával flaškou, ze které si nejednou přihnul. A ani se nesnažil předstírat, že tam snad něco míchá! Slyšeli jsme remixy Apologize od OneRepublic, Without Me od Eminema nebo tu ukňouranou baladu Mad World od Garyho Julese, co vždycky hraje, když někdo vypadne ze SuperStar. Jo, a taky Beautiful People Marilyna Mansona. No fakt.

A o mnoho lépe na tom nebyl ani Imanbek, který setu Timmyho Trumpeta předcházel. Ten se nejvíce lišil maskou na obličeji a projekcemi, kde se to jen hemžilo japonskými samuraji. Asi se mu líbila oceňovaná videohra Ghost Of Tsushima. Proč ale na takových festivalech dostávají prostor "maníci", kteří vydali pár úspěšných singlů, z nichž zatím nesloží ani album, natož hodinový DJ set, je mi stále záhadou.

To Tiësto je jiný kanón. Neměl sice tak plno jako o den dřív Robin Schulz, což je dáno hlavně tím, že proti němu hráli Die Fantastische Vier a hned po nich Seeed, což jsou u našich sousedů jedny z nejpopulárnějších formací, jaké vůbec německy mluvící státy mají, ani tak si ale nizozemský rodák neměl na co stěžovat. Pár desítek tisíc lidí na jeho show zakončující program uvnitř stadionu přišlo. A že to byla show! Lasery, ohně, konfety, projekce, dým, role papíru. To měli všichni. On ale k tomu přidal ještě rachejtle ze střechy osmdesáti tisícového stadionu. Nádhera. Navíc místo exhibování ukázal, že své řemeslo ovládá a na rozdíl od mnohých ten mixpult neměl jen pro parádu. Nehrál odrhovačky jako ostatní, naopak ukázal, že má vkus pro hudbu nultých let a pustil třeba Black Eyed Peas, Akona, MGMT nebo dokonce Snow Patrol. A aby toho nebylo málo, na jeden song si pozval i hostující zpěvačku, u těch ostatních se zase postaral o to, že mu na sebe většinou moc pěkně a přirozeně navazovaly. Z vlastních zdrojů sáhl například k The Business, Jackie Chan nebo More Than You Know. Hitem In My Mind od dvojice Dynoro a Gigi D'Agostino svou show za velkolepého ohňostroje ukončil. Ano, takhle se to dělá. Všichni ostatní, kteří na stejném pódiu hráli v průběhu celého víkendu, by se od jeho hodinu a půl dlouhého setu, který neměl slabých míst, mohli učit.

Festival tímto sice skončil, nicméně čestnou zmínku si zaslouží i další jména, která pro kolidování s jiným programem nešlo stihnout, nicméně už z nastudování jejich studiových nahrávek bylo zřejmé, že by to mohly být velmi povedené koncerty. Další mladí a nadějní, kteří by si zasloužili šanci jsou tak ještě například Jada, Zoe Wees, už ze Szigetu ozkoušená a kvalitní dvojice Kid Francescholi, pak také 44Phantom nebo Charlotte Jane. Zájemci proto nechť dají šanci i jim a vyberou si, kdo jim sedí nejvíce.

Lollapalooza 2022 tak má za sebou další ročník a ačkoliv se na ní nestalo až na pár drobností nic skandálně špatného, je třeba říct, že to byl bohužel nejslabší ročník. Ale to jen proto, že ten samotný line-up nemohl být kvůli dění ve světě tak našlapaný jako dřív. Za to organizátoři nemohou. Z pořadatelského hlediska je to ale úspěch a že je Němcům jedno, kdo tam ve finále hraje, svědčí ostatně i počítadlo návštěvníků. To se prý přehouplo přes 100 tisíc lidí. Doufejme však, že se festival navrátí k těm exkluzivním, mezinárodním headlinerům, díky nimž v minulosti tolikrát zabodoval. Na to si ale ještě budeme muset pár měsíců počkat. Jisté je zatím jen to, že už byl oznámen termín konání. A je pozitivní, že se z konce září přesune na jeho začátek, určitě totiž i vy rádi chodíte na festivaly bez mikin a bund. Tak už aby to bylo!

Text: Jan Trávníček, foto: FB Lollapalooza
Témata: Lollapalooza, Tiësto, Kevin Kaarl, Timmy Trumpet, Florence Arman, Freddie Long, Anne-Marie