ROZHOVOR | Bára Basiková: Řekla jsem dcerám a nejlepší kamarádce, že kdybych se náhodou chtěla ještě někdy vdávat, ať mi dají přes držku

K filmu teď poskytujete spoustu rozhovorů. Jaké to je znovu a znovu prožívat některé i hodně těžké příběhy, které v něm jsou?
Je to v pohodě, protože se vlastně všichni ptají na totéž a je to nedílnou součástí toho filmu a jeho PR. Už nemám problém se k různým, hlavně těm nepříjemným věcem, vracet, protože tak to prostě v životě je. Myslím, že to má každý člověk, že nikdo na světě není takový, aby prožil svůj život jenom naplněný radostí a štěstím.
Každý si někdy musel sáhnout na dno nebo prožít něco smutného. Navíc když to vezmu z takového globálního pohledu, vlastně se mně nic tragického v životě nestalo. Jsou lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř a potkalo je skutečné neštěstí. Já tady řeším nějaké vztahové nebo finanční problémy a čert to vem. A taky, jak už má člověk mentální časový odstup, ne, nemám problém o tom mluvit.

ROZHOVOR | Bára Basiková: Chci spolupracovat s Tillem Lindemannem. Dneska chodím na své koncerty deset minut před začátkem

Změnila byste na tom filmu něco? Vystřihla nebo naopak přidala, protože to tam nezaznělo?
Opět říkám ne. Samozřejmě jsou tam věci, za které se stydím, ale říkala jsem to už stokrát: ze života to vystřihnout taky nejde. Tak jsem to nechtěla vystřihnout ani z toho filmu, protože by pak nebyl celistvý a hlavně pravdivý.
Dal by se natočit dokument poskládaný jenom z těch úžasných věcí. A mohli bychom tady divákům předložit, jak je ta Basiková vlastně úplně dokonalá, ale to pak není reálný dokument, a to jsme ani já, ani Helenka nechtěly. Točily jsme prostě to, co život přinesl. Když jsme spolu začínaly, ani jsme nevěděly, co všechno budeme točit. Jiný život nemám, takhle to bylo, takhle jsme to natočily a nemám s tím problém.

Prakticky nic neskrýváte, jste otevřená a upřímná.
Nakonec se ukazuje, že právě ta otevřenost a upřímnost je největší devizou filmu, že jsou z toho lidi paf. Spousta známých lidí, osobností nebo celebrit nekomentuje svoje soukromí, o některých věcech prostě nemluví, anebo chce právě zaznamenat jenom to dobré a nikdo se asi takhle otevřeně ještě nikdy neprezentoval.

Nebo naopak je moderní se „proslavit“, udělat si jméno přes sociální sítě na jedné záležitosti, zatímco u vás je to průřez víc než třicet let.
Je to skoro padesát let, protože paní režisérka tam ještě doplnila archivy z mého mládí, z dob, kdy jsem začínala s Precedensem, jsou tam různé úryvky z jiných dokumentů, které točila kdysi Česká televize před čtyřicetilety, když jsem začínala. Je to fakt hodně rozsáhlý časosběr.

ROZHOVOR | Bára Basiková: Angažované písně točíme, protože chceme. Za minulého režimu neměl člověk na výběr

Párkrát jste zmínila, že jste do toho šla, protože se vám líbily Manželské etudy, takže když vás paní Třeštíková oslovila, důvěřovala jste jí.
Hned naše první setkání bylo úžasné, protože to bylo setkání s člověkem, který je empatický, kultivovaný, inteligentní, vzdělaný, sečtělý a nesmírně lidský a taktní. Když si to tak zpětně uvědomím, nikomu jinému než Heleně bych to asi nedovolila, protože jsme si byly od začátku blízké a staly se z nás přítelkyně. Ona je jako moje rodina, dneska ji tak beru.
Věděla věci, které nikdo nevěděl, a věděla je jako první. Ale mně to nedělalo problém, protože jsem si byla jistá, a to se potvrdilo, že ona všechny ty informace správně a citlivě uchopí, že ten film je tak obyčejný a lidský, tak jak to ona umí. Nic nehodnotí, jenom to takhle předkládá, nedramatizuje to, není to senzacechtivé a není to prvoplánové. Na tom filmu je vidět poctivé dobré filmařské řemeslo. Není to o tom, že jsem tam já, ale že ona to umí natočit.

A potom sestříhat, to je taky velké umění.
No jasně, tak to je další věc, práce střihačů, aby ten film měl dynamiku, a tu má. Dost lidí mi řeklo, že když film skončil, přáli si, aby ještě pokračoval. Má tah, je vyvážený, jsou tam vtipné i dojemné momenty. Je to prostě pravdivé, je to autentické, a to je na tom to nejlepší, protože Helena vždycky točila o lidech pravdu. A co je pro mě velká čest, že vlastně poprvé točila s někým známým, protože jinak hrdinové byli vždycky obyčejní lidé nebo lidé na okraji společnosti

Jak si vás paní Třeštíková vybrala?
Bylo to na základě rozhovoru, který jsem dělala. Holčičky byly malé, měly asi čtyři roky. Já jsem pracovala, naplno jsem zpívala, koncertovala a točila. Vydělávala jsem peníze a živila rodinu. Můj muž, jejich otec, byl s holčičkama na mateřské. Helence to přišlo zajímavé, protože v té době to nebyl úplně obvyklý model.
Vybrala si mě, my jsme se pak s mužem rozvedli a život se začal vyvíjet úplně jinak. Nejdřív jsme natočily film jen pro televizi, a protože měl ohlas, pokračovaly jsme. A teď je tady výsledek třicetileté spolupráce.

Příběh českého hitu: Kamil Střihavka & Bára Basiková – Když se snáší déšť

Když jste procházela těžkými situacemi, zůstávala pozorovatelkou nebo vás třeba i nějak podržela jako přítelkyně?
Ona byla pořád přítelkyně i režisérka. A já jsem opravdu neměla problém jí cokoli svěřit a točit to. A točili jsme všechno s tím, že pak se za těch X let ukáže, co vzhledem k tomu celému časovému kontextu je pro ten film zajímavé a co ne.
Točily jsme kolikrát věci, u kterých jsme si říkaly „wow“, to bude rezonovat, a pak se ukázalo, že to je něco tak nezajímavého nebo nedůležitého, že to ve filmu není. A naopak některé „by the way“ věci tam jsou nakonec docela zásadní, takže ten projekt vlastně vznikal za pochodu.

Jak moc jste byly v kontaktu?
Vlastně pořád a vždycky jednou za čas jsme točily. Helena přišla třeba ke mně domů a já jsem jí říkala, co se zrovna děje, co bylo nebo co mě čeká. Samozřejmě mi nemohla být neustále v patách a točit třeba jak se hádám s manželem, to je prostě nesmysl. Ale všechno se to tam dostalo v nějakých komentářích nebo to i vyplynulo ze situací.
Líbí se mi, že můj hudební život tam je trošku upozaděný a že se věnovala spíš soukromí, osobnímu životu a tomu, že jsem máma tří dětí.

Touha po dětech a láska k nim jsou mnohonásobně silnější a pro mě důležitější než nějaká kariéra

Toužila jste po dětech a děti byly vaše priorita. Neměla jste obavu, že mateřství ukončí vaši hudební kariéru?
No měla, ale vůbec mně to nevadilo, protože ta touha po dětech a ta láska k nim jsou mnohonásobně silnější a pro mě důležitější, životně důležitější než nějaká kariéra.

A pak se ukázalo, že to vlastně šlo.
Taky jsem třeba jednou na rok přestala, protože už jsem z toho všeho byla vyčerpaná a chtěla jsem si oddechnout. Takže vím, že bez toho umím žít.

RECENZE: Bára Basiková bez příkras. Dokument Heleny Třeštíkové dává nahlédnout do duše fenomenální zpěvačky

Bylo to „jenom“ s holkama nebo už byl na světě i Theo?
Myslím, že to bylo jenom s holkama. No ale vzhledem k tomu, že oni jsou od sebe sedmnáct let, takže když byl Theo malinký, ony už byly dospělé a měly své životy, od dvaceti let žily samy, tak se to tak hezky vyměnilo, vystřídalo.

Když jste měla v šestačtyřiceti letech syna, byla jste „exot“. Podobně jako s tou manželovou mateřskou. Teď žen, které rodí po čtyřicítce, přibývá. Měla jste v tom vyšším věku méně energie?
Vůbec a připadám si tak do dneška. Synovi bude brzo osmnáct, tak už začíná žít svůj život, což je správné a logické. Ale třeba ještě před dvěma lety jsme hodně spolu někam cestovali. Kopala jsem si s ním míčem a byli jsme spolu. A vůbec jsem nikdy neměla pocit, že jsem stará, nebo že bych měla úbytek energie. Nejen fyzicky, ale i mentálně.
Pro mě vůbec nebyl rozdíl mít holčičky v devětadvaceti a jeho potom v šestačtyřiceti. Toužila jsem po něm, užívala jsem si ho a byla jsem šťastná. Fakt taková plná energie. Právě když jsem ho čekala, moje spolužačky a kamarádky mi říkaly: „Dej mi pokoj, ještě dítě aby mi tam doma řvalo.“ Já jsem ale po tomhle všem toužila. Aby mi to dítě doma řvalo, protože jsem to dítě chtěla a jsem šťastná, že ho mám. A spíš většinou lituju, že jsem neměla dětí víc, ale nechci se rouhat.
Jsem šťastná za ty tři a ty jsou středobodem mého vesmíru. Theodorův otec je o patnáct let mladší, takže si to vychutnává extrémně. A navíc jako muž a syn - to je strašně důležité pouto.

V dokumentu zmiňujete i duševní zdraví. Od mládí jste se potýkala s depresemi. Jak pečujete o blaho své duše?
Jednak mám svého lékaře, protože je důležité to pořád nějak medikovat a hlídat. Pak teda samozřejmě člověk s postupem věku a času přijde na to, co mu dělá dobře a co ne. A to, co ne, je dobré opravdu nedělat. Úplně se toho vyvarovat a úplně to vypustit ze svého života. Jako třeba nevěnovat energii lidem, projektům, prostředí, které vás nenaplňují, které vás nebaví, které vám nic nedávají. To je ztráta času a je to zbytečné.
A naopak dělat jenom to, pokud možno, co vás baví, co vás naplňuje, anebo co třeba dělat musíte, ale nastavit si to tak, aby vás to bavilo, abyste v tom našli nějaké zalíbení, a hlavně nějaký smysl. A fakt ten život opravdu ořezat a zredukovat jenom na to pěkné. A neštvat se za něčím zbytečně, nechtít stačit a stihnout úplně všechno, je to nesmysl. Víc tak jako zvolnit.

Hodně vás naplňuje umění a rodina.
Pořád se obklopovat uměním je pro mě hodně důležité. Pro mě to je potrava. Takže furt čtu, chodím do divadla, na filmy, na koncerty, na výstavy, cestuju. To si myslím, že je ta duševní potrava a je hodně důležitá. A pak mít teda pár, opravdu stačí pár báječných blízkých lidí a přátel, kteří vám skutečně něco kvalitního předávají a jste šťastná v jejich společnosti.

Kino Lucerna promítalo film o Báře Basikové, na premiéru přišli Petr Janda, Vojtěch Dyk i bývalá prezidentka

To je krásné a inspirující.
A pak ty děti. A teď i první vnouče, což je zase taková nová dimenze mateřství, pocitově se s tím teď trošku peru. Zrovna dneska ráno jsem měla hroznou krizi, že ten můj syn už je dospělý, má už slečnu. Teď jsem ho neviděla asi čtyři týdny. Tak si říkám: „Uklidni se, je to tak správně.“ Když holky odcházely z domova, měla jsem malinkého chlapečka…
My jsme se i dohodli, že Theo ve dvaceti končí, odchází a postaví se na vlastní nohy. Myslím, že to je správné jak pro rodiče, tak pro dítě. A dneska mi bylo smutno a bylo mi to líto, že už je to tady. Ale zase si říkám, že je to asi ten správný čas, když tady mám tu holčičku a zítra ráno jdu hlídat, že se mi to tak vyvažuje.
Pro každou maminku nebo pro každého tatínka, kteří se loučí s dítětem a musí ho vypustit z hnízda, je to bolavé a smutné, ale je to správné. Tak to musí bejt. Rozhodně bych nechtěla, aby se mnou dítě žilo do třiceti.

Byla jste třikrát vdaná. Vdávala byste se počtvrté?
Ne, asi ne. Řekla jsem dcerám a mé nejlepší kamarádce, že kdybych se náhodou chtěla ještě někdy vdávat, tak ať mi dají přes držku. Ať mě proplesknou a řeknou: „Vzpamatuj se!“

Jako je to v Básnících… Ale vztahu jste otevřená.
Samozřejmě. To přijde nebo nepřijde. Hlavně to nijak neřeším. Buď se to stane, nebo se to nestane.

Když to člověk neřeší, tak ono se to pak většinou stane.
Právě, ale můžu vám říct s úplným klidem, že když se to nestane, tak se svět nezboří a já nebudu nějak zatrpklá.

A na co se teď nejvíc těšíte?
Na zítra ráno, na tu naši malou holčičku.

Text: Liv Boková foto: Iveta Valentová, archiv Báry Basikové
Témata: Bára Basiková, Stromboli, Precedens, Helena Třeštíková, mateřství, rodina