ROZHOVOR | Bára Basiková: Chci spolupracovat s Tillem Lindemannem. Dneska chodím na své koncerty deset minut před začátkem

S kým z české a ze zahraniční hudební scény byste ráda spolupracovala?
To jste mě trošku zaskočila, protože jsem o tom nepřemýšlela. Mnoho let vím, že chci spolupracovat s Tillem Lindemannem. Už několikrát jsme ho zkoušeli kontaktovat, ale pořád se to nějak nedaří. Na loňském festivalu Masters of Rock, kde hrál a my taky, jsem dokonce proklouzla do backstage a stála jsem od něj asi dva metry. Pak mě jeho ochranka vyhodila. To je dlouhá historie…

ROZHOVOR | Bára Basiková: Angažované písně točíme, protože chceme. Za minulého režimu neměl člověk na výběr

Tak třeba příště.
Měla jsem to štěstí, že jsem spolupracovala se spoustou skvělých lidí z české scény. Čím dál víc mě ale zajímají nové tváře a noví lidé, hlavně mladí, protože přinášejí do muziky nový vibe, jak se dneska říká, novou energii.
Moc mě teda neberou rapeři, to nějak vždycky šlo kolem mě. Můj syn poslouchá Yzomandiase, tak to by nebylo úplně marné. Z holek mě totálně rozsekala Marie April, ta je úplně skvělá. Pak mám teda ráda Kateřinu Marii Fialovou a strašně žeru Rozálii. Kolem nich jsou většinou i skvělí muzikanti a skladatelé.

Čeká vás teď natáčení nějaké nové muziky?
Teď na to vůbec není čas. Poslední velká spolupráce byla s Pačessem. Odehráli jsme strašně moc koncertů. Na jaře jsme jeli turné jako předkapela Krucipüsku, protože s Tomášem Hajíčkem jsme čtyřicet let kamarádi. To bylo bezvadné. S Pačessem jsem natočila dvě skvělé desky, takže to bylo pro letošek docela vyčerpávající.
A teď se teda až do konce roku věnuju filmu, protože to PR kolem něj je docela hustý a projekcí bude ještě spousta. Jedeme na různé festivaly... Až do konce roku mám nasmlouvanou spoustu koncertů. Jsem takový chameleon, že koncertuju s různýma kapelama. Jeden den zpívám v barokní kapli s klavírem, skoro klasiku a vážnou muziku, druhý den hrajeme s Michalem Pavlíčkem, třetí den s mojí kapelou, čtvrtý den s cimbálem a pátý se symfoňákem.

Máte to hodně pestré.
Mám a jsem za to ráda. Všechno mě to baví. Jsou to vlastně žánrově věci ode zdi ke zdi, ale vždycky mě to takhle bavilo a nikdy jsem nebyla žánrově vyhraněná.

Nechci se nikomu vnucovat ani podbízet

Vždycky jste byla žánrově nezařaditelná. Proč se říká, že to pro zpěvačku není dobré?
Není to dobré pro ten, jak bych to řekla, mediální obraz. Třeba když se řekne Leonard Cohen nebo skupina Kabát, je to značka. Je to synonymum pro nějaký jasný styl, charakteristický rukopis. Ale Basiková? Tam je to od gregoriánských chorálů až po metal.
Kdysi mi to přišlo jako nevýhoda, právě z toho obchodního hlediska, ve smyslu, že když prodáváte produkt, nikdo si není jistý, co pod tou značkou vlastně najde. Postupem času jsem si ale uvědomila, že je to vlastně naopak výhoda. A každý z mých fanoušků si oblíbil z toho, co jsem dělala, jinou linii. Někdo má rád muzikály, někdo bigbít… a já už jiná nebudu. Prostě to dělám tak, jak to dělám a nechci se nikomu vnucovat nebo podbízet.

I pro vás je to nejspíš takhle super, protože máte ráda tu pestrost.
Je to strašně obohacující, je to velké plus. A to každej nemá.

Příběh českého hitu: Kamil Střihavka & Bára Basiková – Když se snáší déšť

Stíháte sama chodit na koncerty?
No jasně, zítra jdeme na Migy, protože s mýma dcerama a s kámoškama je máme rádi. Je to strašně fajn. Další den jdu na Vojtu Dyka, se kterým jsme kamarádi už spoustu let. Jsem na něj zvědavá, protože si myslím, že je pěvecky opravdu dobře vybavený.
Mám pořád ráda zpěváky, kteří zpívají. Trošku mně vadí, když dneska hučí nebo šeptají na jednom tónu, a ještě deformujou češtinu a není jim rozumět. Nehodnotím to. Prostě to neposlouchám, protože se mi to nelíbí. Když má být zpěv, tak má být prostě zpěv. Pro mě jsou zpěváci třeba právě Vojta, Matěj Ruppert nebo Dan Bárta, kteří opravdu zpívají.

Asi před rokem jste zmiňovala, že posloucháte hlavně klasickou hudbu. Platí to pořád?
Doma neposlouchám nic, nikdy. To jsem nedělala celý život. Já vlastně někdy hudbu nesnáším, protože jí jsem neustále obklopená. Doma mám ráda prostě ticho. A vždycky, když jsem si chtěla poslechnout něco konkrétního, tak jsem si to nepouštěla jako kulisu, ale opravdu jsem to poslouchala soustředěně. Celé album si většinou poslechnu v autě, když jezdím na koncerty, abych si ho vychutnala fakt to prožila, vnímala, cítila...
A čím dál víc, teda čím jsem starší, tím víc se vracím ke klasice. V autě teď posledních pár let poslouchám Rádio Classic, kde teda není jenom klasika, jsou tam třeba i filmové soundtracky, filmová hudba je úžasná, je spousta vynikajících hudebních skladatelů, kteří komponují pro geniální filmy. A když se objeví třeba někde nějaké nové album někoho, zaujme mě to, tak si ho koupím, pořád ještě si kupuju alba.

Jako cédéčka?
I vinyly. V poslední době jsem si pořídila Davida Bowieho, The Best of Rock Opera Prague, Lennyho Kravitze, Franka Zappu, Klause Nomiho a Evitu - loňské londýnské nastudování.

Na základě čeho si vybíráte spolupráce? Když vám někdo pošle nabídku, jako to udělala třeba kapela Pačess, poslechnete si to…
Člověk by měl poslouchat svůj instinkt, srdce, nebo co to je, mozek, duše. Když prostě něco cítíte, ale třeba si to neumíte odůvodnit verbálně nebo ospravedlnit, nějak to popsat, ale ten pocit je jasnej a silnej, tak je vlastně rozhodující. Člověk často na to nedává, a pak se to časem potvrdí. Například… kupujete chalupu, vidíte jich třicet, a pak přijdete na jedno místo a úplně…

RECENZE: Bára Basiková bez příkras. Dokument Heleny Třeštíkové dává nahlédnout do duše fenomenální zpěvačky

… jste doma.
… vás to rozvibruje, cítíte to. To samé je u lidí, u filmů, hudby, knížek, výtvarného umění... Leta letoucí dostávám neustále nějaké nabídky, je toho fakt hodně, buď spolupráce, nebo zahostovat třeba s nějakým zpěvákem. Skutečně si vybírám podle toho, jestli se mi to líbí, jestli mám z toho dobrý pocit. A kluci z Pačess byli milí a slušní a poslali mi nahrávky, věci, které už vydali, a věci, které mi nabízeli. A mně se to hrozně líbilo. U mě styl hudby nerozhoduje.

Je nějaký žánr, do kterého byste nešla?
Asi bych netočila country nebo dechovku. To si myslím, že tam až bych nešla. Ale rocková hudba a potažmo teda metal, to je ryzí, to je úchvatné, a pokud to někdo dělá dobře, tak není co řešit. A fakt mě to nadchlo, jak hudebně, tak obsahově, protože všechny jejich texty jsou o pivu. Frontman kapely je pivovarník a sládek a studoval pivovarnictví, zná o pivu úplně všechno, veškeré legendy, historie, mýty, jak se pivo vyrábí, druhy, kvality, všechno možné. Prostě oslavujou to pivo i v různých metaforách. Líbilo se mi to tak, že jsem na to kývla, a protože jsme si byli sympatičtí, ta spolupráce byla skvělá. Řekli jsme si, že něco natočíme, a pak to zkusíme živě. Čtyři roky jsme fungovali a pořád se to rozjíždělo. A co mě na tom dojímalo, že pro toho frontmana, pro Zdeňka, to byl splněný sen. To mi dělá radost, že jsem někomu udělala radost. Takže doufám, že mně taky jednou ten Lindemann třeba udělá radost.

Pojďme zavzpomínat na Jesus Christ Superstar, fenomenální muzikál, který se hrál čtyři roky, tuším asi 1 300 představení, ve Spirále. Měla jste možnost tam zpívat po jejím znovuotevření?
Viděla jsem tam módní přehlídku a show značky La Formela, která ten prostor, teda samozřejmě technicky úplně někde jinde než před třiceti lety, krásně choreograficky využil. Na tomhle poli se hodně změnilo. A pak jsem tam viděla projekt Human Zoo a ještě nějaký koncert vážné hudby. 

Jaké jste měla pocity, když jste tam po těch letech vstoupila?
Když jsem tam poprvé vešla, tak se mi sevřelo srdce a tekly mi slzy, protože ty čtyři roky tam, to bylo 94 až 98, v minulém století, byly pro nás všechny naprosto nezapomenutelné. To se jako fakt psaly dějiny. Jsem ráda, že jsem byla u toho. Vzniklo fakt něco mimořádného a dodneška si myslím, že je to to nejlepší, co se tady na muzikálové scéně odehrálo.

Kino Lucerna promítalo film o Báře Basikové, na premiéru přišli Petr Janda, Vojtěch Dyk i bývalá prezidentka

Jak pečujete hlasivky?
Já jsem hroznej pankáč v tomhle, ale můžu si to dovolit, protože jsem od dětství chodila na klasickej zpěv. Skutečně jsem dřela techniku, mám nazkoušeno, nastudováno a vyzkoušeno. Umím hlas ovládat, vím, co a jak. I v pozdějším věku, když jsem zkoušela nějaké náročné projekty, tak jsem jednak korepetovala s panem profesorem Klezlou, což je jeden z nejlepších hlasových pedagogů, a vždycky jsem si tak jako s ním ověřovala, co zvládám, jak na tom jsem. Myslím, že tohle je pro zpěváka nesmírně důležité, umět s hlasem pracovat. Umět s ním zacházet, když je třeba nastydlej. Umět se šetřit, když je potřeba. Vždycky jsem trénovala, rozezpívávala jsem se před představením nebo před koncertem. Dneska už to nedělám, úplně na to kašlu. Dneska chodím na svoje koncerty deset minut před začátkem. 

Fakt?
Opravdu, mně to nevadí. Nemám vůbec problém přepnout. Když vylezu ze šatny na jeviště, v momentě, kdy stojím na jevišti, žiju tím okamžikem a tím koncertem nebo divadlem. Jsem úplně v roli, v nasazení toho projektu, který se tam odehrává a stoprocentně se soustředím. Vždycky se snažím podávat takový maximální výkon, že se nepotřebuju, jako spousta mých kolegů, dvě hodiny před představením soustředit, nebo meditovat, nebo se rozezpívávat. Tohle já nedělám, protože mně to přijde škoda času. Když byly děti malé, vždycky jsem do poslední chvíle byla s nimi. A tak mi to zůstalo doteď.
Když mám festivaly, přijedu autem, vypnu motor, zavřu auto a vcházím na jeviště, předehra hraje a kluci vždycky šílej. Nebo děláme vzpomínkové koncerty společně s Monikou Absolonovou a s Ilonou Csákovou. Monika tam vždycky stepuje už dvě hodiny předem. A když vidí, že přijíždím půl hodiny před začátkem, tak je úplně na nervy a říká mi: „Baruno, já tě zabiju!“ Já se převleču, vezmu si sluchátka a jdu na jeviště.

Ameriku před pár lety docela zničila záležitost „me too“. Zažila jste někdy nějaké obtěžování od někoho v hudebním byznysu?
Ne, ne, asi mám to štěstí, že jsem vždycky pracovala s lidmi, nebo s muži, kteří nikdy nic takového nedělali, nikdy mě nijak neobtěžovali. Opravdu jsem to nezažila.   

Ani vám nikdo nenabízel, nevím, když uděláš tohle, tak budeš mít tohle?
Kdysi, úplně před já nevím kolika lety, když vznikli Stromboli, to byl rok 86 nebo 87, vylítla jsem jako úkaz, taková zpěvačka tady do té doby nebyla. Chodily různé nabídky a mezi nima i nabídka od Karla Svobody a Ladislava Štaidla, což pro mě tehdy skutečně představovalo ten oficiální normalizační pop.
Okamžitě bych mohla být v televizi a já nevím co všechno, ale pro mě to bylo absolutně nepřijatelné, protože to bylo hudebně úplně někde jinde. Takovou hudbu jsem ani nikdy dělat nechtěla. Samozřejmě i finančně ta nabídka byla velkorysá. V té době se mi o takových honorářích ani nesnilo, ale řekla jsem ne, to bych nebyla já.

Byla jste nekompromisní…
Jediný takový ústupek, který byl, ale to bylo naprosto vědomě a jaksi z rozhodnutí, že chci vyzkoušet i komerčnější cestu, byla hlavní role v muzikálu Kleopatra, který ovšem co se kvality popové hudby a příběhu týká, byl na úrovni a já jsem si to na dva roky vyzkoušela. Vydělala jsem dobré peníze. Byl to takový jeden úkrok stranou, ale rozhodně toho nelituji, protože si myslím, že v tom stylu to kvalitní bylo a vlastně jsem zažila, jaké to je zpívat komerční pop music.

Text: Liv Boková foto: Iveta Valentová
Témata: Bára Basiková, Stromboli, Jesus Christ Superstar, Pačess, Till Lindemann