ROZHOVOR | Five O’clock Tea: Natáčení Barevných světů byla barevná logistika level hardcore

Po pauze a personálních změnách – kdy jste si poprvé řekli, že Five O’clock Tea má smysl znovu nastartovat?
On ten Five O’clock Tea motor naštěstí nikdy úplně nezhasl. Smysl pokračovat – respektive nezabalit to – tady byl prakticky okamžitě po, vlastně plánovaném a přátelském, rozchodu s bývalými frontmany Fikim a Markét. Naší tvorbě jsme vždycky věřili a řekli jsme si, že pokud to dáme dohromady lidsky, tak chceme rozhodně pokračovat.

Příběh českého hitu: Post-It – Gigolo

Co bylo nejtěžší na tom znovuzrození kapely? Nemyslíte si, že před pár lety byly ty comebacky jednodušší? Lidé žijí internetem, do klubů se už nechodí tolik…
Těch výzev bylo – a vlastně pořád je – víc. Doba je dneska ultimátně digitální a „ty internety“ a „umělý inteligence“ tomu vládnou, ať chceme nebo ne. Kapela před tím neuteče. Bez nějaké alespoň základní digitální koncepce a prezentace na sociálních sítích se dneska prostě neobejdete. Není to pro nás úplně přirozené prostředí, ale učíme se a bojujeme.
Co se týče klubů – je potřeba přijmout realitu. Lidi mají nekonečně možností, jak trávit čas, a boj o jejich pozornost je prostě těžší. Na druhou stranu platí, že když už přijdou, tak to má obrovskou energii.
Ale úplně největší výzva je vždycky ta lidská stránka. Vztahy v kapele jsou jako vztahy s partnerem, jen jich máš hned několik najednou. Je to klišé, ale strašně pravdivé. Tam se rozhoduje, jestli to bude fungovat, nebo ne.

Nemáte občas pocit, že dnes musí být kapela spíš „továrna na content“ než jen hudební projekt?
Jo, ten pocit tam je. Dneska je „mít kapelu“ do velké míry i „být továrna na content“. Nedá se to úplně oddělit. Je potřeba to přijmout a nějak se s tím poprat. Někdo to má přirozenější, někdo míň. My se to pořád učíme. Ale pořád platí, že hudba musí být základ.

Byla za tu dobu nějaká chvíle, kdy to bylo opravdu na hraně a řekli jste si, že se na to vykašlete?
Byla i nebyla. Já se na to asi úplně vykašlat neumím – myslím, že svůj poslední šálek čaje si dám až někde úplně na konci své životní cesty.
Ale jasně, kapela je společenství individualit a občas to skřípe. Je to o přátelství, který se někdy změní ve zklamání. A právě v těch chvílích člověk nejvíc pochybuje. Pak ale přijde moment, který ti vrátí energii – a jede se dál.

ROZHOVOR | Gaia Mesiah: Během pauzy byla Marka v léčebně. Člověk tam nic neskryje, žádná maska tam nefunguje

Když jsme u té energie, nový frontman Tomáš Chrudimský se k vám přidal v době, kdy kapela stála na rozcestí. Co rozhodlo, že právě on je ten správný člověk?
S Tomášem se známe spoustu let. Vždycky jsme cítili, že jsme na stejné vlně. Dlouho nás lákalo, co by vzniklo, kdyby se spojily naše tvůrčí energie. A najednou přišla příležitost, tak jsme do toho šli. Pak už stačilo obklopit se správnými lidmi.

Jak se změnila dynamika kapely po jeho příchodu? Museli jste kvůli nové energii přehodnotit i starší tvorbu nebo přístup k hraní naživo? 
Dynamika se změnila úplně. Přišla euforie z něčeho nového a zároveň se potvrdilo, že v muzice plus a plus fakt dává víc než jen součet – když se dva snaží, generuje to násobně víc energie.
Na začátku jsme byli úplně zaplavení nápady, ale chyběly nám „prošlapané cestičky“, jak s tím pracovat. Chvíli trvalo, než jsme si ten proces nastavili. A znova se ukázalo, jak zásadní je chemie v kapele.
Stará tvorba byla další výzva. Nechtěli jsme se jí vzdát, takže jsme na ní postavili koncertní set. Pro Tomáše to znamenalo naučit se party dvou frontmanů – a ještě u toho skákat jako o život, což je u nás základní pracovní náplň zpěváka. Něco jsme upravili – ladění, překryvy zpěvů – a část partů si rozdělili mezi sebe. Ale ze skákání jsem slevit odmítli!

Návrat na pódia byl podle reakcí hodně silný – překvapilo vás, jak vás lidi přijali?
Pro nás byli lidi a kontakt s nimi vždycky jeden z hlavních důvodů, proč tu kapelu máme. Když jsme nehráli a jen skládali, tahle část nám strašně chyběla. Návrat byl skvělý. První koncert jsme odehráli v Praze na Občanské plovárně s Gaia Messiah a bylo to hodně silné. Pro mě osobně to byl takový návrat domů, na místo, kam patřím.

Za poslední měsíce máte venku tři singly – Vesmír, Břehy a nejnovější Barevný světy. Jak vznikaly?
Jsou to naše první tři „miminka“ s Tomem. Každá píseň vznikla trochu jinak. Barevný světy vypadly hned první den z jedné nový kytary, co jsem si koupil (rada pro kytaristy: nové kytary dávají první den písničky, takže nakupujte).
U Břehů byla základem sloka, nápad na ni přinesl Ondra a já mu to tak „překopal“, až trochu naštvaně prohlásil, že už tam ten svůj původní nápad ani neslyší, ale nakonec jsme to nějak vykomunikovalia a já to dotáhl.
A Vesmír jsme poctivě vyjamovali komplet ve zkušebně. Začalo to zpěvem a textem „Rozbil se vesmír, je konečnej!“. Bavila nás ta představa nekonečnýho vesmíru, který se najednou rozbije a stane se tím konečný.

ROZHOVOR | Kryštof Michal (Portless): Je těžké nepociťovat křivdu, když vám někdo mává ukradeným jménem před očima

A co texty?
Texty máme s Tomem rozdělené. Někdy přijde s nápadem on, někdy já. Pak si to navzájem kritizujeme, přepisujeme a obhajujeme. A tohle nás baví.
Všechny ty singly jsme nahrávali u Martina ze StreetSound. Nahrávali jsme je trochu jinak, než jsme byli zvyklí. Nejdřív vznikla, už ve studiu, z naší pracovní domácí nahrávky, další pracovní nahrávka, ale už studiová, a tu jsme postupně dotahovali. Kdybych to shrnul čistě z časové nvestice, tak to byla delší cesta, ale o to horší, a stála nás spoustu vnitřních sil. 

Někde jste zmínili návrat k jamování, ty jsi teď taky řekl, že jeden ze singlů jste poctivě vyjamovali. Znamená to, že teď tvoříte víc intuitivně než dřív?
Základ opravdu vzniká jamováním. Testujeme, jestli naše nápady fungují, jestli mají potenciál se někam posunout a jestli je na nich vnitřní shoda. Jsme kapela, co se pravidelně schází a tvoří. Tahle část je čistý pocitový „analogový“ old school. Takhle složka tvorby je pro nás nesmírně důležitá a nevzdáme se jí.
Ale zároveň máme i druhý svět, kde tvoříme čistě digitálně. Jsme docela zruční v hudebním softwaru, takže si posíláme nápady. Někdy připravím celou písničku sám a pošlu ji ostatním. Ti mi to zkritizují, já to založím do šuplíku… a takhle pořád dokola.I tyhle nápady, ale nakonec projdou zkušebnou a bojují tam o svoje místo na slunci.

V Barevných světech slyším ozvěny starší tvorby „Čajů“ i moderní přístup. Byl to záměr?
Trochu jo, mám radost, že to tam slyšíš. Většina tvorby je z mojí „kuchyně“, takže ten rukopis tam zůstává pořád stejný. Máme takový náš interní hudební cíl. Chceme dělat riffovou muziku, ale zároveň aby to pořád byla písnička. To jsou naše mantinely. Barevný světy jsou víc na té riffové straně, ale zároveň jsme chtěli silný refrén, který osloví lidi hudebně i textově.

K Barevným světům jste vydali vizuálně zajímavý klip. Kdo přišel s nápadem proměnit bílou zkušebnu v paletu barev?
Už si nepamatuju přesně, kdo s tím přišel, ale v jednu chvíli nás strašně bavila představa, že všechno pocákáme barvama – sebe, nástroje, no prostě všechno. Pak jsme si řekli: „OK, tohle chceme.“
A pak přišla realita – jak to udělat, aby to vůbec šlo natočit. Nemůžeš po sobě stříkat jakoukoliv barvu z OBI. Navíc jakmile se jednou postříkáš barvou, tak už jsi barevný do konce natáčení (a ještě několik dní po něm). A těch náběrů celé písničky potřebuješ třeba dvacet… Takže barevná logistika level hardcore!

V písničce zpíváte, že nám „hrozí doba šedivá“. Co tím myslíte? Narážíte na něco konkrétního?
Je to naše dlouhodobé kapelní téma – souboj dobra se zlem v každém z nás i ve společnosti. Celkem tím žijeme a řešíme to i mimo kapelu. Věříme, že přes všechno, co se děje, je ten globální součet pořád spíš dobrý. A „doba šedivá“ je pro mě osobně ten opačný pól – stav, kdy se ztrácí barvy, energie a radost ze života. Ale protože „to dobrý je v nás“, věříme, že nakonec vždycky to barevné zvítězí.

Proč padla volba pro natáčení právě na poloopuštěný objekt v Děčíně?
Čistě pragmaticky – potřebovali jsme prostor, který můžeme kompletně zničit nebo minimálně zneuctít barvami. A když řekneš, že po tobě něco „barevnýho“ zůstane, tak se o tebe pronajímatelé moc neperou. Naštěstí máme v Děčíně konexe přes kapelu Remedy, která nám pomohla tohle pořešit. A majitel objektu to pojal maximálně vstřícně a velkoryse. 

Jak dlouho vám trval úklid tohoto prostoru?
Nebyl to úplný hardcore. Natáčení trvalo jeden den plus půl dne příprav. Paradoxně horší bylo udělat místnost co nejbělejší, než ji pak uklidit z té barevný apokalypsy. Úklid jsme zvládli zhruba za dvě hodiny.

Příběh českého hitu: POST-IT - Závislost

Máte nějakou další historku z poslední doby, kdy jste si řekli „tohle se mělo natočit“.
Třeba moji nerdovskou kytarovou historku. Po asi 15 letech shánění se mi podařilo sehnat signature kytaru Wese Borlanda z Limp Bizkit Yamaha CV820WB. Ta kytara je fakt rare a sehnat ji je skoro nemožné. Když jsem ji poprvé vzal do zkušebny, tak mi svítily oči tak, že by to vydalo na samostatný dokument. 

Kam se bude další tvorba posouvat? A chystáte i celou desku?
Máme teď obrovskou chuť nahrávat. Máme třeba dvacet věcí, za kterými si stojíme, a chceme jim dát život. Nepůjdeme asi ale cestou klasické desky. Spíš chceme postupně vydávat silné věci – nahrát třeba pět songů a ke dvěma udělat klipy.
Osobně si myslím, že dnešní doba kompletní alba moc nepotřebuje, i když mě to mrzí a štve. Miluju desky, booklety, vinyly a příběhy, které jejich prostřednictvím kapely vypráví. Doba jim ale nepřeje a člověk to často ve finále všechno dělá prakticky jenom pro sebe.

Co sám rád posloucháš? Které kapely nebo interpreti tě inspirují?
Teď jsem zase spadl do tvorby Toma Morella, kytaristy Rage Against the Machine, a všech jeho projektů. Spolu s Wesem Borlandem z Limp Bizkit je to pro mě zásadní kytarová inspirace. Takže aktuálně jedu Prophets of Rage, což je Morellův projekt. Z novějších věcí miluju poslední Linkin Park a to, co dělají s Emily Armstrong, a taky Bring Me The Horizon. A pak samozřejmě devadesátky a nulté roky – Biohazard, Sevendust, NOFX, (Hed)PE, Clawfinger… to je zdroj, ke kterýmu se rád vracím.

Jak vypadá tvůj běžný den mimo kapelu? Čím dalším kromě hudby si čistíš hlavu?
Čas dělím mezi práci, rodinu a kapelu. Když to myslíš s muzikou vážně, moc dalšího se tam už nevejde. Hlavu mi nejvíc čistí děti – umí tě nabít i úplně vyždímat. Pak běhám, tak pět až šest km je ideální restart. Občas si zahraju na PSku, něco postřílím ve Fortnite nebo postavím ve Stellaris.
A večer, když všichni spí, beru kytaru a skládám nové věci. A jo… taky jsem si našel novou zálibu – kupování kytar. Kamarád mi říkal, že bych měl rovnou koupit celej hudební bazar, jako ten server, ne to kupovat po položkách. A možná má pravdu. Kytary mě prostě fascinují a miluju jejich společnost, mám je doma prakticky všude. Ano, i tam…!

Co chystáte s Five O’clock Tea na léto?
V létě chceme hrát co nejvíc koncertů a užít si festivalovou sezónu. Pak nás čeká další studio a určitě minimálně jeden klip.

Máte ještě nějaký nesplněný kapelní sen, který vás žene dopředu?
Měl jsem svůj ultimátní sen hrát na Rock for People – ten se nám už několikrát splnil. Teď je můj největší sen, aby kapela fungovala jako parta lidí, kteří spolu rádi tráví čas, a aby to tak zůstalo co nejdéle.

Zpracovala: Šárka Blahoňovská, foto: archiv kapely 
Témata: Five O’clock Tea, Tomáš Chrudimský, Richie, Dirt, Martin Doležal, Tomáš Vrňata