Osm NEJ Lollapaloozy v Berlíně: od Kraftwerk přes The Weeknda až k Imagine Dragons

Největší objev

Jsou vlastně dva, byť The Night Game už mnozí mohli objevit třeba v červnu na Rock im Parku. Nebo na dalších zastávkách jejich turné, neboť Lollapalloza byla za tento rok už jejich šestým koncertem v Německu, což zní na téměř neznámou kapelu neuvěřitelně. Boční projekt Martina Johnsona z pop-rockových Boys Like Girls, který se po psaní hitů pro Taylor Swift, Avril Lavigne, Daughtry nebo dnes už zapomenutých Hot Chelle Rae rozhodl rozjet kariéru i v žánru new wave, patří mezi nejsympatičtější nová jména. Chytlavost a instantní hitovost přebírají po slavnějších zákaznících a kdo si jednou pustil Bad Girls Don't Cry, pro toho už není cesty zpět. Očekáváná debutová deska navíc vyšla jen den před berlínským koncertem. Dosud největší komerční úspěch v podobě spolupráce s Kygem na jeho šťavnatém singlu Kids In Love ze stejnojmenné desky na jeho vlastní sice chybí, vynahradil to však jejím živým podáním, které bylo prostě mňamózní. Pardon za ten výraz, ovšem ještě procítěnější verzi, než jaká ve zpomalené verzi vyšla pod jeho vlastním jménem studiově, to asi nazvat nejde.

LIVE: Lollapalooza Berlín - Kapely v čele s Foo Fighters nebo Mumford And Sons na výbornou, zato organizace slabá

Druhý objev potvrzuje, že sledovat nominanty ankety BBC Sound Of se dlouhodobě vyplácí. Není to tak dávno, co na Lollapalooze brzy po svém průlomu zahráli jak Sam Smith, tak James Bay. Letos to kromě Dua Lipy a Lewise Capaldiho (jejichž objev přičítáme spíše Szigetu, kde oba své kvality ukázali o pár týdnů dříve) byla také Jorja Smith. Čokoládová zpěvačka, která svým sex-appealem a barvou hlasu může připomenout Rihannu, hudebně je ale její R'n'B a soulem prodchnutá muzika blíže spíše Sade nebo H.E.R. V leopardích šatech rozdávala jak skromné úsměvy, tak dokoce i pokusy o rap. Ne všechna čísla sice byla stoprocentní, těch nadprůměrných bylo ale spoustu. Včetně coveru No Scrubs od TLC. Liam Gallagher hrající tou dobou na největší scéně vůbec neví, o jak dobrý koncert přišel.

Nejlepší DJ

Perry's stage, kterou v podstatě tvořil celý Olympijský stadion, ovšem bohužel jen v prostoru pro stání, sloužila celý víkend primárně pouze DJům. Někteří z nich byli fajn (Jonas Blue), jiné jsme pro dostatek jiné zábavy bohužel neviděli (Armin Van Buuren, Nervo, DVBBS či Ofenbach), ty další zase naopak ano a následně toho pro tu změť zvuků, které místo hudby připomínaly spíše mix mlácení trubek o sebe a splachovadlo, zase litovali. K nim patří jak San Holo, tak třeba i Alison Wonderland, které dokonce třikrát zcela vypadl zvuk. A tak si toto místo pro nedostatek konkurence vybírá Kygo, jehož set byl sice jako přes kopírák s tím, co předvedl na Colours Of Ostrava i na Szigetu, ovšem doprovodná show plná ohňů, konfet a ohňostrojů, hostující živý zpěv i salva hitů byly pro závěr festivalu takřka ideální kulisou.

LIVE: Lollapalooza v Berlíně finišovala s Radiohead, velký prostor měli DJové

Největší mínus

Jednoznačně organizace. Při všech čtyřech berlínských ročnících se na Lollapalooze dalo každoročně skvěle ukázat, jak dělat megalomanský festival s ohromujícím line-upem, ale zároveň ho naprosto pokazit amatérskými a špatnými rozhodnutími. Ostatně když se festival čtyřikrát za čtyři roky přemístí na jiné místo, o něčem to vypovídá. Fakt je, že vhodnější prostor než právě Olympijský stadion a jeho zázemí v Berlíně asi nenajdeme, a tak je dost možné, že už příští rok bude festival hlásit vyprodáno, protože zaplněný byl slušně už letos.

LIVE: Lollapalooza v Berlíně: Lindsey Stirling se věnovala hlavně gymnastice, Kings Of Leon potvrdili svou pověst

Z těch největších přešlapů ale nelze nezmínit nevpuštění fanoušků na set Davida Guetty, což tisícům návštěvníků zkazilo celý festival. Škarohlíd sice může namítnout, že je to vlastně klad a že si místo stání u zavřené brány mohli vybrat poslouchat německý hip hop K.I.Z. nebo nebývale dobře naladěné The Wombats, kteří se loučili s dvěma členy týmu a v legraci jim v jejich přestupu k týmu kolem Mumford An Sons vyčítali hamižnost. Faktem ale je, že bez ohledu na hudební preference je nevpuštění fanoušků na koncert jejich oblíbence vyloženě prasárna. Tím spíš, když zaplněná byla pouze plocha ke stání a tribuny byly zcela volné.

Druhým přešlapem je nepřekvapivě cashless placení, které opět vyrukovalo se svými oblíbenými triky. Nekonečné fronty. Manipulační poplatky jen za to, že si penězi ten čip pouze nabijete. Nevracení peněz na místě, ale až po festivalu skrze web. A to všechno ještě omezeno dalšími nesmyslnými pravidly určujícími například minimální výši vkladu a podobně. Vymýtit, dokud je čas!

Třetí zápor už je ryze individuální, nicméně pomineme-li to, že jsme jako médium dostali akreditaci pro fotografku, které pak na místě odmítli vydat fotopas, jistě jsme nebyli sami, kdo si lecjakou kovbojku zažil i díky tomu, že festival nenabízí stanové městečko a nechává tak spaní čistě na účastnících. Nám třeba takto v noci na hostelu během spánku ukradli telefon přímo z nabíječky, a tak jsme neděli místo dalšího objevování mladých a nadějných strávili s operátory policejních i telekomunikačních ústředen.

Největší comeback

Je to už sedm let, co vyšla dosud poslední nahrávka Friendly Fires. Úchvatný mix indie-rocku a roztančené indie-troniky dodnes platí za jednoho z nejsympatičtějších zástupců žánru, a i když by se mohlo zdát, že koncert z rakouského festivalu Frequency v roce 2012 zůstane nepřekonatelný, zpěvák Ed McFarlane kupodivu zdánlivě nezestárl ani o píď. Jediné, co mu chybělo, byla jeho kudrnatá kštice. Všechny ty šílené tanečky plné smyslného kroucení pánví, na které by byl krátký i Matěj Ruppert, ale naštěstí zůstaly a k hitům Hawaiian Air nebo Hurting přibylo i pár ukázek z nové desky, konkrétně singl Love Like Waves a Can't Wait Forever. Škoda jen toho zvuku, který zbytečně upozaďoval zpěv, jinak ale radost z návratu přetrvává a titul největšího hipstera festivalu jakbysmet.

Největší jistoty

Tady se nabízí více jmen. Zvolit spíše Years And Years, kteří kromě rozjařeného frontmana a zásoby nových písní z druhé desky Palo Santo zaujali také výtečnými tanečníky a zpěvákem na visuté plošině, jenž zpíval s šaty dlouhými snad pět metrů? Nebo vsadit spíše na Rag 'N' Bone Mana, jehož unikátní pěvecké kvality berou dech i po několikáté v řadě? A co třeba takoví The National, kteří se neváhali pustit mezi publikum hned natřikrát a ukázali, že jakkoliv jsou jejich desky spíše usínacího a melancholického charakteru, naživo si nezadají s pořádnou rockovou kapelou?

Asi by se v podobném duchu dalo ještě pokračovat, jenže už proto, že většina popových zpěvaček stojí naživo za starou bačkoru, musíme opět vypíchnout výtečnou práci Dua Lipy. Třiadvacetiletá Londýňanka už si pomaličku zametá cestu k druhému albu, jehož vydání je prozatím stanoveno na začátek roku 2019, naštěstí má ale - i díky četné řadě hostovaček - pořád dost hitových singlů ze své úvodní éry, aby jimi mohla naplnit koncert už letos. Podobně jako před pár týdny na maďarském Szigetu je i tady odzpívala jen v podprsence a šusťácích, přes všechny ty sladké cukrbliky a nakrucování se pro objektivy ale nesmí zapadnout, že je odzpívala opravdu dobře! Pečlivě nacvičená choreografie a plán vystoupení velící po Be The One odzpívané přímo tváří v tvář fanouškům v prvních řadách zařadit baladu ale vzaly za své, když si zpěvačka všimla, že někomu z nich není dobře. Vystoupení tedy asi na deset minut zcela zastavila a za úplného ticha jen z pódia sledovala zdravotníky, jak dělají svou práci. Možná by někdo mohl namítnout, že by radši slyšel ty plánované písničky, k nimž už se pak interpretka z časových důvodů nevrátila, těžko ji ale po takovém lidském gestu nemít ještě radši.

RECENZE: Dua Lipa nahrála desku, u které můžete tančit, pít, plakat, kouřit trávu nebo se milovat

Největší hvězda

Papírově byl hlavním headlinerem The Weeknd. Nic proti tomu, během pár let se skutečně vyšvihl mezi nejskloňovanější jména celosvětového hudebního byznysu, jeho koncert tomu ale moc neodpovídal. Byl to totiž přesně ten typ vystoupení, u něhož se deset minut skvěle bavíte, pak vás něco deset minut štve a tak pořád dokola. Částečně za to mohly samotné písničky, čistě podle toho, jestli zrovna hrál některý z hitů jako Starboy, Can't Feel My Face či neodolatelný I Feel It Coming, nebo se spíše vzpomínalo na začátky z období House Of Balloons. Tam je to čistě individuální podle toho, které jeho období je vám sympatičtější. Spíše zamrzelo, že show nebyla téměř žádná, až na pár plamenů a skvělá světla nenabídla nic než zpěváka chodícího zleva doprava a zase zpátky. Dobrá polovina skladeb navíc byla prohnána half-playbackem, jinak by jako z desky nemohly vůbec znít. Být tam sboristé, hned by to znělo jinak. To muzikanti zase byli na scéně spíše na okrasu, stejně měly hlavní roli puštěné podklady. Navíc zpěvák s diváky až na pár povzbuzovacích pokřiků téměř nekomunikoval. Vyložené zklamání to sice nebylo, ale jestli někdo někdy chtěl řadit The Weeknda po bok Bruna Marse a Justina Timberlakea jako dalšího z potenciálních nástupců Krále popu, asi by místo toho měl jít radši do sprchy.

Největší podivíni

Možná by to oni sami hodnotili úplně opačně a za podivíny by spíše označili ty, co hráli na Perry's Stagei, ale na druhou stranu - jak často se vám podaří, že se díváte na čtveřiči postarších pánů, jak téměř nehnutě stojí za pultem a na nose přitom máte 3D brýle, které tvoří projekci za jejich zády mnohem živější? Takové už koncerty Kraftwerk jsou. Legendy německé elektronické hudby jistě není třeba představovat, na scéně se drží už od roku 1970. Jejich hudba tomu samozřejmě odpovídá, proto se navzdory zvyklostem většina omladiny nevydala pod jejich pódium, aby si rozšířila obzory, ale naopak houfně přešla na souběžně hrajícího Kyga. Došlo tak k podivnému paradoxu, kdy druhá největší hvězda festivalu měla pod scénou tak prázdno, že nebyl problém dostat se k ní opravdu blízko. Alternativnější, fajnšmekrovské publikum si zkrátka nachází cestu na Lollapaloozu stále méně a méně.

Koncert jako takový byl pro člověka, který je naživo ještě neviděl, zcela určitě něčím zcela novým. Sledovat projekce ve 3D podobně jako byste seděli v kině, bylo ojedinělým zážitkem, který zaslouží uznání. Jen je škoda, že potenciál nebyl využit naplno a v některých skladbách jsme nesledovali nic jiného než jen osmdesátkovou grafiku blikající stále znovu a znovu. Repetitivnost a jednoduchost počítačové techniky je Kraftwerk vlastní, za chybu to tak považovat nelze, jen si ale zkuste představit, jak by s 3D technologií zvládli pracovat třeba takoví Coldplay, kteří mimochodem jejich melodii z Computerliebe přetvořili ve vlastní hit Talk? Potlesk ale byl zasloužený. Díky za takové perličky.

Nejlepší koncert

Můžete rovnou namítnout, že provařený pop-rock od aktuálních stadionových velikánů přece nemůže být hodnocen lépe než léty prověřená klasika elektronických mágů. Jenže to se pohybujeme v úplně jiných světech. Chceme-li proto posoudit, jak dobří Imagine Dragons byli, srovnávejme s jejich vlastní konkurencí. Nebo ještě lépe. S nimi samotnými.

Lollapalooza je skvělá v tom, že pro mnohé vystupující je tím vůbec posledním koncertem během letního turné. A už několikrát jsme se mohli přesvědčit, že si to daný umělec chtěl užít o to víc. Vzpomeňme třeba na Jess Glyne, která se předloni přímo na pódiu rozplakala, jak jí bylo líto, že už je po všem a bude se muset vrátit domů a skládat zase nové věci. Také turné k třetí, výborné desce Evolve Imagine Dragons našlo v Berlíně svou poslední zastávku a i oni se zjevně rozhodli dát do toho všechno.

LIVE: Imagine Dragons zpět v O2 areně - energická show a nové hity

Vidět to bylo nejen na s obrovskou vervou odehrané Walking The Wire, čarokrásně divoké novince Natural nebo nečekaném úryvku Every Breath You Take od The Police, ale vůbec na kapele jako takové. Ne že by snad jejich dubnový koncert v Praze nebo loňská show na Colours Of Ostrava nestály za řeč, byla to ale až Lollapalooza, která je dokázala vyhecovat k jednomu z nejlepších koncertů v jejich kariéře. Což i vysportovaný frontman Dan Reynolds sám přiznal.

Vzduchem létaly desetitícíce konfet, stlačený oxid uhličítý, nafukovací balóny, mávající ruce skákajících fanoušků, vzpomenutí na zemřelého Maca Millera, slova o přiznaných depresích zpěváka i veškeré pochyby, které byste vůči kapele mohli mít. Každá skladba měla něco do sebe, každá byla odehraná, jako by měla být úplně poslední. Jestli jste měli to štěstí vidět je ještě v počátcích kariéry v SaSaZu, toto bylo něco podobného. Těžko najít lepší tečku. Festivalové léto 2018 budiž ukončeno.

text: Jan Trávníček, foto: Eva Dang

Témata: Lollapalooza, Imagine Dragons, Dua Lipa, Kraftwerk, The Weeknd, Kygo, David Guetta